Dokončoval jsem přes víkend kolegovo heslo o českém spisovateli Jáchymu Topolovi pro jednu americkou literární encyklopedii. Potřeboval jsem do něho doplnit bibliografii odborných, literárněvědných textů, zabývajících se tímto autorem. Otevřel jsem si proto "databázi české literární vědy" na stránkách Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Znovu se mi potvrdilo to, co jsem si tam povšiml při vyhledávání bibliografie i pro jiné současné české spisovatele. Literárněvědná analýza současných českých autorů neexistuje. V databázi Ústavu pro českou literaturu bylo zhruba 150 hesel. Drtivou většinou to byly rozhovory s autorem, tu a tam byly o Topolově díle publikovány kratší recenze či noticky v denním či týdenním tisku. Nenašel jsem ani jediný odborný rozbor struktury a významu Topolova díla.

Všechno je omezeno pouze na základní, povrchní novinářskou informaci, případně na PR: Autor vydá knihu, a tak se s ním tisknou v novinách rozhovory.

Nepsal bych o tom, kdybych nezažil, že takto stejně povrchně reagovala česká média na filmový festival v Karlových Varech.

Nový silniční zákon nicméně považuji za to největší a nejlepší, co pro nás občany politikové za posledních možná deset let udělali. Tragická situace na českých silnicích postihla během let nesmírné množství lidí, již se ze dne na den stali mrtvolami, těžce fyzicky i psychicky postiženými, vdovami, vdovci, rodiči bez dětí, dětmi bez rodičů, sourozenci bez sourozenců, snoubenci bez snoubence, ale také viníky a příbuznými viníků. Zkušenosti z EU i z USA ukazovaly jasně, že pouze tvrdé postihy proti těm, kdo zas a zas nebo těžce porušují pravidla silničního provozu, mohou situaci změnit. Tady v Česku ale chyběla vůle.

Letošní volby byly prvními od roku 1990, v nichž se do Poslanecké sněmovny neprobojovala žádná politická strana, kterou lze popsat jako liberální. Už Občanské forum po volbách v roce 1990 obsahovalo hned několik politických proudů, které se ideologicky zaštiťovaly liberalismem . Když se OF v roce 1991 rozštěpilo, hlásily se k liberalismu---s různou intenzitou---jak Občanská demokratická strana, tak Občanské hnutí.

Zelení a hnědí, oheň a voda. Jako dva nesmiřitelné protipóly vůči sobě dnes stojí v Západní Evropě zelení, původci kampaní proti rasismu a zastánci multikulturní společnosti, a neofašisté, odpůrci přistěhovalectví, feminismu, partnerství homosexuálů, a legalizace lehkých drog. Část autorů označuje tuto polaritu jako "nová levice" a "nová pravice".

Vznik nové vládní koalice na Slovensku, sestávající z populisticko-levicového Smeru, nacionálně-populistického Hnutí za demokratické Slovensko, a nacionalistické Slovenské národní strany, je občas popisován jako výchylka od politického normálu, který údajně reprezentovaly radikální reformy předchozí vlády. Ve skutečnosti je možné argumentovat, že současný vývoj bylo možné očekávat. Proč?

Článek o úsporách elektrické energie , který jste přetiskl z deníku Independent (je založen na zprávě Mezinárodního úřadu pro energii, pozn.red.) , je silně zavádějící, protože zjevně vychází ze tří mylných předpokladů, totiž, že běžné žárovky představují velmi podstatnou část spotřeby elektrické energie, že všechna uspořená elektrická energie je vyráběna spalováním paliva obsahujícího uhlík a že "uspořenou" elektrickou energii není třeba nahradit jinou formou.

