Patnáctičlenný kabinet, dva lidovce, dva unionisty, získání důvěry vládě, Ústavní smlouvu pro Evropu, rozpočet na rok 2006 a nic víc.

To je toleranční dohoda, kterou nabídla ČSSD ostatním stranám minulé vládní koalice jako řešení krize. Trestem za rozbití koalice je jedno křeslo ministra a mizivý vliv na programové prohlášení. Tak vypadá dohoda, která by měla umožnit vznik nové vlády, opřené o strany bývalé vládní koalice. Povede se Grossovi tento tah a nebo nechce, aby se mu povedl?

Začalo jednání o vládě bez Stanislava Grosse. Může trvat několik týdnů.

Tentokrát za to komunisté skutečně mohou. Svým hlasováním v Poslanecké sněmovně udrželi Stanislava Grosse na postu premiéra a dali mu tak možnost manévrovat. První krok učinil dozadu - oznámil ochotu rezignovat, když prezident slíbí, že pověří sestavením vlády opět sociálního demokrata. Prezident to okamžitě slíbil, neboť to v předcházejícím týdnu naznačil již mnohokrát. A Gross nerezignoval.

Senátor Štětina nebude komunikovat s nikým, kdo publikuje na zapšklých Britských listech. Krom toho samo sebou nebude komunikovat s komunisty, to dá rozum, a místo slov odvozených od pojmu komunismus bude zarytě mlčet a tvářit se bojovně. A rudě.

Tady patrně není něco v pořádku. Pan Štětina je senátor a senátor je přímo volený člen parlamentu, zákonodárného sboru. Senátor je tedy veřejně činná (a zodpovědná) osoba a zástupce občanů ČR a jednou z jeho hlavních povinností je s komunikovat s veřejností, ať se mu zdá jakkoli zapšklá nebo komunistická.

V Británii se blíží všeobecné volby (budou se konat 5. května) a probíhá intenzivní předvolební kampaň. Páteří předvolebního programu britských konzervativců jsou xenofobní, protiimigrační postoje.

Jejich odpůrci z vládnoucí Labouristické strany nevěřili svému štěstí, když objevili, že britská Konzervativní strana orwellovsky pozměnila jednu fotografii, na níž je její volební kandidát, aby to odpovídalo nynější xeonofobní politice této strany.

Flexibilita znamená ohebnost. Ale kdo nebo co se má ohýbat? Jak hluboko se budou muset zaměstnanci ohnout, aby se zavděčili svým zaměstnavatelům?

A jak odlišit změny pracovního práva, jejichž cílem je vytvořit prostor pro rozvoj pracovněprávních vztahů tak aby odpovídaly novým formám práce, od změn, jejichž cílem je pouze zvýšit míru zisku na úkor životní úrovně pracujících? Kandidát na premiéra "proevpropské" vlády Jan Kohout se vyjádřil, že k jeho prioritám bude patřit zákoník práce. Teprve na opakovanou otázku Britských listů, zda půjde o liberalizaci této právní normy, přiznal, že dle jeho názoru je otázka položená špatně: správně by mělo být, zda vůbec bude zákoník práce, nebo nebude. Tak pravil český velvyslanec v Evropské unii, který dostal nabídku být premiérem české sociálně demokratické vlády. Bude ta vláda česká? A bude sociálně demokratická?

Flexibilita znamená přece ohebnost.

