10. 7. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
10. 7. 2006

Hnědí a zelení: Vzájemný boj, ale i prorůstání

Současné vztahy mezi krajně pravicovými a ekologickými proudy v České republice v porovnání s Evropou

Zelení a hnědí, oheň a voda. Jako dva nesmiřitelné protipóly vůči sobě dnes stojí v Západní Evropě zelení, původci kampaní proti rasismu a zastánci multikulturní společnosti, a neofašisté, odpůrci přistěhovalectví, feminismu, partnerství homosexuálů, a legalizace lehkých drog. Část autorů označuje tuto polaritu jako "nová levice" a "nová pravice".

Podle Ferdinanda Müllera-Rommela, německého specialisty na zelené, jsou voliči obou táborů odcizeni od etablovaných stran. Zatímco ovšem zelení přitahují s jejich levicově liberálními hodnotami vzdělané voliče, zaměstnané v terciárním sektoru a přímo nesouvisící s produkčním sektorem, pravicoví populisté naproti tomu mobilizují voliče s autoritativními hodnotovými strukturami, s vysokým oceněním konformity, kulturní homogenity a s averzí vůči sociálnímu státu. Ultrapravicí žádaná rigidní morálka stojí v protikladu k dnešnímu zelenému postmaterialistickému libertarianismu.

Ultrapravici podle českých specialistů na extremismus Michala Mazla a Miroslava Mareše charakterizuje požadavek zákonnosti a pořádku, hledání charismatického vůdce, harmonie a bezpečnosti, znechucení z mechanismů a procedur parlamentní demokracie.Vytváří konspirační teorie jako výraz strachu před vším cizím, nepřipouští si jiný způsob fungování demokratických institucí než prostřednictvím tajné manipulace. Neustále konstruuje obrazy nepřítele podle černobílého modelu manicheismu, z čehož vyplývá její neustálý akcionismus. Jednání krajní pravice je ovlivněno velikášstvím a stihomamem, odtud se bere sebevědomý nacionalismus, hrdinský mýtus a vůdcovský princip a pak pocit ohrožení ze strany Židů, intelektuálů, cizích a neznámých sil. Chce mít nárok na vysvětlení světa a finální řešení problémů, ze stereotypu přítel-nepřítel se rodí nejen teorie spiknutí, ale i duchovní strnulost, ke složitým problémům jsou nabízena zdánlivě jednoduchá řešení. Např. česká skupina Dědicové předků volá po "budoucnosti bez židovských vládců a vyděračů, bez obrovského vlivu zednářských lóží, které již od francouzské revoluce tahají za nitky dějin, bez šiřitelů zvrhlosti a dekadence, drog, anarchie, bolševismu, pornografie, homosexuality a jiných perverzních zvráceností..." (Mareš 2003: 35-38, 82-83, 525, Mazel 1998, s. 119). Stoupenci ultrapravice, uvádí český psycholog Josef Smolík, se většinou vyznačují autoritářským charakterem. Ten se vzdává nezávislosti vlastního Já a slučuje je s něčím mimo sebe, aby získal sílu, která jeho vlastnímu Já chybí. Autoritářská osobnost má nekritický vztah k idealizované autoritě vlastní skupiny a chce vyhledávat a trestat osoby porušující konvenční hodnoty. Projektuje své emoce navenek, takže se domnívá, že vnější svět je nepřátelský a nebezpečný. Vnímá ostatní jako nedokonalé, kteří potřebují proškolit a kontrolovat. Přitahuje ji prostředí, kde může svoji patologii skrývat za institucionalizovanou autoritu či dávat najevo svoje neurotické obsese ve jménu dodržování mýtu, je na "své" autoritě emocionálně závislá. Autoritářství je propojeno s religiozitou, vzájemně se spolu dotvářejí a posilují a domnívají se, že člověka řídí síla mimo něj. Pro autoritáře má silnou integrující funkci idea společného nepřítele, který mnohdy nemá žádné skutečné rysy a někdy ho ani nezastupují konkrétní lidé. Proto vytvářejí konspirační teorie s pomocí mystiky, a nepřítelem se pak stávají členové imaginárního spiknutí proti hnutí, kteří se hnutí pokoušejí zdiskreditovat či zlikvidovat. Pěstují cenzuru, která chrání skupinu před rozpornými informacemi, které by mohly otřást uspokojením z efektivnosti a morálnosti jejich rozhodnutí, posilují nezpochybnitelnost víry ve skupinovou morálku, která členům skupiny umožňuje opomenout důsledky jejich rozhodnutí. Často zjistí, že i přes likvidaci nepřítele se jim nedaří realizovat vysněný ideál. Zákonitý nezdar pak nevysvětlují jako chybu nereálných myšlenek a ideologií, ale jako skryté působení vnitřního nepřítele, přičemž argumentace ohledně vnitřního nepřítele je nevyčerpatelná. Absolutní idea a absolutní nároky dávají autoritářům možnost překonat odcizení a poskytují jim ochranu před komplikovaným životem ve společnosti. Příslušnost k takové skupině přináší jedincům pocit splynutí. Skupinu integruje přítomnost charismatického vůdce, s níž se členové identifikují. Čím větší frustraci jedinec prožívá, tím silněji se s vůdcem identifikuje. Jedinec má pocit výjimečného osobního vztahu, který k vůdci prožívá, i když vůdce sám takovou jedinečnost opačným směrem nevnímá. Sklon autoritářů obviňovat druhé z vlastních nedostatků a při všech problematických situacích hledat viníka bývá většinou manévrem odvracejícím pozornost od jejich vlastních chyb. Ve vůdcovském principu se na postavu vůdce upíná mýtus, kterému někdy i sám vůdce podlehne a není schopen odlišit jej od reality. Jeho vysokému ideálu pak odpovídají i vznešené symboly a hesla (Smolík 2005).