Sváteční volné dny na počátku července spojujeme v naší rodině již řadu let s několika dny dovolené a trávíme úvodní týden prázdnin v malebném horském městečku Ramsau na Dachsteinu. Je tu božský klid, protože prázdniny u našich jižních sousedů začínají až o týden později a tak takový týden vydá minimálně za dva až tři. Je tu i čas se zastavit a přemýšlet. Třeba v nedalekém kostelíčku, kterému už táhne na osmistý rok a ve kterém jsou rožmberské růže, protože Ramsau, stejně jako celé Štýrsko a další rakouská území, patřívalo dlouhá desetiletí k české koruně. Je proto jen přirozené, že se člověk zamyslí i nad významem obou státních svátků i osobností a časů, které si jimi připomínáme. Nejsem historik, takže se ani nebudu pokoušet o nějaký nový pohled na osobnosti, které už byly proprány ze všech stran jejich příznivci i odpůrci, stejně jako těmi, kterým byly zcela lhostejné. Uvědomil jsem si něco jiného.

Slovami z titulku kedysi sarkasticky označil dnešný premiér Robert Fico slovenské Kresťansko -- demokratické hnutie. Irónia bola na mieste minimálne v tom, že tak, ako tvrdohlavosť je niečo iného než cieľavedomosť, tak fundamentalizmus je niečo iné ako moderná konzervatívna politika. A toto voliči spočítali KDH nedávno tak, že v údajne "pokojnej a stabilnej" strane, to zovrelo ako v prekúrenom kotli.

Na portálu www.bankovnipoplatky.com jsem ve spolupráci s deníkem Metro a finančním serverem Měšec.cz vyhlásil anketu o nejslušnější banku v České republice. Na první pohled by se zdálo, že může jít o zajímavý protimluv. V době, kdy si lidé stěžují na výši bankovních poplatků, nedostupnost či nepřehlednost sazebníků, v době, kdy Sdružení obrany spotřebitelů organizuje hromadné žaloby proti velkým bankám a konečně v době, kdy se ministerstvo financí pokoušelo některé změny prosadit dokonce zákonem, tu je na webu, který se právě touto problematikou kriticky zabývá, anketa o nejslušnější banku. Cíl je však jasný, přimět lidi hlouběji se zamyslet nad svou bankou a jejími službami a naopak banky nad svojí poplatkovou politikou a svým vztahem ke klientům.

Přítelkyně Monika mi rozhořčeně vykládala o konferenci Mezinárodní velrybářské komise v karibském státě Svatý Krištof a Nevis, kde se prý podařilo prosadit deklaraci předjímající možnost zrušit 20 let starý zákaz lovu kytovců. Pro přijetí deklarace prý hlasovalo mimo jiné Japonsko, Rusko, Dánsko a Mongolsko.

U Mongolska bych hlasování pro deklaraci celkem chápala. Asi je to chudá země, která patrně zcela závislá na mořském rybolovu? Rusko patrně trpí nedostatkem zemědělské a lesní půdy? A Dánové jsou jistě příslovečně lakomí? Ale Japonsko?

IWC - International Whaling Organization je zajímavá organizace. Jejím členem se může stát každý, Mongolsko bych vynechal, ale zajímavější je členství České republiky. Členů je pod 70, takže zdaleka ne celý svět.

Uveřejnění Kubiceho zprávy vyvolalo dohady o mechanizmu, jakým se bleskovou rychlostí dostávají z orgánů činných v trestním řízení do médií důvěrné informace, jež původně nebyly určeny ke zveřejnění. V tomto případě se úniku do Radiožurnálu přičítala taková důležitost, že se ozvaly hlasy, zpochybňující způsobilost poslance Langra, jenž měl umožnit přístup novinářů k materiálům, zastávat úřad ministra vnitra v Topolánkově vládě. Věc sama o sobě je vážná a zasluhuje, aby byla důsledně prověřena orgány k tomu povolanými. Avšak než vyšetřování začalo -- pokud už vůbec začalo, rozčilení opadlo. Nemístné prosakování poznatků z trestního řízení je totiž tak běžným jevem, že v možnost objasnění jeho mechanizmu a dokonce v jeho omezení snad ani nikdo nevěří.

