Pokud bychom se nepouštěli do přesných aritmetických výpočtů, pak lze s trochou té nepřesnosti říci, že psanými dokumenty doložené dějiny české a moravské státnosti čítají v zásadě nepřetržitých necelých dvanáct století od počátku 9. století až po dnešek. A pokud bychom Cyrila a Metoděje vzali jako nepochybné protagonisty tohoto počátku, pak Mistr Jan stojí o šest století později někde mezi počátkem a dneškem. Je od Cyrila a Metoděje v zásadě stejně vzdálen jako od nás. Je to zajímavé zjištění v době, kdy nám minulost rychle splývá v jeden polotemný chaotický guláš, ze kterého na nás juká Pražské Jaro hned vedle Bílé Hory a to obojí se nám plete s Vítkovem, Moravským Polem a SNP. A za chvíli se do toho guláše ponoří i sametová revoluce.

Trvalo to necelých šest století od počátků Velké Moravy a řezenského křtu, než se český stát propracoval ke svému vrcholu za Karla IV. a vzápětí se začal zmítat v nepokojích reformace, na jejichž počátku stál Mistr Jan. Dalších šest století to trvalo, než jsme mohli začít psát na počátek letopočtu dvojku. Další zajímavostí je to, že i když máme oba svátky v půlce roku dva dny po sobě, tak vlastně nemáme v kalendáři žádný jiný státní svátek spjatý přímo s nějakou osobností. Svatý Václav tvoří čestnou výjimku, ale zdaleka to není svátek tak jednoznačný a možná tady více oslavujeme legendu než život a činy jedince. Rovněž Den učitelů, připomínající Jana Ámose Komenského, není tím pravým ořechovým a nedosahuje ani zdaleka úrovně státního svátku.

Soluňští bratři přinesli na naše území něco nesmírně cenného. Přinesli schopnost vyjadřovat se vlastním písmem. Je to pro suverenitu národa a státního útvaru více než malá armáda nebo zlatý poklad. Písmo a s ním spojený jazyk je bezesporu nejvýznamnějším rysem národní identity. Něco, v čem od narození přemýšlíme a co nám dává možnost vyjádřit maximum toho, co cítíme a vnímáme smysly. To, co nám umožňuje zanechat to příštím generacím v autentické podobě, nezkreslené ústním podáním a předáváním ala tichá pošta. Také Mistr Jan (zřejmě) vstoupil do českého jazyka a odstranil z něj spřežky. Je pravděpodobné, že napsal text, v němž spřežky nahradil čárkami a háčky "nabodeníčkem dlúhým" a "nabodeníčkem krátkým".

Bojoval o český vliv na universitě. Můžeme se přít, zda převaha českých hlasů deklarovaná Dekretem kutnohorským nebyla na úkor kvality pražského vysokého učení, ale svůj význam pro rozvoj národní suverenity to bezesporu mělo. Protože česká universita je česká universita. Trvalo šest století než byl český národ schopen dosáhnout na suverénní universitu v Praze. A Mistr Jan byl jejím rektorem. Nebyl to zdaleka tedy jenom někdo, kdo napsal z Kostnice dopis věrným Čechům, ve kterém vyjádřil svou nesmrtelnou sentenci o pravdě. Zanechal nám jedinou nevyřešenou otázku a to, kterou pravdu že to máme chránit. A tak se pereme každý za tu svoji.

Slova Mistra Jana v listu z kostnického vězení mi vždycky připomenou slova mé maminky, se kterými mne před dlouhými třiačtyřiceti lety vypravila poprvé do školky. " Ladi, ne aby ses pral, ale nenech si nic líbit..." Hned první den jsem toto složité dilema vyřešil tak, že jsem se sice nepral, ale mlátil jsem podle mého názoru příliš dotěrné spolužáky dřevěnou tyčí, kterou normálně používaly pančelky v tělocviku k vyťukávání pochodového rytmu. Nic mne neprovází životem tolik, jako toto matčino ponaučení.

