Síla a význam karlovarského filmového festivalu spočívají někde úplně jinde. Festival má výraznou, zkušenou a profesionální dramaturgii, a tak předvádí české veřejnosti množství zajímavých filmových děl, která se jinak do úzké komerční nabídky českých kin nedostanou. Diváci tuto profesionalitu po zásluze odměňují -- i letos festival obléhají davy. Pro řadového občana to má své nevýhody: obyčejní diváci svědčí, že pokud se prý nepostavíte před pokladnu tak v půl sedmé ráno (otvírá v osm), vstupenky na film, který jste si vybrali, asi nedostanete. Velmi se mi ale líbí demokratický princip, že je platnost vstupenek zrušena pět minut před začátkem každého promítání, kdy se zbylá místa v sále zpřístupní čekajícím návštěvníkům bez lístků. Tento princip je zdravým protipólem mediální posedlosti celebritami.

Navzdory povrchnímu komerčnímu nátěru je dramaturgie letošního festivalu v Karlových Varech výrazně necelebritní. Tématem většiny filmů, které jsem zde zhlédl, je téma lidské ubohosti a nedostatečnosti tváří v tvář šílenému světu. Jakoby existenciální význam tohoto tématu - že je svět nedokonalé a neuspokojivé místo a že "poškození", limitovaní vlastní nedostatečností či nedostatečností poměrů jsou i jeho obyvatelé, pociťovalo stále víc filmových tvůrců. Bylo to téma například bulharského soutěžního snímku Vánoční stromek vzhůru nohama, či íránského filmu o válečném utrpení Sbohem, živote, Bubliny amerického režiséra Stephena Soderbergha, a konec konců i poněkud schematické Hřebejkovy Krásky v nesnázích -- Hřebejkovi "omezení Češi" reagují na realitu kolem sebe, kterou nedokážou zvládnout, podváděním a agresivitou.

Pozoruhodnou metaforickou zkratkou shrnul pocit odcizení v dnešním světě nový film někdejšího Monty Pythona Terryho Gilliama Krajina přílivů. Je to snad dosud nejkompaktnější a nejpřesvědčivější vyjádření jeho vnímání světa. Krajina přílivů je příběh devítileté holčíčky, pocházející z děsivých poměrů (oba rodiče jsou narkomani a velmi brzo zemřou). Holčička dokáže přežít v groteskním světě jen díky své imaginaci -- vytváří si nádherný svět vlastní představivosti. Působivě vizuálně zpracovaným filmem se nám snaží Terry Gilliam sdělit, že jediným způsobem, jak nad šílenou realitou nedokonalého světa můžeme zvítězit, je uchýlit se do světa vlastní imaginace.

Svět jako celek je nedokonalý -- jedinou výjimkou z tohoto pravidla je svět naší vlastní představivosti. Žijme v něm a buďme dětsky nevinní -- je to naše jediné východisko, míní autor.