Není při tom podstatné, že někdy se podaří vyvolat zdání neúmyslného, náhodného uvolnění citlivých informací, zatímco jindy jde o záměrné zveřejňování skutečností, o které ti, jichž se věc přímo týká, vůbec nestojí. Na jejich souhlas se samozřejmě nikdo neptá. Ochrana soukromí, zajištěná Listinou základních práv a svobod, se v praxi orgánů činných v trestním řízení a s nimi spolupracujících novinářů stává prázdným pojmem.

Americké pěstitele bavlny začíná sužovat nová noční můra - na plevelnou rostlinu Laskavec Palmerův (Amaranthus palmeri) se přenesla schopnost odolávat široce používanému herbicidu Roundup. Podle výzkumu expertů University of Georgia je odolnost laskavce vůči herbicidu Roundup dědičná (stala se stabilní součástí genetické výbavy rostliny) a vlastnost se na plevel přenesla na polích geneticky modifikované (GM) bavlny.

Vládní jaderní inspektoři vážně zpochybnili bezpečnost stárnoucích britských atomových elektráren, upozorňuje Miroslav Šuta . Podle deníku Guardian nově zveřejněné dokumenty odhalují, že na některých jaderných elektrárnách vznikly značné a doposud nevysvětlené trhliny v aktivních zónách reaktorů, kde dochází k vlastní reakci štěpení uranu. Podle dokumentů získaných lokální nevládní organizací "Stop Hinkley" vydal britská úřad pro jadernou bezpečnost (Nuclear Safety Directorate - NSD) varování týkající se chátrání aktivní zóny reaktoru Hinkley Point B v Somersetu a několika dalších britských atomových elektráren. Zveřejněné dokumenty úřadu pro jadernou bezpečnost také kritizují firmu British Energy, protože nezná rozsah poškození aktivních zón reaktorů, nemůže monitorovat míru jejich narušení a dokonce ani není schopna plně vysvětlit, proč ke vzniku trhlin vlastně došlo.

Ne, nejsem již vůbec žádným nepřítelem demokracie. Nic proti ní nemám. Jsem však někdy možná spíše nepřítelem pro demokracii. Nějak mne občas ona nemá ráda. Nedivte se, když vás někdo prokoukne, tak jej také nemáte příliš nemilujete. Zvláště, když vás potom litují a vedou nějaké pesimistické a depresivní pohřební řeči.

Zdeněk Wognar to už nemohl dál číst, a proto se ozval na moji obranu. Děkuji mu za to. Ale já se umím i obhájit sám. Jaroslav Borovička je jako všichni ostatní. Neprůkaznými argumenty se snaží dokázat, že Rusko nemá rakety schopné zasáhnout naše území. Je mi ho líto. Je jedno, jestli se jmenují Moskit, Sunburn nebo jinak. Štěpán Kotrba mu ukázal, že Rusko má dost i jiných raket. Já bych k tomu jen dodal, že informace o zbraních ve veřejných sdělovacích prostředcích trochu pokulhávají za skutečností. Na veřejnost se totiž dostanou informace jen o zastaralých zbraních, které se už prodávají do zahraničí. O těch nejnovějších, které jsou v provozu, novináři samozřejmě nevědí nic. To snad pochopí i pan Borovička.

Prezident Bush v reakci na teroristické útoky v New Yorku prohlásil, že islamističtí extremisté nenávidí západní styl života, americké hodnoty a "naši svobodu".

John Esposito, americký vládní poradce pro muslimské otázky, se v listu Guardian ptá, zda západní svět takto vidí i průměrný muslim, nebo zda se jedná pouze o postoje fundamentalistů, kteří v islámských zemích postrádají širší podporu obyvatelstva. Esposito je vedoucím výzkumníkem institutu Gallup a vychází z rozsáhlého průzkumu veřejného mínění, který tato organizace provedla v deseti islámských zemích.

