V článku "Několik přímých otázek nad jedním zbitým mužem" pro HN Drda píše, že "Být členem a čelným představitelem KSČM není normální, není to totéž, co být řádným demokratickým politikem. Znamená to hlásit se ke zločinné ideologii a zločinné praxi." Podle reakce na článek Jana Čulíka se Drda domnívá, že takový člověk by se měl "smířit s tím, že jeho politická příslušnost a jeho názory budou jiné lidi popuzovat". Měl by se nejspíš smířit i s tím, že mu "slušní lidé" vykopnou oko. Podle Drdy je nejspíš úplně normální dostat přes hubu a být zkopán násilníky za hlásání svých názorů.

Hysterie bývalého komentátora české BBC ve vztahu k fenoménu radikální levice i k "dědictví minulosti" nezná mezí.

Liberalismus projevila na české pravici Hana Marvanová, když chtěla dosáhnout dekriminalizace verbálních trestných činů. Stejný liberalismus projevil i Jan Čulík v polemice s Drdou výrokem "Lidé mívají v demokracii různé názory a je v ní dost běžné, že opačné politické názory držitele jiných názorů v demokracii popuzují. Vylučovat z politiky stranu, jako je KSČM, která se už sedmnáct let zcela regulérně účastní demokratického procesu, je totalitní princip. Argumentovat, že dnešní čeští komunisté jsou nějak "jiní", "nedemokratičtí", a měli by být zakázáni, je totalitní hysterie. " Pokud vnímáme osy politické stratifikace liberální x konzervativní jako výraz protikladných trendů svobody jedince versus společenské tradice, osu lokální x globální jako míru integrace společnosti a osu levice x pravice jako výraz míry regulace a přerozdělování, pak Marvanové liberalismus je totožný s Čulíkovým, i když východiska na zbývajících osách nejspíše budou jiná.

Drda v článku pro HN píše i vyložené nepravdy. "Od listopadu 1989 nikdo nezkřivil představitelům KSČM ani vlas na hlavě, s výjimkou dosud nevysvětleného útoku na bývalého předsedu komunistů Jiřího Svobodu." To přeci není pravda. Jednak útok na Svobodu byl dokonale zakamuflován - dokonce i spolková kriminální ústředna ve Wiesbadenu, která měla provést srovnávací analýzu DNA, ztratila vzorek dříve, než analýzu provedla. Vyšetřovatel spáchal sebevraždu. Svoboda přežil pouhou náhodou. Přepadena ve vlaku dvěma maskovanými mladíky byla v březnu 1994 poslankyně Květa Čelišová, do fyzického konfliktu se dostal i poslanec Miloslav Ransdorf. Fyzická napadení na mítincích komunisitcké strany a různé verbální provokace jsou běžné.

Adam Drda se domnívá, že právo na interpretaci minulosti mají jen vítězové státních převratů. Minulost ale není vlastnictvím či kořistí vítězů, ale prožitkem, individuálně i kolektivně interpretovatelným - i v kontextu přítomnosti. Kýmkoliv z nás. A v kontextu východisek interpreta - opět tedy každého z nás. Každý z nás, ať už místopředseda KSČM Exner, zpochybňující nespravedlnost procesu s Miladou Horákovou, nebo Drda, nepravdivě manipulující současnou realitou ve výroku "KSČM výslovně navazuje na svou totalitní předchůdkyni. Znamená to tedy zhruba totéž jako hlásit se k nacismu" má právo svou lež říci, aniž by ho za to kdokoliv zkopal...

Jestli je tato tolerance správná, nevím. Jestli je tato tolerance projevem demokracie, nechť posoudí každý čtenář sám. Jestli je toto demokracie, pak jsme demokratičtí. Poslanec Dolejš neměl takové štěstí. Přestože nikdy nevelebil zločiny Stalina či Gottwalda, dostal přes hubu. To, že Exnerovi či Drdovi za jejich výroky nedá nikdo také přes hubu, ale nezanamená, že se s nimi musí každý ztotožnit. Polemika ideových protivníků ale musí mít rámec demokratického diskursu. V němž nebude výsledek předjímán na začátku a druhá strana bude mít právo na své stanovisko. Kdy přídavná jména hodnotící jsou nahrazena suše předestřenými fakty. Kdy hovoří fakta, nikoliv ono explicitní nálepkování.

Vítězství v sporu idejí musí být dosaženo změnou přesvědčení voličů, nikoliv skandalizačními prostředky a negativním vymezením těch, "se kterými se přece nemluví". Nikoliv paušálním razítkem "zločin komunismu". Média nemohou selhávat tak, jak selhávají, a podporovat stereotypy xenofobních kampaní. Souhlasné vytí hyení smečky pouze podporuje semknutost houfu těch, kteří jsou objekty této agresivní propagandy. Výsledky mediálního masírování občanů jsou tristní. Antikomunismus Drdy a dalších komentátorů sice potleskem podpoří štamgasti několika pražských kaváren, má ale zničující účinky na prodaný náklad i zmenšující se důveryhodnost všech médií, které se ho účastní.