Ani Mistr Jan mi to svým mravoučným dopisem o pravdě moc neusnadnil. Nicméně stále přežívám a ve slabých chvilkách mám dokonce pocit, že mé suverénní názory nejsou možná vždy zcela korektní, ale že jsou větším příspěvkem k hledání nějaké rozumné shody než slepé přikyvování čemukoliv nebo naopak neméně slepé odmítání čehokoliv. Prostě shrnuto a podtrženo, Cyril s Metodějem a Mistr Jan v mých očích výrazně přispěli k tomu, že mohu mít svůj vlastní svrchovaně suverénní názor a mohu ho vyjádřit v naprosto originálním, nesmírně bohatém a suverénním jazyce. Přispěli k tomu, že se na téhle planetě objevil a udržel fenomén českého národa v celé jeho nádherné pestrosti a neopakovatelné schopnosti přežít a neustále se v této schopnosti zdokonalovat. Učit se pořád znovu a znovu, jak se zorientovat ve složité realitě okolního světa.

Jejich odkaz spočívá i v tom, že celým svým životem vytvářeli vyzdvihovali jiné hodnoty než ty materiální. Dalo by se v kontextu jejich doby určitě říci, že to byly hodnoty duchovní. V kontextu naší doby by se spíše popsaly jako nekonzumní, neekonomické a možná i tak trochu iracionální.

Je nasnadě, že se naprosto nutně objevuje otázka a co dál. A kdo další?! Není načase se zamyslet, kdo našich současníků nebo nedávno zemřelých autorit má nárok být po dalších šesti stech letech hoden toho mít svůj státní svátek?! Podle hlasování lidí v anketě Největší Čech by měli mít největší nárok Václav Havel a T.G.M. Schopnost obou mužů stát na své pravdě a dokázat v jejím smyslu posunout i naprostou většinu národa je těžko zpochybnitelná. Možná ano, možná ne. Navíc není tak úplně jisté, jestli se takové úporné stání v pravdě ještě vůbec nosí. Já osobně mám pocit, že ano, ale někdy mám pocit, že to není tak úplně většinový názor. Další otázka je i ta, co nejvíce potřebuje český národ na přelomu tisíciletí po oněch dvanácti stech letech psané historie?! Jaký přínos, jaký impuls?!

Možná, že odpověď bude stejná jako před těmi dvanácti i šesti sty lety. To znamená vytvářet a chránit si to vlastní a nepodělat se před většími. Budovat si systematicky vlastní hodnoty, vlastní kapitál. Vážit si skutečně toho, co je naše, a nesměňovat to tak naivně a hloupě za cosi pomíjivého, co zrovna ukazují na satelitní televizi nebo na internetu. Nebýt tak strašně odvázaný z toho, že k nám "proudí" cizí kapitál. Protože k nám žádný cizí kapitál neproudí. Cizí kapitál k nám dává své přebytečné peníze a vydělává na nich, aniž by se jenom pohnul z mateřské země. Za peníze, které stát vrazí do toho, že tu korejský kapitál bude vyrábět auta by naší podnikatelé dokázali vytvořit několikanásobek pracovních příležitostí než slavný Hyundai.

Peníze, které nám cizí kapitál usype, dokážeme nejen z větší části tomuto kapitálu vrátit zpátky, ale především velice rychle spotřebovat. Navíc za peníze není všechno k mání. Žádná suma na světě neudělá výtvarné dílo krásnějším, hudební skladbu harmoničtější, myšlenku nebo nápad pronikavější, nevytvoří upřímné přátelství a nepřinese pocit opravdové domácí pohody. Může k lecčemus dobrému přispět, ale nemůže to vytvořit, není za to směnitelná. Naším kapitálem, naším bohatstvím rozhodně nejsou cizí peníze nebo finanční prostředky. Naším bohatstvím je především kvalita naší společnosti. Je to naše vzdělanost, naše bezpečnost, naše zdraví, naše spravedlnost, naše solidarita, naše rozumná správa věcí veřejných a naše uměřenost ve věcech soukromých. Je to iracionální krása našeho umění a racionální krása naší vědy a techniky. Je to krása našeho životního prostředí. Zájmeno přivlastňovací "naše" používám a nadužívám úmyslně. Bez tohoto zájmena totiž nemají následující podstatná jména žádný konkrétní význam. Nemohou totiž být jiná než naše. Nikdo nám je nemůže dát a nikde si je nemůžeme koupit. A ta cizí pro nás mají jen minimální význam.