Karlovy Vary, sobota 01.00: Barbora Švecová nalezla asi v půl jedné na schodech karlovarského hotelu Thermal americký cestovní pas pana Alexe Deleona, 6200 českých korun, 50 euro a 50 polských zlotých. Odnesli jsme je na recepci hotelu, která okamžitě kontaktovala Policii České republiky Karlovy Vary, stálou službu. Jakmile policisté zjistili, že jde o americký pas a o amerického občana, ztratili o věc zájem. Dokumenty a peníze odmítli přijmout a z recepce jsme se dověděli, že v pondělí (nyní je noc z pátku na sobotu) budou dokumenty i peníze odneseny hotelovým personálem do karlovarských Ztrát a nálezů. Tam je Američan opravdu najde. Ať žije Policie České republiky!

Německý režisér Hans Steinbichler řekl ve středu na filmovém festivalu v Karlových Varech při uvádění svého působivého filmu Zimní cesta jednu docela zvláštní věc: "Je dobře, že tento můj film nemá premiéru ani v Cannes, ani v Benátkách, ale zde ve Varech, protože se odehrává na Východě." Steinbichlerův výrok je zřejmě symptomatický ohledně toho, co si západoevropští filmoví tvůrci myslí o Karlových Varech: Cannes ani Benátky to nejsou, je to vedlejší festival v okrajové "východní Evropě". Česko není středobodem světa a není jeho vinou, že tvůrci ze Západu nebudou nikdy Karlovy Vary považovat za Cannes. Proto je karlovarské úsilí o "hollywoodskou" pompéznost poněkud komické.

Vyšlo v deníku Metro v pátek 7. 7. 2006 ZDE

Velmi se mi líbí mezinárodní filmový festival v Karlových Varech. Kromě vynikajícího výběru filmů a širokého a rozmanitého programu dalších akcí je zde dobrá organizace a přátelská, uvolněná atmosféra. Málokdy dochází ke zdržením a zaměstnanci jsou nápomocní a přátelští. Celkem vzato je festival veden s profesionalitou a individuálním, osobním přístupem, který ho činí atraktivní pro hosty z ČR i ze zahraničí. Avšak jedna věc svou úrovní selhává -- nedosahuje vysoké úrovně všeho ostatního -- jde o simultánní tlumočení úvodů před filmy.

I am a great fan of the Karlovy Vary International Film Festival. Aside from the excellent selection of films, and a wide and varied line-up of other entertainments, it combines good organisation and a friendly, relaxed atmosphere. There are rarely delays, and the staff is helpful and friendly. On the whole, the festival is run with a professionalism and personal touch which allows it to appeal to guests from both home and abroad. However, there is one thing here which does not live up to the standard of everything else - the simultaneous translation in the introductions.

Jedním z nejzajímavějších dní na karlovarském filmovém festivalu byl -- možná v důsledku toho, jaké filmy jsem si náhodou vybral -- pátek 7.7. Začal už v devět hodin ráno promítáním "italsko-britsko-českého" filmu Umění milovat podle klasického románu německého spisovatele Franka Wedekinda. Tento film je "podprahově" český -- na jeho výrobě se podílelo mnoho lidí z České republiky, ať už šlo výrobní štáb nebo množství (českých) chovanek internátní školy, kde se film odehrává, či o Marka Vašuta jako jednoho z vlivných členů správní rady internátu. (Zřejmě byl dabován, protože dívky hovoří normální angličtinou.) Na mentalitu i filozofii filmu má však určující vliv zřejmě jeho režisér a autor scénáře. Režisérem byl John Irvin a výsledkem je to, že navzdory početné české účasti, tato adaptace románu z období před první světovou válkou je absolutně nečeská.