Jakkoli se možná zdá průnik těchto ultrapravicových fantazií s dnešní zelenou politikou vyloučen, v minulosti se hnědý a zelený odstín ve specifických případech dokázaly prolnout a za určitých okolností se tak může dít i dnes. Reakční environmentalismus či ekofašismus u žádné vlivnější zelené strany nepřevládl díky postupnému ukotvení zelených v evropské demokratické, humanistické tradici, a to i přes angažmá části krajní pravice při zakládání zelených. V Česku, kde svoje postavení Strana zelených (SZ) pozvolna stabilizuje do podoby páté, nejmenší parlamentní strany, ale může -- ať už s otevřeným hledím či skrytě -- ojediněle uspět v komunální či regionální politice. V horším případě pak sloužit k celostátní diskreditaci zelených poukazem na "hnědá jádra" v jinak "rudozeleném", tedy sociálně-ekologicky zabarveném melounu. Stojí proto za bližší pohled.

Text přináší přehled závažnějších snah krajní pravice uchytit se v různých evropských ekologických stranách. Jeho cílem je ale především zmapovat úspěšné i neúspěšné překryvy zelených a hnědých (či nahnědlých) proudů v Česku, kde kromě "zelenajících" fašizujících skupin působí ultrapravici blízcí politici též uvnitř sílící, multikulturně a demokraticky zaměřené SZ. V současné SZ, orientované většinou už na západoevropské postmaterialistické hodnoty, drží pozice málo důležité. Jistou úlohu však ultrapravice sehrála v SZ v období 2003-2005 při vnitrostranickém střetu mezi "realos" kolem novináře Petra Uhla a bývalého ministra životního prostředí Martina Bursíka a sektářskou skupinou kolem předsedy SZ Jana Beránka a ideologa SZ, šéfredaktora Literárních novin Jakuba Patočky. Ultrapravice celkem přirozeně inklinovala k autoritářským sektářům. Právě těmto nahnědlým enklávám na zeleném teritoriu je věnována hlavní pozornost.