Musím přiznat, že pokud bych měl já pojmenovat hrdinu naší doby, skutečně největšího Čecha, který v dnešní složité době nejlépe splňuje mé představy o vytváření něčeho našeho, typicky českého, skutečného národního bohatství a kdo je současně největší zbraní proti pokusům udělat z nás evropské periferní hluponě, třesoucí se na korejskou almužnu, pak bych hlasoval pro Járu Cimrmana. Je to osobnost, která nám neustále připomíná, že bez nás by to ve světě nešlo. Že svět by byl bez nás o mnoho chudší. Činí tak s nadsázkou a zároveň s moudrostí. Jednoznačně stojí na straně pestrosti a rozmanitosti života a vysmívá se velkým racionálním a logickým konstrukcím, zejména těm zpětným. Rozmanitost je nádherná a žádným pořádkem či řádem nenahraditelná. Její udržení je složité a náročné a je podstatou života, který se tak usilovně brání splynutí s okolím a tedy svému zániku.

Je velice symbolické, že k nám Jára Cimrman promlouvá z doby před sto lety a přitom je tak bytostně aktuální. Zdá se, že období před sto léty, které mnozí nazývají "fin du siecle", nám má co říci mnohem více než se zdá. Celé nádherné XIX. Století i se svým doběhem do počátku první světové války pro nás není o moc víc než století páry nebo stoletím národního obrození, ale nevíme o něm skoro nic. Náš svět vzešel ze dvou strašných světových válek a bezmála půlstoletí té studené. Příliš mnoho z nás má své kořeny nějakém válečném konfliktu.

Příliš silně jsme zasažení tím, že musíme někam patřit, být pro někoho a něco nebo proti někomu a něčemu spíše než být sami sebou. Mezi těmi, kteří nás po těžce nabyté fyzické suverenitě po národním obrození v XIX. století a jejím udržení za cenu obrovských morálních obětí ve století dvacátém přivedou k nové kvalitě duchovní suverenity v XXI.století, musíme hledat toho nebo tu, kvůli kterým budeme mít jednou další státní svátek. Doba je k tomu neobyčejně příznivá.

Tak jako jsme před dvanácti sty lety vstupovali do duchovního světa Evropy a zároveň jsme mu díky soluňským bratřím mnohé přinášeli, tak jako jsme před šesti sty lety chtěli s Mistrem Janem tento duchovní svět poopravit a vytvořit mu společně s Jiřím z Poděbrad protiváhu ve společenství evropských států, tak jsme dnes do tohoto společenství států s názvem Evropská Unie vstoupili a rovněž jsme nepřišli s prázdnou. Je to doba velkých změn. Doba nástupu nového paradigmatu. Doba, která by měla být na velké osobnosti zasluhující oslav a pracovního volna pro prostý lid, velmi úrodná.

Ale pokud bych měl říci, jaký svátek bych navrhl hned, pak bych navrhoval jako nový památný den výročí objevení odkazu Járy Cimrmana v šumburské chaloupce. Mimochodem -můj rodný dům je přes kopec. Celkem příznačně k němu došlo malým velkým třeskem a v duchu cimrmanovského učení bych jako klíčové datum určil 6. červen 1966. 551 let po smrti Mistra Jana a o dalších 552 let po příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu. Je úplně lhostejné, že k památnému výbuchu došlo jindy a že se mezi námi stále ještě pohybují jedinci, kteří na tento malý velký třesk nevěří a dokonce dokáží po straně říkat, že Jára Cimrman možná ani nebyl. Datum je to krásné, cimrmanovsky příhodné a po pár desítkách let usilovné propagace to musí vyjít. Hlavně musíme dát pozor, aby ten rok nepřipadl na 6. června víkendový den. To by nebylo ono.

Konec konců státní svátek 8. května odhlasovalo Federální shromáždění v roce 1990 mimo jiné také proto, že to byl pátek. Aspoň to autor návrhu Miloš Zeman tvrdil v kuloárech. Inu, možná ano, možná ne. Bylo, nebylo...