U Morávka ještě daleko více než v jeho vynikajícím filmovém debutu Nuda v Brně vyšla tentokrát najevo lidskost a vážnost tématu. Samozřejmě, každý tvůrce dělá pořád znovu a znovu totéž dílo a témata, která jsme mohli objevit skrytá i v údajně nezávazné komedii Nuda v Brně, se znovu objevují v Mareši a Hrubešovi, jak říkají Angličané, tentokrát with a vengeance, s drtivou silou. Produkční filmu Čestmír Kopecký v rozhovoru se mnou zde v Karlových Varech a posléze ve svém velmi dobrém úvodu před promítáním filmu poukázal na to, že většina českých kritiků film Hrubeš a Mareš odmítla, ze zklamání, že to prý "není pokračování Nudy v Brně". Menší část kritiků ten film naopak označila za nejlepší film roku 2005.

Vůbec se nedivím, že česká mediální smečka Morávkovu filmu nerozuměla a že ho odmítla. Zaprvé, není klipovitý, pro pražskou mediální "společnost", která je zvyklá na to, že obrazový střih musí přicházet každou druhou vteřinu a po patnácti sekundách ztrácí schopnost sledovat linii argumentu,. Dále, není "úsměvně humorný" a pro pražské kritiky musel Hrubeš a Mareš působit pomale a nudně. Zastavuje se nad zásadními věcmi totiž takovým způsobem, jak se to v uspěchané, komerční české společnosti dneska přece už nenosí.

Zadruhé, česká mediální smečka musela Morávkův film odmítnout, protože je to přece polemika, zaměřená proti ní! Hrubeš a Mareš jsou přímým útokem na mediální mystifikaci obecně a na sobecký projekt Český sen pánů Klusáka a Remundy konkrétně.

Aby zdůraznil podstatu lidství, která spočívá v naší nedokonalosti., všechny Morávkovy postavy jsou vždycky nějakým způsobem "ujeté": jsou ubohé, omezené, fyzicky neatraktivní. (Svým způsobem je to odkaz na Ingmara Bergmanna, jehož hrdina v Lesních jahodách běduje, jak ubozí jsme my lidé ve srovnání s Bohem.) Hrubeš a Mareš jsou dva kamarádi od dětství, v životě nedosáhnou ničeho. Vrcholem Marešovy kariéry je to, že pracuje jako revizor v pražském metru, Hrubeš je nezaměstnaný. Ale rád se obléká do dědečkovy vojenské uniformy (dědeček byl hrdina z druhé světové války), v níž onanuje. Onanie je výrazem absolutní osamělosti.

Velmi významným tématem je v Morávkově filmu téma lidskosti - základních lidských vztahů. Jsme možná na tomto světě všichni omezení zoufalci, ale přežíváme pouze proto, že máme - blízké - přátele. Je tragické, že právě tuto jedinou hodnotu, jejímž prostřednictvím se hlavní protagonista může skrývat před vlastní nedostatečností i zlem světa - mediální "celebritální" mafie zničí.

Znovu se jako už v tolika českých filmech objevuje ve snímku Mareš a Hrubeš téma nesmyslné agresivity a brutality českých rodičů -- zde omezeného a autoritářského stárnoucího a nemocného Marešova otce - jakoby bezmocnost sublimovala do agresivity - zosobňuje herec Miroslav Donutil. Bydlí s manželkou (Ivou Janžurovou) v cestě letadel přistávajících na ruzyňské letiště a trpí hlukem. Jeho bezmocnou reakcí je to, že pokaždé při přistání dalšího letadla telefonuje do letového dispečinku a sprostě nadává vedoucímu.

Opakující se obraz letadel je ve filmu významným motivem -- motivem blyštivého světa, který zasahuje do života obyčejných /(českých) lidí, a to velmi záporným způsobem -- ohlušující hukot přistávajících letadel musejí denodenně poslouchat -- jsou při tom zcela bezbranní -- ale sami letecky nikdy nikam cestovat nebudou.

Morávkův film je studií ubohých a bezmocných lidí, kteří vědí, že v životě ničeho nedosáhli a už nedosáhnou, a zabydleli se v různých stupních své rezignace. Zajímavým příspěvkem k analýze dnešní české reality je poznání, že agresivita těchto ubožáků je výrazem jejich bezmocnosti a frustrace -- je to jejich poslední pokus mít na svět kolem nich alespoň nějaký vliv. I loser Mareš jako revizor v pražském metru si vylévá svůj vztek a agresivitu na bezmocné cestující, především ženy.