Karlovy Vary, pátek, 01.30: Pozoruhodným vrcholem (nebo jedním z vrcholů) karlovarského festivalu bylo ve čtvrtek v noci (od 23.30) promítání devadesátiminutové filmové dramatizace příběhu čtyř mladých Britů, kteří se v roce 2001 vydali do Pákistánu na svatbu, ze zvědavosti se před začátkem amerického útoku na Afghánistán jeli podívat do této země a - když je objednaný dopravce odvezl do města Kunduz, namísto zpět do Pákistánu, dostali se jako "členové al Kajdy" do rukou Američanů a skončili na několik let v koncentračním táboře v zálivu Guantánamo. Na jaře roku 2004 byli propuštěni na svobodu. Američané se spletli.

Byl to pozoruhodný film, koláž osobních svědectví mladých Britů, vypovídajících v detailním záběru na kameru, televizních zpravodajských záběrů a velmi dobře režírované rekonstrukce jejich drastického příběhu. Další svědectví o tom, jak je dnešní svět šílený. Měli smůlu (chlapci byli pitomí, do Afghánistánu neměli lézt, ale bylo jim kolem dvaceti a byli zvědaví) a připletli se na špatné místo ve špatnou dobu. Pak už se rozběhlo byrokratické a tupé soukolí americké moci a došlo k jejich dlouhodobému vyslýchání a mučení. Naštěstí to s nimi dopadlo dobře (to je samozřejmě relativní; Američané například drželi jednoho z mladých mužů záměrně tři a půl měsíce na samotce, aby ho zlomili a přiznal se k členství v al Kajdě - často je při výsleších bili, aby se doznali, že "znají Usámu bin Ladina"), ale film je to vynikající a otřesný. "Jsem nyní daleko víc nábožensky založen než před tím, než se mi to stalo. Dřív jsem na náboženství kašlal," přiznal se v závěru filmu jeden britský mladík. Jiný uvedl: "Co tě nezabije, to tě posílí a mě tohle posílilo." Třetí dodal, že celá anabáze byla pro něj obrovským poučením a že daleko lépe nyní rozumí dnešnímu děsivému světu.

Na letošním Berlinále letos v Berlíně dostali režiséři tohoto filmu Mat Whitecross a Michael Winterbottom Stříbrného medvěda za režii.

The Road to Guantanamo - režie: Michael Winterbottom, Mat Whitecross, hrají: George W. Bush, Riz Ahmed, Farhad Harun, Arfan Usman, Jason Salkey a další. Velká Británie, Channel 4 - 2006, 95 min, English / Urdu; DVD Velká Británie - Cinema Club: březen 2006, 91 min, £4.50

V hlavní karlovarské soutěži se ve čtvrtek promítal nový film Alexandra Rogožkina Pěregon (Tranzit, Rusko 2006). Rogožkin tento film představil jako "kino-roman", ("román-film"), jako zfilmované literární dílo, které se zamýšlí přihlásit k tradici klasické literatury, tedy, literatury se zájmem o individualitu a jedinečnost. A skutečně, tento film je daleko více studií lidskosti než historicko-politickou analýzou určité éry.

V úvodu zdůraznili autoři význam charakteristických vlastností tohoto filmového díla. Editorka Julija Rumjancevová nás uklidnila výrokem, že, ano, film má 146 minut a je dlouhý, ale když se promítal v Rusku, diváky natolik zaujal, že měli dojem, že je daleko kratší. A musím přiznat, že jsem s tím docela souhlasila. Jak nám sdělil Rogožkin, ve filmu je 36 postav ("a nechtěl jsem rozlišovat mezi hlavními a podpůrnými rolemi") a téměř všechny nás emocionálně zaujmou.

V neděli měl na karlovarském filmovém festivalu premiéru nový film Jana Hřebejka Kráska v nesnázích. Je dobře zahraný a má i vtipné, dobře napsané dialogy. Bohužel, premisa, z níž vychází, a tedy i příběh, jsou schematické. Celé je to taková pohádka.

