Spor se odehrál na pozadí tvorby dlouhodobého programu ČSSD v zahraniční komisi a v komplexu národohospodářských komisí této strany, definujících dlouhodobou strategii evropské levice, ale i v médiích. Lubomír Zaorálek jako zahraničně politický expert vysvětloval na stranických konferencích i na sjezdu, jak je pro Česko podstatné udržovat nadstandardní vztahy s kolébkou demokracie. Dokonce obhajoval tehdy i bombardování Jugoslávie a českou účast v koalici ochotných. Hřímaje z tribuny sjezdu proamerická klišé, čelil tehdy opovržení většiny delegátů. Proti tomu argumentovali ekonomové v čele s doyenem makroekonomie Pickem, že bublina dolaru praskne a že už Ameriku skupují Arabové a Číňané... Program pak nakonec akcentoval evropskou vizi politiky. Zaorálek, na rozdíl od americké administrativy, zmoudřel. Dnes, po rozpoutání několika válek Spojenými státy, setrvalém pádu dolaru by Zaorálek svá slova z roku 2000 nejspíš nezopakoval. Dospěl. Zkušenost z praxe potřebuje ten, komu není jasná logická hra moci a nerespektuje teoretická východiska. Romantický optimismus univerzitního učitele, učícího se politice a rozdílu mezi politikou a rétorikou, vystřídala politická praxe - tvrdá konfrontace s realitou česko-amerických vztahů, v poslední době eskalující v podobě americké silové diplomacie ohledně špionážní radarové základny, předtím v lobbingu za zastaralé stíhačky F16. Američané v českém průmyslu navíc pokazili pověst tunelováním a následným krachem v automobilkách i letecké výrobě. Naposledy zde pohořel Westinghouse se svým jaderným palivem. Německý ex-kancléř Schroeder teď buduje ropný most z Ruska do Německa, Španělsko normalizuje vztahy s Kubou za celou EU, a v Praze se američtí stipendisté mezitím mediálními a zpravodajsko-policejními špinavými operacemi dostali k moci. I s pomocí americké agentury, která je známá intervencemi do cizích politik a pragmatickou výrobou proamerických "barevných" revolucí. Americký trojský kůň na nádvoří Lidového domu vyrobil těsnou porážku a náhradního vůdce.

A ta válka mezi USA a Evropou mezitím začala. Docela nenápadně. V roce 2003 Spojené státy ustoupily v obchodní válce s EU ohledně oceli. V roce 2004 chtěla Evropská unie uvalit na Spojené státy sankce za to, že odmítají zrušit protizákonné obchodní předpisy podle tzv. Byrdova dodatku. Pascal Lamy, komisař EU pro obchod však konstatoval, že Spojené státy se musejí podrobit rozhodnutí Světové organizace pro obchod, anebo budou muset čelit následkům. Nyní Spojené státy schválily a prezident Bush nyní podepíše zákon na ochranu bezpečnosti. Další z komplexu Homeland Security. Což mimo jiné znamená, že Američané chtějí kontrolovat všechny kontejnery se zbožím, které míří do země. Všechny. Evropská unie šílí, neboť detailní zkoumání každé zásilky povede ke zhroucení obchodu mezi starým a novým kontinentem, některé zboží vyloučí ze vzájemné výměny úplně. Evropské přístavy budou přeplněny. Miliardy euro nákladů za rozšíření přístavů nemá kdo zaplatit. V éře externalizace internalit a snižování nákladů za každou cenu není ekonomický prostor na takováto drakonická opatření, pokud není válka. Evropa si bude muset najít jiné odbytiště, aby svým firmám uhájila zisky a svým občanům zaměstnanost a ekonomickou úroveň. Jinak budou padat hlavy vlád. Další zákon, který jakoby náhodou ve stejnou dobu téměř v utajení schválila Evropská komise, stanoví, že Spojené státy dostanou naše osobní informace při jakékoliv cestě občanů EU do USA. Americkým politikům je i to málo. Kritizují Evropu za liberální migrační politiku a navrhují zpřísnění podmínek pro povolení vstupu na území USA nejen zemím, jejichž občané potřebují vízum, ale i těm ze "staré" Evropy, kde je styk bezvízový. Což znamená, že řada občanů zemí EU si cestu do USA odpustí, někteří z principu. Bez pohybu osob nelze až tak moc realizovat ani technologickou výměnu, ani obchod. Spojené státy se uzavírají jako pevnost s příliš těžkými, ale o to odolnějšími vraty. Chtějí to, mají to mít.