Nechci nijak zpochybňovat erudici autora na poli ekonomie, ale domnívám se, že článek o právu by neměli psát ekonomičtí fachidioti. Vzhledem k tomu, že článek je plný školáckých chyb, jichž by se neměl dopustit ani student prvního ročníku právnické fakulty, natožpak člověk, který má z práva státní zkoušku, žádám Vás o provedení následujících oprav, aby Vaši čtenáři nebyli nadále uváděni v omyl:

Vít Zvánovec, známý svým perfekcionismem a konzervativismem v užití odborných termínů i českého jazyka, zašel tentokrát daleko. Britské listy nejsou teoretickou právní revuí a užití termínu právní norma pro právní předpis (směrnice, zákon, vyhláška aj.) se považuje za obyčej i v odborných periodikách a institucích, které se tvorbou právních předpisů zabývají. Ve stejném kontextu tento termín používá například i Právní rádce, NBÚ, Univerzita v Hradci Králové, Parlament České republiky a další... Britské listy budou i nadále používat tento termín v tomto významovém kontextu. Pokud se to Vítu Zvánovcovi nelíbí, může si stěžovat, kde chce. Třebas na Ústavu pro jazyk český.

Tuto informaci uvádějí sdělovací prostředky jako senzaci: "Hleďte, kam až to Gross přivedl". Průměrně myslící občan se musí pousmát nad pokrytectvím takové zprávy. Neměla-li by masivní mediální protigrossovská kampaň dosáhnout svého, potom by české sdělovací prostředky musely rozpustit svoje redakce.

Katolická církev je ohledně otázek osobní morálky stále tak nejednotná, jak tomu bylo vždycky, píše reportér BBC John Simpson.

Mnoho Evropanů a lidí z Latinské Ameriky je přesvědčeno, že církev musí změnit svůj záporný postoj vůči antikoncepci. V Africe, kde je katolická církev hluboce konzervativní, by to vyvolalo hněv, stejně tak jako kdyby měla katolická církev zaujmout tolerantnější postoj vůči homosexualitě.

Podvědomí je mocné. Je si vědomo každé částečky a detailu kolem nás. Ale nerozezná rozdíl mezi skutečností a fikcí. Jedná s každou informací procházející vědomou myslí jako s faktem a tak na něj reaguje. Takže co si myslíte, že se stane, když sledujete hloupé, debilní, idiotské reklamy a televizní programy? Cvičí vaše myšlenkové procesy, píše L. Wolfe v časopisu New Federalist V6, číslo 29.

Hej, příteli, mluvím s tebou! Ano, s tebou, chlápkem, co sedí před televizí. Zeslab si to aspoň trochu, abys slyšel, co ti říkám.

S Janem Pavlem II. se prostřednictvím ČT rozloučilo 1,5 miliónu diváků. Poslední rozloučení s Janem Pavlem II. zprostředkovala Česká televize v pátek 8. dubna na svém prvním programu téměř tříhodinovým přímým přenosem a večer jej přiblížila ještě v půlhodinovém sestřihu. Osobnosti Jana Pavla II. byl věnován také Večer na téma ..., vysílaný v neděli 10. dubna na ČT2. Tuto službu České televize příznivě přijala široká veřejnost; svědčí o tom i divácká odezva, kterou zaznamenaly jak přímý přenos posledního rozloučení, tak rovněž doprovodné pořady.

Článek 380-2005: Historie plná zločinů proti lidskosti" vcelku pravdivě, avšak jednostranně informuje o dějinách římskokatolické církve. Dá se dodat, že těch hrůz a skandálních fakt je ještě mnohem víc. Všechna náboženství, všechny rasy i národy, mají-li tak dlouhé dějiny, jsou na tom ovšem podobně. Stačí si přečíst Thúkydida či Tacita... stačí proniknout do dějin Číny, Afriky, amerických Indiánů atd.

Zároveň je důležité zdůraznit, že římskokatolická církev není pouze bandou zločinců, stejně tak její učení, ačkoli se ve středověku nebezpečně odklonilo od původního křesťanství, je velmi ušlechtilé.

Nehorázný propagandistický rozhovor Evy Kantůrkové s Jakubem Patočkou, který vyšel v letošním 12. čísle Literárních novin, v Britských listech podrobně kritizoval už Ondřej Slačálek. Povšimněme si znovu dvou dovedně aranžovaných fotografií, které text doprovázejí. Na schodech brněnského domu umění na nich podle popisky sedí dav studentů pražské FAMU. Všichni čtou Literárky. Chlapci čtou sousedům přes rameno, dívky se tulí ke svým partnerům, začtené tak, že nevnímají svět kolem sebe.