Krajně pravicové tendence uvnitř SZ

Do reformované SZ zamířili nově i někteří stoupenci před- i polistopadových radikálních antikomunistů Petra Cibulky a Vladimíra Hučína. Cibulka z Brna byl znám především jako vydavatel seznamů spolupracovníků StB. V Přerově působící Hučín před rokem 1989 podnikal menší pumové atentáty proti komunistickému majetku. Po revoluci se stal kapitánem BIS, z níž byl propuštěn kvůli podezření z aranžování pumových atentátů, které pak měly být připsány militantním komunistům. Pro antikomunisty se však stal kultovní postavou, pronásledovanou i novým, "kryptokomunistickým" režimem (Případ...). Antikomunisté od roku 1990 podnikali řadu halasných protestních akcí a rvaček s policií a angažovali se v mnoha spolcích a stranách. Nový stát vnímali jako pokračující nadvládu komunistů, StB a mafií, jež za přispění zahraničních zpravodajských služeb od CIA po KGB uzavřely dohody s disidentskou elitou. Listopadová revoluce 1989 tak pro ně byla grandiózním podvodem. "Cibulkovci" a "hučínovci" většinou netrpěli averzí vůči Židům a Romům, Hučín sám obdivoval malý bojující obklíčený Izrael a jeho precizně fungující tajnou službu Mosad (Střípky historie). Jinak však s fašizující krajní pravicí militantní antikomunisté sdíleli víru ve spiknutí, radikalismus, permanentní touhu po konfrontaci se státní mocí a nehoráznost v analýzách společenského vývoje, ústící ve výzvy k finální očistě od nepotrestaného bolševického zla a těch, kteří bolševismus kryjí -- tedy většiny politických elit. Kdyby do svých schémat místo kryptokomunismu zasadili židozednáře a Romy, s fašizující pravicí by splynuli. Mládež je přehlížela, ale jejich starší členstvo bylo podobné fašizující pravici -- vesměs frustrovaní muži s nižším vzděláním. (Mazel 1998: 262-263).

Po návrhu senátora SZ Jaromíra Štětiny, spojeného s předsedou SZ Beránkem a ideologem SZ Patočkou, zakázat KSČM, se v roce 2005 nechali jako příznivci SZ zaregistrovat Robin Hájek a Claudie Nikolajenková z "hučínovského" antikomunistického okruhu kolem Jana Šinágla, Jiřího Vaňka, Johna Boka apod. Hájek byl někdejším zvukařem známé undergroundové hudební skupiny Plastic People of Universe (Necenzurované noviny 1992).

Jako příznivci SZ Hájek a Nikolajenková od roku 2005 publikovali na antikomunistickém webu http://www.free.cz v rubrice Zelení a Petr Uhl vlastní i cizí texty o SZ, vystavovali zde fotografie z jednání orgánů SZ, přebírali texty z dalších antikomunistických stránek. Jejich příspěvky tvořila směs antikomunismu, kritiky levicového Uhla a opozičníků v SZ a naopak podpora senátora SZ Štětiny a vedení SZ kolem Beránka a Patočky. Zveřejnili i Hučínovu úvahu o eventuálním zabití Uhla: "Když jsem si přečetl, co Uhl šíří za informace o Mašínech a o mé osobě, tak jsem nejprve zvažoval co by bylo nejlepším řešením a co s tímto podlým trockistickým individuem provést. Za dané situace by to ale pro mne znamenalo přivydělat si nejméně o jeden trestný čin navíc -- ublížení na zdraví s následkem... a to by si komunisté zamnuli ruce" (Přijďte podpořit...). O opozičním křídle v SZ kolem Uhla a Brusíka Hájek kriticky napsal: "V SZ je daleko větší část lidí slušných, nemajících s trockisticko-chartistickou pakáží nic společného, ba přítomnost této rozkladné sekce v SZ je tíží a je pro ty slušné nežádaným těžkým břemenem" (Najde se dobrák...). V červnu 2005 Hájek na svém webu zveřejnil výzvu k účasti na akci Pochod národních sil proti komunismu, který na 27. 6. 2005 svolaly do Prahy fašizující skupiny Národní sjednocení, Republikáni Miroslava Sládka (jde o přejmenovanou SPR-RSČ) a České hnutí za národní jednotu (Protikomunistický pochod národních sil). Samotná Nikolajenková navíc publikovala na ultrapravicovém serveru http://www.vlast.cz, zřízeném odštěpenci od fašizující Vlastenecké fronty.