V pražském prostředí se usadí "významný slovenský režísér", (už to je svým způsobem vtip, oxymoron) hochštapler, který v Bratislavě uskutečnil filmový projekt Slovenský sen, natočil otvírání neexistujícího supermarketu a na místo, kde měl supermarket stát, přilákal desetitisíce Slováků -- v důsledku toho se pro něho slovenské hlavní město stalo zakázaným územím.

Tento ubohý muž, podvodník bez peněz a bez kreditu, začne realizovat v Praze svůj nový mystifikační "projekt". Náhodně si vybere Mareše a vytvoří kolem něho mediální bublinu -- předstírá za pomoci čtyř najatých Tibeťanů, že je Mareš převtělením východního Boha nějaké obskurní sekty -- něco jako druhý dalajláma. Mareš, který se po hádce se svým ubohým a stárnoucím otcem musel vystěhovat z bytu svých rodičů a žije nyní s Hrubešem v zanedbaném domečku, který Hrubeš zdědil po babičce, nejprve posílá "příslušníky sekty" a novináře agresivně kamsi; uměle vytvořený mediální zájem, se mu však postupně vrazí do hlavy a Mareš se skutečně začne stylizovat do svého druhu tibetského dalajlámy. Opustí revizorské zaměstnání čte knihy o východní filozofii, poskytuje lidem kolem sebe náboženské poučení a chystá se odcestovat do Tibetu. Až těsně před odjezdem na pražském letišti mu "slovenská mediální celebrita" sdělí, že celá věc byl podvod a že Mareš do žádného Tibetu neodletí -- že i jeho letenka je falešná. Marešovi se ovšem mezitím zcela zhroutil jeho dosavadní svět -- jeho celoživotní přítel Hrubeš spáchá sebevraždu.

Svět je absolutně nedokonalý, argumentuje Morávek, a jen těžko, s nejvyšším úsilím v něm dokážeme při své omezenosti a ubohosti přežít. Přežití nám ztěžují podvodníci z médií, kteří se snaží parazitovat na naší ubohosti a vytvořit pro nás jako zdánlivou útěchu paralelní, virtuální svět. Dělají to však s ničivou krutostí jen pro svou pochybnou větší slávu.

Shodou okolností byl Hrubešovi a Marešovi obecným tématem velmi podobný Gilliamův nový film Tideland. Stejně jako Morávek, neobyčejně bystrý, nyní čtyřiašedesátiletý Terry Gilliam nemá absolutně žádné iluze o světě, v němž žijeme. I on ví, že je to svět nepřátelský, šílený a krutý. Trpí frustrací typického intelektuála, který vidí určité věci kolem sebe a chce je svými filmy sdělovat, jenže při tom musí neustále bojovat s -- především americkými -- filmovými finančníky, kteří se obávají o své investice a snaží se jeho uměleckou vizi, jeho svědectví o současném světě rozmělňovat. Tideland je snad neucelenější vizí (v dobrém smyslu) elitářského, frustrovaného vidění dnešního drastického světa, jak ho vidí Terry Gilliam.

I zde vzniká proti nedokonalému a šílenému světu, v němž musíme žít, virtuální náhražka. Není však manipulativní.

Tideland se soustřeďuje na příběh devět a půlleté holčičky s obrovskou fantazií. Je to dítě narkomanské manželské dvojice, vyrůstající v otřesných poměrech. Sama musí otci pomáhat vpichovat si do žíly drogy. Na předávkování narkotik zemře nejprve děsivá a brutální matka, otec s dcerou uteče před policií do pustiny do venkovského domu, kde žila jeho zemřelá matka, babička holčičky, a i on sám zemře na předávkování drogou během snad čtyřiadvaceti hodin po příjezdu.

Holčička život zvládá, protože žije v nádherném fantazijním světě, v neustálém dialogu se svými čtyřmi panenkami (vlastně jsou to jen jejich hlavy) i s přáteli -- nepřáteli kolem sebe. Při inteligentním a neformálním úvodu před promítáním filmu Tideland se zmínil Terry Gilliam, že podle názoru jeho manželky je tento jeho nový film naprosto "šokující", neboť je absolutně nevinný. "Vžil jsem se při tvorbě tohoto filmu do mentality devět a půlleté holčičky."

Nádherně vizuálně zpracovaným filmem se nám snaží Terry Gilliam sdělit, že jediným způsobem, jak nad šílenou realitou nedokonalého světa můžeme zvítězit, je uchýlit se do světa vlastní imaginace. Svět jako celek je nedokonalý -- jedinou výjimkou z tohoto pravidla je svět naší vlastní představivosti.Žijme v něm a propadněme nevinnosti -- je to naše jediné východisko.