Asi jen málokdo nezaznamenal v minulých týdnech médii často zmiňovaný příběh jisté Američanky, upoutané posledních 15 let na lůžko a přežívající ve vegetativním stavu jen díky připojení na umělou vyživovací trubici, bez naděje na zlepšení svého stavu či úplné vyléčení. Na žádost jejího manžela rozhodl nakonec soud o definitivním odpojení od vyživovací trubice a tím i o neodvratné smrti této pacientky. Jak tento příběh souvisí s potraty? Domnívám se, že mnohem víc, než by si kdo mohl na první pohled myslet.

Jaromír Štětina je poslancem v Senátu ČR. Jeho postoje by měly být veřejnosti známy. Senátorova reakce na otevřený dopis je bohužel konzistentní s jeho chováním politika i novináře.

článek, který výmluvně vysvětluje Štětinovy postoje ZDE

Podle agentury STEM veřejnost sleduje Grossovu aféru pozorně. Není jí to ale nic platné (teď již podle mne), protože politici, především nastávající ex-premiér, hrají své podivné hry o moc a vše, co s ní souvisí (někdy je to i strach z odpovědnosti za napáchané nepravosti), aniž by se starali, co na to říkají občané.

ČSSD už delší dobu přijímá prostřednictvím svých vrcholných orgánů rozhodnutí pod tlakem událostí. Pozdě, nedostatečná, ne-li přímo chybná. Jako by chtěla potvrdit slova vyřčená před více než rokem tehdejší předsedkyní pražské organizace Petry Buzkové, že stranu ovládla "těžko prostupná" oligarchie. Pro tu je boj o získání alespoň části "konkurzního zůstatku" přednější, než perspektiva strany.

Film Pád Třetí říše byl natočen pouze a pouze pro Němce, aby jim poskytoval zrcadlo, aby jim ukázal černé kouty duše, které umožnily vznik tohoto režimu. A tento cíl film dle mého názoru plně splnil. Hitlerova sekretářka, nyní starší dáma, ke konci filmu pronesla pár vět, které mě velmi zaujaly. Ptala se sebe a vlastně všech, co způsobilo, že Hitlerovi tak propadla, míní Zdeněk Wognar.

Já jsem ten film viděl v mistním kině mnichovské čtvrti, kde bydlím od 1972. Film byl mnoho týdnů vyprodán. Film nebyl natočen, aby poskytoval nějaké doposud zatajované informace. Je to problém autorův, že očekával za své peníze nějaké velkolepé senzace.

Bylo by velmi záhodno, aby česká kinematografie natočila něco podobného o Vítězném Únoru 1948 a o době, která tento Únor následovala, a to z hlediska tehdejšich 18 letých svazáckých agitátorů. Tento film by byl ale pouze pro Čechy, stejně jako film Pád Třetí Říše je pro Němce.

Ne každý film, o kterém se mluví, si zaslouží,aby ho divák opravdu navštívil. O tom jsem se přesvědčil, když jsem zavítal na německý film Pád Třetí říše. Již před jeho návštěvou jsem přemýšlel k čemu byl vlastně natočen? Přinese snad nějaké tajné informace, skandální odhalení či nový pohled na celou tuto nešťastnou epochu sousedního Německa a vlastně celého světa? Po shlédnutí filmu musím říci: další zbytečný film, který stojí za vidění snad jen pro někoho, kdo má v oblibě hlučné a světelné efekty a dojemné scény. /p>

Píše mi Michal Rusek, že prý nebylo moudré chválit novou knihu Miloše Zemana, vzhledem k tomu, že Miloš Zeman nedávno doporučil v rozhovoru s Alexandrem Kramerem čtenářům Práva Britské listy "jako jedno z mála českých periodik, které má alespoň snesitelnou úroveň".