Se skupinou Hučína, jež měla centrum v Přerově, byl spjat i člen přerovské SZ, starší soukromý zemědělec a přívrženec Patočky a Beránka Vincenc Krejčiřík. Stejně tak předseda přerovské městské SZ František Křístek, militantně a vulgárně vystupující aktivista. Křístek se stal navíc členem Ústřední revizní komise SZ, kam ho na sjezdu v prosinci 2004 v Praze navrhl a delegátům doporučil Jakub Patočka ( Zápisky autora...). Na pardubickém sjezdu 24. září 2005 odvolaný předseda Jan Beránek poděkoval za práci v revizní komisi spolu s dalšími členy i Křístkovi, protože "v obtížných vnitrostranických střetech nestranně dbali na dodržování pravidel hry a slušnosti uvnitř strany" (Beránek, 26. 9. 2005).

Václav Drbohlav z Prahy byl předsedou sdružení Obrana životního prostředí (OŽP) a spoluorganizátor pražských demonstrací proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance v září roku 2000, jichž se kromě ultralevice a levice účastnila -- ne však společně - i ultrapravice z Národní aliance, Národního odporu, Obrany národa a Vlastenecké republikánské strany. Angažoval se postupně v kampaních Cibulkova Pravého bloku, v ODS, SOS a nakonec v SZ (Wünsch 2004). Jeho jméno se vyskytlo pod jedním z dokumentů ultrakonzervativní katolické Akce národní obnovy (ANO), založené roku 2001, navazující na Akci národní obrody působící v roce 1938 a vystupující proti "rozkladným liberálně-komunistickým silám", zednářským mafiím a za osvobození Augusto Pinocheta. Drbohlav ovšem později svůj podpis popíral (K situaci..., Mareš 2003: 337-339). V období 2000-2004 spolupracoval s radikály Cibulkou a Hučínem (Zpráva pro přátele).

I on se ve vnitrostranickém sporu postavil proti Uhlovi a na podporu Patočky a Beránka: "Rád bych připomněl jeden důležitý projekt tajných služeb ČR... Nasazovat agenty do neparlamentních stran a tyto zevnitř ovládnout. Pokud se to nepodaří, alespoň je rozvracet. Výsledkem roztříštění oposice má být, že nikdy nepřekročí 5 % kvótám ke vstupu do parlamentu. Nepodezírám Petr Uhla, že je agentem BISu. Asi jen nevědomky plní jeho úkoly..." (Drbohlav, 26. 10. 2003). "Všichni víme, že SZ má mnoho odpůrců a nepřátel v nadnárodních společnostech, které zde působí. I některé strany parlamentu ČR by nás tam nerady viděly. Jistě také BIS a další tajné služby mají na tomto poli své úkoly" (Drbohlav, prosinec 2003). Bývalému ministru ŽP, členu SZ Ivanu Dejmalovi, odpověděl Drbohlav na jeho k Patočkovi a Beránkovi kritický dopis mj. takto: "Nehoráznosti z Tvého odstavce jsou natolik závažné, že odmítám přijmout jejich autentičnost a beru to tak, že nám tím sděluješ, že Ti někdo vede ruku" (Drbohlav, únor 2004). V červnu 2004 o protipatočkovské opozici v SZ jako předseda OŽP napsal: "Nevíme, kdo je financuje, nepřátel má SZ dost, jsou to nadnárodní společnosti, parlamentní strany v ČR, BIS, ČEZ a další" (Drbohlav, 4. 6. 2004).