Kráska v nesnázích - ČR 2006 120 min., námět: Robert Graves, Petr Jarchovský, scénář: Petr Jarchovský, kamera: Jan Malíř , hudba: Aleš Březina, Radůza, zpěv: Radůza, producent: Ondřej Trojan režie: Jan Hřebejk hraje: Anna Geislerová, Josef Abrhám, Roman Luknár, Adam Mišík, Michaela Mrvíková, Emília Vášáryová, Jana Brejchová, Jiří Schmitzer a další.

As part of Karlovy Vary's main competition, on Thursday was shown Aleksandr Rogozkin's new film Peregon (Tranzit, Rusko 2006). He presented it as a 'kino-roman', an onscreen novel intended to ally itself with the tradition of classical literature, that is, with its interest in individuality and singularity. Indeed, this film is more of a study of humanity than a historical-political treatment of a particular period of time.

Někteří lidé si už tipují, že celovečerní debuty Joachima Triera Reprise (Repríza), by mohl dostat na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus. Nerozhodla jsem se dosud, zda s těmito lidmi souhlasím, ale mám k tomuto filmu hodně co říci.

Some are already tipping Joachim Trier's feature debut, Reprise (Norway, 2006), as a real contender for the Crystal Globe in the main competition of this year's Karlovy Vary film festival. I have not decided yet whether I agree with these people, however I certainly have a great deal of good things to say about this film.

Dobrá literatura je vždycky obžalobou, nikoliv obhajobou života, napsal Colin Wilson ve svém nesmírně vlivném kritickém díle The Outsider v padesátých letech. Ověřte si to na klasicích, Colin Wilson má pravdu, připsal k tomu v sedmdesátých letech ve své kritice socialisticko-realistické literatury z normalizačního Československa Josef Škvorecký. Tyto výroky se mi připomněly dvěma vynikajícími filmy, které jsem zhlédl v úterý odpoledne v Karlových Varech. Jde o film Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště (2005) Vladimíra Morávka a Tideland, Země přílivů Terryho Gilliama.

Rozhovor Jana Čulíka s Terry Gilliamem z roku 2004 je v Britských listech ZDE

Gilliam v něm říká už tehdy v podstatě totéž, co řekl znovu v rozhovoru s festivalovým bulletinem v Karlových Varech, který vyšel ve středu 5.7.

Velmi dobrý je film Martina Kotíka Všechno nejlepší. Nevysvětlitelně je inzerován jako "komedie", avšak humoru je v něm spíš málo. Je to zajímavá studie o mezilidských vztazích, odehrávající se v podivně klaustrofobní situaci, v níž není jasné, co je co a kdo je kdo. Nejsem si jist, zda tvůrci filmu opravdu zamýšleli vytvořit takto kafkovské dílo a nikoliv jen nezávaznou komedii. Pokud usilovali o komedii, výsledek jí není -- je jí pozoruhodně přemýšlivý film.

Ve středu pokračoval filmový festival v Karlových Varech dalšími dvěma výbornými filmy: v poledne se odehrál film zkušeného amerického režiséra Stephena Soderbergha Bubble (Bublina), 2005 , v podvečer pak celovečerní debut mladého německého režiséra Hanse Steinbichlera Winterreise (Zimní cesta), 2006.

Klasický český film Ztracená tvář o tom , jaký psychologický zmatek může způsobit změna lidského obličeje, připomněl film korejského režiséra Kim Ki-Duka Shi gan, (Čas), jímž byl v pátek 30. června zahájen letošní filmový festival v Karlových Varech.

