Umění milovat je jedním z četných filmů z poslední doby (mnohé z nichž se hrály i v Karlových Varech) které se stavějí na obranu žen. Přísný, zcela uzavřený, dívčí internát z období kolem roku 1910 vychovává dívky v baletky -- teprve později se dovídáme, že je většinou krade jako nemluvňata a dělá z nich ve stagnantní společnosti z období před druhou světovou válkou otroky. Film sleduje osud několika schopných a inteligentních dívek, které se násilnickému režimu v internátu vzepřou -- důsledkem je to, že prostě postupně přijdou o život. Vnější svět neprojevuje zájem. Policista, který chce vraždy v internátě vyšetřovat, je zkorumpován povýšením do vlivného místa v zahraničí. Nejschopnější a nejkrásnější dívka, která se stane v připravovaném divadelním představení sólistkou, je brutálně znásilněna knížetem, vládnoucím v regionu, kde leží zmíněná "škola". Pro dívky není pomoci ani odvolání -- svět před sto deseti lety v nich neviděl nic než kusy masa, argumentuje napínavý a otřesný film.

Událostí byla i v pátek večer česká premiéra filmu španělského režiséra Pedra Almodovara Volver (Návrat, 206). I tento film ze současnosti, z Almodovarova kraje La Mancha, je, jak se vyjádřila jedna herečka z něho v úvodu před promítáním, jakousi "písní opěvající osud a schopnosti žen". Hlavní postavy v tomto filmu jsou také výlučně ženské a film svědčí o tom, jak se právě jen ženy, o samotě, musejí potýkat s protivenstvími osudu -- muži pro ně nejsou oporou -- jde jim pouze o sex. Odrazovým můstkem k ději v tomto filmu je jeden dokonaný incest a jeden pokus o něco jako incest. Důsledkem obou sexuálních útoků je násilné úmrtí a velmi obtížná situace, s níž se ženy, které film opěvuje, vyrovnávají s největší inteligencí a energií.

Úspěšným pokusem zfilmovat "nezfilmovatelný" román Laurence Sterna Tristram Shandy , první postmoderní román, založený na neustálých odbočkách, který vznikl v 18. století, byl film britského režiséra Michaela Winterbottoma Cock and Bull Story (Ptákovina a bejkovina, 2005), z produkce televize BBC, který, stejně jako Sternův román, s dějem během svých devadesáti dvou minut nikam nedojde a hrdina se vlastně ani nenarodí. Literární odbočky v předloze proměnil režisér v odbočky o tom, jak se tento film vlastně natáčí. Za pomoci známého britského televizního komika Steva Coogana je tato inteligentní komedie mimo jiné i zábavnou satirou na ješitnost celebrit a herců.

Fimfárum 2 druhý díl celovečerního animovaného, loutkového filmu, natočeného ke zvukové nahrávce pohádek Jana Wericha, které autor sám čte (film obsahuje čtyři Werichovy pohádky) je slušným profesionálním výkonem, jaký se z České republiky, v minulosti proslulé animací, dá očekávat. Nejlepší (totiž nejzábavnější) je poslední a zejména první pohádka. Řekl bych, že film je možná lepší než Fimfárum 1, které poněkud poškodil mj. značně nevěrohodný záběr na tlustého člověka, který pohádky v prvním dílu uvádí -- imituje Werichův hlas, ale protože Jan Werich dávno umřel, kamera ho zabírá bez hlavy. Tato hloupost se ve Fimfáru 2 už nevyskytuje.

A závěrem: co nominujeme na nejhloupější film letošního karlovarského festivalu? Český film Karla Vacherla Doblba!. Je to pokus o situační komedii, který by měl zachránit inteligentní český herec Jaroslav Dušek. Bohužel, toto není záměrně komerčně natočená komedie středního proudu -- je to film, který je chaotický svou strukturou i dialogy a svou podstatou je nesmírně nudný.