Koncem února 2005 v Literárních novinách (LtN), řízených šéfredaktorem Patočkou, publikoval Drbohlav text, kde argumentoval: "Náš život není ohrožen několika desítkami nebo stovkami arabských teroristů, ale teroristy daleko většího formátu, kteří stojí za agresemi do Afghánistánu, Iráku a připravují další... Když nikdo nebrzdí a už nezastaví hlavní teroristy a jejich establishment, nikdo nebude schvalovat a prosazovat zákony, které by postihovaly sdělovací prostředky. Ty již dlouho beztrestně oslavují jen hloupost, zločin a konečně i terorismus. Výjimkou jsou LtN. Braňme se alespoň tak, že budeme věci nazývat pravým jménem" (LtN č. 4, 2005). Členům SOS v Praze uvedl: "SZ je jediná opoziční strana, jejíž podstatná část se pokouší bojovat proti současnému stavu v politické situaci, ale s pátou kolonou a s dýkou v zádech má omezené možnosti... Málokdy v historii sám stát tak soustavně porušoval platné zákony, především ústavu, Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy jako dnes. Proto není srovnání s komunismem nebo fašismem nemístné" (Drbohlav, 1. 3. 2005).

Drbohlavovy úvahy rozesílané členům SZ přirozeně skončily u izraelské tajné služby: "Kdo je autorem materiálu tzv. Otevřené platformy není známo... Možná byl materiál stvořen v dílnách BISu." (Drbohlav, 4. 4. 2005). "Jsem přesvědčen o tom, že jmenovaný Petr Uhl je agentem BISu, stejně jako Ivan Dejmal a mnoho dalších a o tom, že BIS převzala agenty StB... Ale BIS dělá více chyb. To by se Mosadu nestalo." (Drbohlav, 5. 4. 2005). Po odchodu Jakuba Patočky ze SZ se Drbohlav podílel v září 2004 na založení nového Patočkova hnutí Zelení a stal se jeho tiskovým tajemníkem (Právo, 26. 9. 2005)

Autor je členem Strany zelených

Kompletní a upravená studie, z níž pochází tento krátký úryvek, právě vyšla v časopise Politologická revue č. 1 /2006 na s. 139-171