Kim Ki-Duk je zkušený režisér a svým dílem věrně svědčí o manické realitě současné jihokorejské skutečnosti. Film plný korejské umanutosti (emocionalitu Korejců, jejich úpornou soutěživost a tvrdohlavost jít ve věci, kterou si usmyslí, až za hrob, to všechno v atmosféře intenzivní komerčnosti a modernosti dobře znám od svých studentů). V tomto smyslu je příběh nového Kim Ki-Dukova filmu pro mě přesvědčivý, i když pro uměřenější a "pohodovější" Čechy se může zdát přepjatou, psychologizující hříčkou.

Letos se v Karlových Varech fanfárami a fábory vítal Andy García, který dostal Křišťálový glóbus za "vynikající umělecký příspěvek světové kinematografii". Přijel se svým režisérským debutem, filmem Ztracené město, a viděli jsme ho v pondělí dopoledne.

Vždycky doufám, že lidi předčí mé očekávání. Bohužel, to se v tomto případě nestalo, neboť mi tento film připomněl tolik jiných filmů, natočených za stejných okolností -- úspěšný, ano, schopný herec zaujme místo za kamerou i před kamerou, a výsledkem je blyštivý, profesionálně natočený film, který však má v sobě nádech samolibosti. Nechci mu příliš krutě kazit jeho slavný den -- jak říká "Každičký detail, všechno, na čem mi záleží, všechno, co miluju, všechno, na co myslím, všechno, co jsem, je v tomto filmu." Ano, přesně takový dojem to dělá -- je to prostě film a la Andy Garcia.

This year the fanfares and streamers at Karlovy Vary were for Andy Garcia, who was awarded the Crystal Globe award for outstanding artistic contribution to world cinema. He came with his directorial debut, The Lost City, under his arm, and we went to see it on Monday morning.

I always like to hope that people will exceed my expectations. Unfortunately this is not the case here, as the film reminded me of so many others made under the same circumstances - a successful, and indeed accomplished, actor takes his place behind the camera as well as in front of it, and the result is a shiny and professional movie, which has an unfortunate tinge of slight self indulgence. I do not want to rain on his parade too cruelly - as he says, "Every single detail, everything that I care about, everything that I love, everything that I think about, everything that I am is in that movie.", but it does feel like that - the Andy Garcia movie.

Rafťáci jsou další zábavnou, profesionálně vyrobenou, nezávaznou filmovou komedií, která znovu využívá známých a oblíbených českých témat: prázdniny v horké letní krajině, tentokrát při sjíždění řeky, a dva šestnáctiletí mladíci, usilující o ztrátu panictví. (Stálo by za psychoanalýzu, proč tato dvě témata pořád Čechy tak přitahují). Film je vystaven na sérii předem vypočítaných gagů: oba mladí hrdinové usilují dostat (nějakou) dívku do postele, neustále se však při tom setkávají s různými protivenstvími. Skoro každý pokus o sexuální styk v tomto filmu končí tím, že k ničemu nedojde, protože dojde ke komické situaci. Situační komika je prokládána svižným dramatickým dějem. . Zajímavé je, že když konečně k něčemu mezi chlapcem a dívkou má ve filmu dojít, navzdory komerčnosti je to lyrická, jemná scéna. Srovnejte se zábavnými anglickými komediemi se sexuálním podtextem Carry On, které se vyráběly od padesátých let. Rafťáci jsou na daleko vyšší úrovni -- pozoruhodný je ten lyrismus, který se nakonec ve filmu objeví.

Problém je, že každý film z železničního prostředí nutně navozuje představu konkurence s Ostře sledovanými vlaky Jiřího Menzela a s Kalamitou Věry Chytilové. Divák se okamžitě musí ptát, když ho režisér a kameraman přivede do "prostředí malé železniční stanice", jestli se nebude opakovat to, co už tady bylo.