Střednědobá i dlouhodobá orientace Evropy na obchod s USA by za této situace byla sebevraždou. Východiskem pro pragmatické obchodníky se stává jiná velmoc, která tato omezení neplánuje. Rusko. Bezedné odbytiště, nekonečné odbytiště, bohaté odbytiště. Ti, kteří rozumějí zahraničnímu obchodu a nepletou si ho se zahraniční pomocí a nebo plundrováním ekonomických zdrojů, ví, že nastala jejich příležitost. Ví to i největší boháč Česka, Kellner, který už v Rusku kupuje firmy a zajišťuje se na tamním nepřehledném finančním trhu. Ví to i další, včetně akciové společnosti Economia, vydavatelé Hospodářských novin. Zahraniční politika se v 21. století nedělá s ústy plnými humanistických frází o lidských právech či dělovými čluny, ale s šekovou knížkou a vlaky zboží. A harddisky plnými informací.

A tak zatímco v Evropě Spojené státy prohrály jedním jediným politickým rozhodnutím strategicky na dlouhou dobu dopředu, Evropa získala, i když někteří euroskeptici a zastánci atlantických vazeb ztratili. Ropa se stala vyjednávacím zbožím i nutností k přežití západoevropského průmyslu. Česká republika je ze tří čtvrtin závislá na ruských surovinách. Nikliv ale na americkém konceptu Homeland security či tezích o lidských právech. Teplo,světlo i ty PET lahve jsou z ruské ropy. Putina budou muset brát čeští politici včetně premiéra Topolánka či místopředsedy Parlamentu Lubomíra Zaorálka odteď daleko vážněji, protože obchod je většinou určen těmi, kteří něco chtějí a umí zaplatit. Americký velvyslanec v Česku Vondra by si měl oprášit zapomenutý jazyk svého dětství - ruštinu. Bude ji potřebovat, protože Klaus se obejde bez tlumočníků... Putin dokázal, že zahraniční politku dělat umí. Rusko už také neobchoduje tolik v inflačních dolarech, ale v euru. Ropné zisky nejdou už magnátům a nekončí v amerických a britských bankách, ale pomáhají státu znovuoživit zašlé impérium Ruska. Děje se tak díky hlouposti amerických politiků a jejich spojenci, Usámovi bin Ládinovi. Američanům zbyl boj proti stínům terorismu a nenávist ponižovaných kdesi na druhém konci světa. Asie je v tuto chvíli nestabilní, Indočína svou gravitací spěje do role satelitu pevninské supervelmoci. V Africe také hraje prim rudá Čína. Válku o jižní Ameriku USA prohrály nástupem rudých státníků Chaveze, Luly, a dalších. A emancipací těchto zemí od Celoamerické dohody o volném obchodu. OSN Spojené státy ztratily definitivně a na dlouho. OBSE se nevytvořila . NATO se stalo servisní organizací, která dosluhuje a ochota k poslušnosti se rozpadá. Těch malých a slabých je v OSN a NATO příliš mnoho na řinčení se zbraněmi. A příliš málo vděčných a ochotných k americkým válečným dobrodružstvím. První kolo války o Evropu začalo a zároveň skončilo, než si toho kdo všiml. Právě teď. Možná budeme mít nikoliv americkou, ale ruskou či čínskou Evropu. To ještě není jasné. Evropská ale nebude určitě.