                 
Obsah vydání       10. 7. 2006
10. 7. 2006 Snížit plat a hladinu adrenalinu Bohumil  Kartous
10. 7. 2006 Ztrácí se povědomí o významu Jan  Čulík
10. 7. 2006 "...voni ty knihy by měly bejt jako chytrý do nějaký teda míry prostě..." Alex  Koenigsmark
10. 7. 2006 Konečně zásah proti silničnímu teroru Boris  Cvek
10. 7. 2006 Má liberalismus v České republice šanci? Jiří  Pehe
10. 7. 2006 Fotbalová Jan Katolista Turkyně
10. 7. 2006 Hnědí a zelení: Vzájemný boj, ale i prorůstání Pavel  Pečínka
10. 7. 2006 Extrémy plodí extrémy Jiří  Pehe
10. 7. 2006 Mylné předpoklady o úsporách elektrické energie Jiří  Jírovec
10. 7. 2006 Cyril s Metodějem, Mistr Jan a co teď Ladislav  Žák
10. 7. 2006 Taký náš, malý, ale slovenský Taliban... Lubomír  Sedláčik
10. 7. 2006 Hledá se nejslušnější banka Patrik  Nacher
10. 7. 2006 Vyhlazování velryb Sandra  Wain
10. 7. 2006 Vyhlazování velryb II Petr  Wagner
7. 7. 2006 Hyenismus novinářů a presumpce viny Zdeněk  Jemelík
10. 7. 2006 GMO: "Superplevel" ohrožuje pěstitele bavlny, Monsanto přenos rezistence vůči herbicidu Roundup přiznalo Miroslav  Šuta
10. 7. 2006 Nevysvětlené trhliny v aktivní zóně reaktorů zvyšují pravděpodobnost havárie
10. 7. 2006 Nepřítel demokracie Wenzel  Lischka
10. 7. 2006 Národní sport našich pravičáků Josef  Vít
8. 7. 2006 Nenávidí muslimové Západ?
8. 7. 2006 Ztratili jste pas? Policii ČR to nezajímá Jan  Čulík
7. 7. 2006 Karlovy Vary 2006: Příběhy o lidské ubohosti Jan  Čulík
7. 7. 2006 Karlovy Vary: Ztraceno v překladu Ema  Čulík
7. 7. 2006 KVIFF - Lost In Translation Ema  Čulík
8. 7. 2006 Karlovy Vary: Dobré filmy i koncem týdne Jan  Čulík
7. 7. 2006 Cesta na Guantánamo Jan  Čulík
7. 7. 2006 Pěregon - opravdu ruský film Ema  Čulík
3. 7. 2006 Hřebejkova schematická Kráska v nesnázích Jan  Čulík
7. 7. 2006 Peregon - definitely a Russian film Ema  Čulík
5. 7. 2006 Trierova Repríza: Pozoruhodně citlivý a zajímavý film Ema  Čulík
5. 7. 2006 Trier's Reprise: A Remarkably Sensitive Film Ema  Čulík
5. 7. 2006 Hrubeš a Mareš a Tideland mají hodně společného Jan  Čulík
7. 7. 2006 Všechno nejlepší Jan  Čulík
5. 7. 2006 Bublina a Zimní cesta - dva další vynikající filmy Jan  Čulík
1. 7. 2006 Korejská umanutost a mezilidské vztahy Jan  Čulík
3. 7. 2006 Ztracené město: příliš mnoho Hollywoodu Ema  Čulík
3. 7. 2006 Andy Garcia's The Lost City: Too much glitz Ema  Čulík
4. 7. 2006 Rafťáci: Zábavný, příjemný film Jan  Čulík
1. 7. 2006 Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí Jan  Čulík
1. 7. 2006 Užvaněnost a podivná čeština Jan  Čulík
3. 7. 2006 Květen 2006: doposud nejvyšší návštěvnost stránek Britských listů
12. 6. 2006 Hospodaření OSBL za květen 2006
22. 11. 2003 Adresy redakce

Zelení RSS 2.0      Historie >
10. 7. 2006 Hnědí a zelení: Vzájemný boj, ale i prorůstání Pavel  Pečínka
26. 6. 2006 Pražští zelení postavili kandidátku do Zastupitelstva hlavního města   
12. 6. 2006 Z buše chomutovského zooparku do parlamentní džungle Štěpán  Kotrba
10. 6. 2006 Jak mohou být Zelení součástí pravicové koalice?   
30. 5. 2006 Nejasnosti v majetkových poměrech Martina Bursíka   
26. 5. 2006 Pečínka z Kotrby, nebo kotrba z Pečínky Karel  Dolejší
25. 5. 2006 Otázky a odpovědi ke Straně zelených Pavel  Pečínka
22. 5. 2006 O adrenalinové "analýze" zelených aneb Kotrbovi natvrdo Pavel  Pečínka
22. 5. 2006 To byl, panečku, argument Jan  Rovenský
21. 5. 2006 Zelení hadi na politickém zápraží Štěpán  Kotrba
19. 5. 2006 Zelený terč něco vydrží Milan  Daniel
17. 5. 2006 Zelení: Kam jsi to vlezl? Ven ! Štěpán  Kotrba
12. 5. 2006 Pod maskou levicové fráze Pavel  Pečínka
11. 5. 2006 Jacques: Paroubkova hra Milan  Daniel
9. 5. 2006 Prověrku na vnitru? Karel  Dolejší