Drda ve své knize neopomenul některá fakta, ze kterých ale nevyvodil zobecňující logický závěr. Namísto toho iracionálně trvá na okrajových projevech plurality názorů uvnitř KSČM, které zobecňuje bez toho, aby znal většinové postoje uvnitř vedení strany či poslaneckého klubu. Ilustruje předem připravenou tezi pečlivě vybraným detailem. Není to jenom jeho chyba, neboť míra transparentnosti a úsilí o mediální diskurs na vnitrostranická témata jsou v KSČM extrémně nízké. Reprezentativnost mediálně prezentovaných názorů ve stranickém tisku také. Haló noviny nevypovídají o komunistické straně. Politika, prezntovaná poslaneckým klubem a stvrzená vedením strany v souladu se schváleným programem ale ano. Znát rozvrstvení názorů uvnitř vedení strany a klubu znamená vemi podrobně a dlouhodobě studovat historii přijímání jednotlivých zákonů, projevy jednotlivců, znát počty hlasů a výsledky řady vnitrostranických bitev a vědět, s kým kdo v posledních třiceti letech spolupracoval a jaké vazby pojí jedotlivé skupiny. Nezazlívám Drdovi, že mnohé neví. Nemůže. V době, kdy mnozí ze současných straníků vstupovali do politického života, on se narodil. Ročník 1971 dokončil střední školu v roce 1989. To je čas hárajících emocí namísto studia, nikoliv střízlivého úsudku.

Zazlívám mu ovšem apriorní odpor k jemnějšímu členění levicové scény a apriorní nepochopení řady výroků. Mnohovrstevnou existenci politického subjektu v celostátní i lokální politice nelze zplošťovat na skandální výrok jednoho představitele vůči procesu s Miladou Horákovou nebo provokativní soudy jednoho senilního komentátora Haló novin. Vliv místopředsedy Exnera na činnost KSČM nepřesahuje region Prahy a vliv stranických Haló novin na členskou základnu je stále více pomíjivý. Náklad novin osciluje kolem dvou desítek tisíc výstisků. Náklad ostravského týdeníku Naše pravda je ještě menší. Členů KSČM je skoro sto tisíc. Voličů KSČM je několik set tisíc a blíží se milionu.

Co však Drda napsal jen tak na okraj a opomněl z toho vyvodit nezaujatý závěr, má dlouhodobou platnost a je základním východiskem k uvažování o politické budoucnosti radikální levice v Česku:

Existence KSČM by nebyla možná bez tolerance, kterou jí projevovala polistopadová moc i veřejné mínění. Obojí tu šlo ruku v ruce. Výzkum IVVM na přelomu dubna a května 1990 zjistil, že většina občanů (72%) si myslí, že KSČ byt jako politická strana měla mít stejná práva a povinnosti jako jiné politické strany.

To je odstavec, který Drdovi unikl, aniž by se nad ním pozastavil. Proč také? Studovat z tehdejších nezáživných pramenů historii listopadu 1989 je těžší než opsat pár odstavců z "autoritativních" pramenů. Hledat zaprášené dokumenty té doby k pochopení jedné věty z výzkumu veřejného mínění chce víc než jen tento odstavec citovat. Pochopit jej znamená vcítit se do myšlenek lidí, kteří sice stáli na náměstích, ale kteří netoužili po kapitalismu. Chtěli poctivost a větší podíl na rozhodování o věcech veřejných. Chtěli cestovat a nežít za ostnatými dráty. Chtěli podnikat ve svých živnostech, ne rozkrádat fabriky. Restituce a kapitalismus bankovních podvodů přišly později - s ODS a Václavem Klausem. Sociologické sondy z té doby hovoří jasně. Stejně jako dnes.

18. dubna 2006 zveřejnila MfD zprávu o exkluzivním průzkumu, který pro ni zpracovala agentura SC&C, ve kterém na otázku, zda by měla mít komunistická strana možnost podílet se na příští vládě, odpovědělo kladně 48 procent z více než tří tisíc respondentů. V roce 2004 na stejnou otázku odpovědělo kladně 50 procent dotázaných, nesouhlasilo 40 procent lidí. Podle průzkumu agentury STEM ze září 2005 by podpora vlády od komunistů nevadila 38 procentům Čechů. 38 procentům občanů by komunisté nevadili ani ve vládě. Preference KSČM od roku 1992 stoupají v dlouhodobém trendu, prakticky lineárně. "Jestliže léta 1996 -- 2002 lze nazvat obdobím vyvažování sil (v roce 1996 zaznamenala levice celkový nárůst odevzdaných hlasů a vyrovnala podíl pravice), volby 2002 už představují zřetelný příklon voličů k levici", míní Daniel Kunštát z CVVM ve svém zamyšlení nad preferencemi a volebními perspektivami KSČM. Přestože závěry onoho zamyšlení, ke kterým Kunštát dochází, mají k analytické práci daleko a jsou jeho vlastními spekulacemi, nedotvrzenými průzkumy veřejného mínění, v tomto případě interpretuje Kunštát standardní výstupy CVVM, které vytváří už patnáct let.