Jaký je hlavní rozdíl mezi tímto novým filmem a oběma klasickými díly? Obdobný jako rozdíl mezi českou literaturou, psanou před rokem 1989 a po něm. Předchozí literatura -- i oba tyto klasické filmy -- se vyrovnávaly s obdobím útlaku. Jejich tématem byla, abych parafrázoval Karla Kryla, "myšlenka na lásku v zajetí strachu". Pojednávaly o přirozené realitě v útlaku neživotného ideologického schématu. V Ostře sledovaných vlacích máme "malé jeviště", "malé dějiny" výpravčího Hubičky a eléva Miloše Hrmy; ti se zabývají "vlhkými lidskými problémy", zatímco na scéně "velkých dějin" zuří totalitní útlak nacistického režimu, rozkládajícího se koncem brutální druhé světové války.

Drobná poznámka na okraj karlovarského festivalu: Už jsem zase zapomněl, že mnozí čeští konferenciéři při vystupování na veřejnosti mají často neuvěřitelné nutkání sdělovat lidem banality: jaksi rekapitulovat, co každý dávno ví. Jakou to má funkci? Zřejmě jakéhosi psychologického pohlazení: "Jsem jedním z vás , nebudu vás zatěžovat informacemi, uvedu svět frází, který je nám všem tak nějak důvěrně znám. Takže se u nás můžete cítit doma. "

V květnu 2006 dosáhla opět čtenost internetového deníku Britské listy ve všech sledovaných ukazatelích rekordu. Oproti dubnu 2006 stoupl o 18% počet unikátních návštěvníků z 128 892 na 152 440, o 26% stoupl počet návštěv z 312 543 na 358 536, o 31% se zvýšil čas strávený sledováním stránek na celkový počet 1 273 380 minut za měsíc květen. A o 28% oproti dubnu 2006 se zvýšil počet zobrazených stran z 715 986 na doposud absolutně nejvyšších 915 673 stran. Počet shlédnutých stran se tak blíží magické hodnotě jednoho miliónu měsíčně. Vysokou sledovanost ovlivnily události předvolební kampaně do parlamentních voleb, fotoreportáž a následná kontroverze okolo incidentu Kateřiny Jacques s policií, prozrazení jednání okolo americké raketové základny na českém území, či pokus o ovlivnění voleb prostřednictvím policie a zpravodajských služeb - tzv. Kubiceho aféra.

vývoj ukazatelů návštěvnosti v měsíčních průměrech od října 2004 do března 2006 ZDE

V roce 2005 přitom Britské listy četlo o polovinu více čtenářů, než v roce 2004. Server během pracovních dnů v květnu 2006 navštěvovalo v průměru 11 335 unikátních návštěvníků denně a zobrazilo přitom 35 252 stran za den. Páteční, "víkendové vydání" si pak přečetlo v průměru 22 929 čtenářů, kteří si stáhli 61 950 stran. Měsíční "reach" Britských listů - podíl na trhu internetových médií - stoupl v květnu 2006 na 3,55% z 1,90% v prosinci roku předchozího a 2,3% z února 2006. Pro Britské listy zpracovává ověřený monitor návštěvnosti kontinuálně společnost iAudit už od října 2004. Tehdy byl počet unikátních návštěvníků serveru třetinový - 49 715 za měsíc. Metodiku i data ověřuje pro všechna relevantní média v Česku ABC ČR.

vývoj počtu unikátních návštěvníků v týdenních průměrech od října 2004 do května 2006 ZDE

iAudit 200410 PDF

V dubnu přispělo celkem 131 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 20 876..00 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní nadto 1,321.99 USD. Příjem z reklamy byl 2600 Kč. Přispěl jen zlomek z celkového počtu více než deset tisíc čtenářů denně, děkujeme. Apelujeme i na ostatní, aby nám třeba i malým, pravidelným finančním příspěvkem pomohli rozšiřovat a profesionalizovat práci časopisu ve veřejném zájmu, kterou děláme zadarmo. Vybranou částkou financujeme postupné dopracování našeho redakčního systému a odstranění četných nefunkčností, financování systematické novinářské práce to však zatím neumožňuje. Právě pro nedostatek financí jsme dosud nebyli schopni zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.