Pravicové koalice vedené Mikulášem Dzurindou, které vládly v uplynulých osmi letech, měly být odpovědí demokratických sil na předchozí období, v němž vlády Vladimíra Mečiara poškodily prestiž Slovenska autoritářským stylem vládnutí, nepotismem a korupčními aférami. Dzurinda a jeho spojenci sice obnovili demokratické praktiky považované ve světě za standardní, jenže ani oni se nedokázali plně zbavit korupce a některých autoritářských tendencí.

Závažnějším problémem byl neoliberální tah pravicové koalice. Ten byl veden nejen snahou o radikální modernizaci Slovenska, ale také snahou o co největší diskontinuitu s praktikami Mečiarova období. Reformy měly být takzvaně "nezvratné". Málokdo se ale ptal, co si o nich myslí slovenská veřejnost.

Teď se ukazuje, že velká část slovenské veřejnosti neoliberální experimentování nepřijala. Kyvadlo společenských změn, které Mečiar vychýlil k jednomu extrému, se za Dzurindova vládnutí posunulo k druhému extrému, a nyní se rozhýbané kyvadlo opět nebezpečně vychýlilo zpět. Je prostě otázkou, do jaké míry byla rozumná taktika Dzurindovy pravicové koalice využít své dočasné mocenské převahy k radikálním reformám bez ohledu na to, co si o nich myslí slovenská veřejnost.

Každá radikální akce může zplodit radikální protireakci. To Dzurinda jistě věděl, jenže se nesnažil s demokratickou opozicí, kterou reprezentoval i Smer, vyjednávat rozumné kompromisy okolo politického středu. Naopak se uchýlil k vlastní verzi ekonomického radikalismu, což nemohlo zůstat bez následků. Zatímco neoliberálové z celého světa hlasitě tleskali a dávali Slovensko za příklad "línému" Západu, v části slovenské veřejnosti zrála nespokojenost.

Nechuť ke kompromisům, spojená s přesvědčením, že názor momentálně vítězného politického tábora je jediný správný a lze ho vnutit celé společnosti, je částečně dozvukem bolševického uvažování. Přitom je jasné, že zásadní reformy v tak citlivých oblastech, jako jsou daňové, sociální a penzijní systémy, nemohou být stabilní, pokud na nich neexistuje určitá shoda přes politický střed. Jinak existuje velké nebezpečí, že je příští vláda bude měnit, s čímž jsou spojeny nemalé ekonomické náklady.

Je třeba též zmínit faktor maďarské menšiny. Ačkoliv v ní nepochybně existuje mnoho levicově orientovaných lidí, SMK vystupovala v posledních osmi letech jako pravicový politický subjekt. Podporovala radikální pravicové reformy i mezinárodní agendu Dzurindových vlád. Přitom je jasné, že etnická strana, jejíž voliči inklinují k různým ideologiím, by udělala nejlépe, kdyby vystupovala striktně centristicky. Jasné ideologické vymezení SMK nemohlo zůstat bez protireakce v podobě posílení nacionalistické SNS a její současné ochoty spolupracovat s levicí.

Důležitou roli v současné politické změně nepochybně hrají i mezinárodní faktory. Slovensko pod vedením Dzurindových vlád úspěšně vstoupilo do Evropské unie i NATO a zcela tak negovalo nacionalisticko-populistický izolacionizmus Mečiarova období. Jenže ta část slovenské veřejnosti, která Mečiarovu nedůvěru k okolnímu světu sdílela, nezmizela. Není náhoda, že všechny tři strany nové vládní koalice vyjadřují v různé intenzitě národnické postoje. Naštěstí pokusy výrazně změnit mezinárodní zakotvení a závazky minulého období budou mnohem těžší, než změny některých domácích reforem.

Vyšlo ve slovenském deníku Sme