Preference KSČM 1990-2006 dle CVVM a výsledky voleb

Na volební výsledky se lze podívat i jinak než jen prostřednictvím abstraktních procent. Absolutní počty voličů jednotlivých stran vyjadřují přesnější představu o tom, co se ve společnosti stalo. V roce 1992 bylo na území ČR zapsáno 7 738 981 oprávněných voličů. V roce 1996 jich bylo 7 990 770, v roce 1998 pak 8 116 836, v roce 2002 bylo zapsáno 8 264 484 voličů.

Volby 1996-2002 - absolutní počty voličů

Výsledek komunistů z tohoto úhlu pohledu pak zdůvodňuje hysterii řady komentátorů i politiků. Levice se postupně radikalizuje. Sociální demokracie obsazuje střed a levou část politického spektra vyklízí postupně komunistům. V ČSSD sílí protor pro levicový liberalismus a u KSČM se konzervativismus zmírňuje. Stále více levicových voličů se smiřuje s evropskou identitou a nacionalismus ustupuje se zmenšujícím se počtem občanů, kteří prožili obranu národního státu za první republiky a za 2. světové války. Dědiců vlasteneckých tradic v době internetu nepřibývá, mladá generace už neví, jakou hodnotu má stát. Je to prostě území, které sdílí s japonskými firmami, arabskými majiteli luxusních paláců a ruských lázeňských domů. Krev za ně neprolije.

Nejpřijatelnější politický program podle stranických preferencí

Autoři knihy Kdo ve stínu čeká na moc projevili udivující neznalost názorů a politického programu těch, o kterých píší. Mostecká sonda je zajímavou reportáží, není ale vypovídající nic o politice KSČM na Mostecku ani o příčinách jejího vítězství tamtéž. Nic neukazuje na sociální stratifikaci voličů v tomto regionu, na nezaměstnanost a její strukturu, na kupní sílu obyvatelstva, na mzdovou stratifikaci zaměstnaných, na charakter pracovních míst. Ilustrativní pohled není pohledem analytickým, který by přinášel poznání příčin... Závěrečné portréty hlavních představitelů KSČM, stejně jako některé další kapitoly, jsou snůškou vyčtenin z denního tisku a internetu, navršením hromádky citací, schematických, stokrát přežvýkaných frází a oficiálních dat. Pospojované oslími můstky schematických tezí. Autorům nestálo zato probrat se hromadou parlamentních projevů, článků či knih těch, o kterých kniha je. Citovat a analyzovat vývoj, trend. Autoři zcela určitě nečetli knihy Miloslava Ransdorfa (např. Nové čtení Marxe), články a rozhovory Jiřího Dolejše, parlamentní projevy Vojtěcha Filipa či Miroslava Grebeníčka na jednotlivá témata, profilující jejich pozici v KSČM i mezi voliči. Vůbec nezmínili desítky dalších osobností této strany dnes, ani v nedávné minulosti a jejich roli při formování názorů strany v jednotlivých sektorech. Naprosto opominuli komunistické představitele, kteří dnes stojí mimo vrcholové stranické struktury.

Neukázali příčiny trvalosti protiněmeckého strachu, bojí se sociálních sond, odhalující živnou půdu pro účinnost zprofanovaného termínu vykořisťování. Nevěnovali se analýze vlivu inflace či zvyšovánícen nájemného a energií na volbní výsledky - i když to je jedno z neopomenutelných voleních témat. Zcela určitě nedokáží sledovat myšlenkový vývoj představitelů KSČM v uplynulém čase. Posun vevnímání jednotlivých priorit. Nedokáží oddělit od sebe účelovou předvoelbní rétoriku od vážně míněných programatických tezí. Vůbec nic nevědí o lidech v zákulisí, kteří určují politiku strany v odborných útvarech a připravují stanoviska. Věnují pozornost jakési obskurní teoretické konferenci, připravené obvodním výborem Prahy 1. Nevěnují pozornost poslednímu sjezdu a jeho průběhu. Jeho schváleným dokumentům. Rozboru působení režiséra Jiřího Svobody v čele KSČM v devadesátých letech věnovali autoři stejný prostor, jako okrajově ilustrativnímu popisu filmu Pelíšky. Škoda. Při troše analytické poctivosti mohli přinést autoři daleko plastičtější obrázek radikální levice, který by přispěl k pochopení fenoménu české komunistické scény.

Takto přinesli jen ospravedlnění pro něčí nenávist. Ideologickou příručku primitivního antikomunismu. Zdůvodnění petice Zrušme komunisty. A to je málo.