Vzhledem k tomu, jakou má v českém prostředí zásluhou zejména sdělovacích prostředků Miloš Zeman pověst, nejsem si zcela jist, zda toto jeho doporučení nebylo spíš kontraproduktivní; kromě toho Britské listy Zeman jistě doporučil kvůli článkům Ivana Davida, jehož Zeman považuje za dobrého analytika. Ani s tímto hodnocením se samozřejmě nemusejí pozorovatelé shodovat. Nechápu ovšem, proč bych se neměl kvůli tomuto doporučení, které pro Britské listy absolutně nic neznamená, pokusit o zhodnocení Zemanovy nové knihy. Jak pravidelní čtenáři Britských listů vědí, nikdy nezakládám své soudy na osobních sympatiích či antipatiích. Snažím se vždycky o nezávislý pohled, padni komu padni. Nemám zapotřebí lézt komukoliv kamsi a zásadně neuzavírám žádná spiklenecká srozumění. Michal Rusek to snad mohl z mých článků za posledních 9 let pochopit.

Stanislav Gross měl prohlásit, že by byl ochoten k demisi. Mladé frontě (dnes) stála tato informace za alertní varování četnářům na mobily. Postupem času se ukázalo, že Gross podat demisi nehodlá tak docela. Nechá se prý pověřit rekonstrukcí vlády, ve které nebudou žádní vrcholní představitelé stran. Pak odejde a premiérem bude jmenován někdo jiný. S požehnáním prezidenta Václava Klause. Koalice bude spasena a vlastně se nic nezmění. Je to chytré řešení. Tentokrát poradci zafungovali dobře. Nepřečetli si ale ústavu dostatečně pozorně.

Ministr kultury Pavel Dostál varuje nezávislý správní orgán a snaží se skandálním způsobem ovlivňovat jeho rozhodování. Ministr se tím naprosto nepřijatelně vměšuje do činnosti RRTV.

31. 3. 2005 odeslal ministr Dostál na oficiálním hlavičkovém papíře ministra dopis Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, ve kterém klade dotazy, žádá vysvětlení a zároveň kritizuje Radu za její správní rozhodnutí ve věci neudělení licence Rádiu Limonádový Joe a Rádiu Sázava. Sekretariát ministra přiznal odeslání ale prohlásil, že "doposud probíhají jednání a do jejich skončení nebudou podávat žádné stanovisko". Včera odpoledne odešel dotyčný dopis všem radním. Sekretariát ministra kultury nechápe, že stejně není o čem jednat, neboť dopis ministra je flagrantním porušením zákona, ministrových kompetencí a jednání by legitimizovalo vměšování exekutivy do rozhodování nezávislého orgánu. Britské listy přinášejí faksimile tohoto dopisu a vyzývají ministra k zaujetí stanoviska a vyvození osobní odpovědnosti.

Předseda Rady Petr Pospíchal potvrdil Britským listům autenticitu dokumentu a uvedl v pátek večer, že Rada se jím jako kolektivní orgán bude zabývat počátkem příštího týdne.

Sobota 9. 4. 2005 Radu pro rozhlasové a televizní vysílání se pokusila lobbovat "dotazem" i poslankyně US-DEU Taťána Fischerová.

Podrobnosti ZDE

Nedá mi to, abych nepřispěl k "zahuštění" už tak dost vášnivé diskuse, která se rozjela nejen na těchto stránkách v souvislosti s protikomunistickou peticí. Od politických stran toho zas tak moc neočekávám. Už jsem to tu sice někde napsal, ale rád znovu přeříkám, co chci, aby strany měly aspoň náznakem ve svých programech -- a je mi lhostejné, kdo s tím přijde.

Proč se říká, že zemřel papež Jan Pavel II. a ne Karol Wojtyla? To je přece jednoduché. Karol Wojtyla přijal své církevní jméno -- Karol Wojtyla se stal Janem Pavlem II. Myslím, že ta změna identity něco znamená, a to nejen pro věřící. Papež byl nejvyšším představitelem katolické církve, byl symbolem určité organizace s druhou nejvyšší mocí, která se v této organizaci připouští. Tato moc je navenek přenášena jako autorita a tato autorita může působit destruktivně. Ale to bych se zase opakoval. Jinak řečeno, smrt papeže by měla otevírat otázky a ne se snažit je zapírat jako "eticky nevhodné" nebo "nedůstojné".

Chápu kritiky, nemusejí číst to, co nechtějí. A to je právě problém. Média vesměs předkládají čtenářům to, co by měli slyšet a vidět. Věděl jsem docela přesně, co mi bude vytýkáno, ale přesto jsem to napsal. Žijeme v mediálním světě a papežova smrt jim doslova otřásala. Tolik zbožně úcty jsem ze stran medií snad ještě nezažil. Tolik emocionálního a hlavně účelového barvení. ČT dnes např. uvádí celovečerní cyklus "My a papež", o "největším papeži všech dob".

Kdo je to "my"? Já, Vy?

Jako křesťan nemůžu mlčet. Autor v tomto článku pokládá otázku "Má vůbec tato organizace v dnešním světě právo na existenci?".

Ve shodě se zásadami lidského a křesťanského pohledu na manželství musíme ještě jednou prohlásit, že je nutno naprosto vyloučit jako dovolenou cestu pro regulaci porodnosti přímé přerušení plodivého procesu již započatého a zvláště potrat zamýšlený a provedený třeba i z důvodu léčebných.

Stejně tak je vyloučen jakýkoliv zásah, který buď vzhledem k předvídanému manželskému styku nebo při jeho uskutečňování či v průběhu jeho přirozených následků zamýšlí jako cíl nebo jako prostředek znemožnit zplození života.

Historie nám ukázala, že dobrých deset staletí byla církev nepřítelem jakékoli sebemenší lidské spravedlnosti a ani jeden z řady papežů od třináctého století nevyjádřil sebemenší nesouhlas s inkvizicí ani s ostatními krvavými praktikami církve v průběhu staletí, spíše naopak. Učinil tak až Jan Pavel II. vůči čarodejnicím a Husovi - a to ještě nedostatečně.

Církev vždy vedla - naštěstí vždy neúspěšně - válku jak proti svobodě a všem demokratickým procesům, tak proti Darwinovi i Freudovi. Dnes vede válku proti homosexuálům, genetickému inženýrství, plánovanému rodičovství a rovnoprávnosti žen. Nevadí jí zločiny mocných, nevadí jí krev, bolesta a utrpení nevinných.

Má vůbec tato organizace v dnešním světě právo na existenci?

Nemohu se v poslední době nějak ubránit pocitu, že svět je plný dětí, vylitých společně s vaničkami, ve kterých se až dosud bezstarostně cachtaly. Mezi nejvíce potlučenými bych rád jmenoval nejen politickou kulturu v naší zemi, ale i smrt Terri Schiavové, donekonečna omílaná hodnocení pontifikátu Jana Pavla II, samozřejmě i svěží nápad použít naše přebytky zásob obilí jako palivo a řadu dalších... Jsou ale i příklady toho, kdy si dítě užilo slasti koupání i bez následného volného pádu.

Podstatné na veškerých těchto střetech  zdravého rozumu s realitou je právě ta neuvěřitelná preference nutnosti respektovat jakousi realitu, kterou sice nikdo nepopíše. Ale má tu hodnotu, že před ní musí rezignovat nejen zdravý rozum, ale i morální a etické hodnoty, tradice a snad i přírodní zákony.

a těch, kterým ještě není jedno, jak to v ČR vypadá.

NEVÍTE koho volit?
JSTE znechuceni současnou situací ve státě?

Zkuste si sami odpovědět na následující otázky a zamyslete se nad následujícími tezemi a proč je dosud ve svých programech neuvádí (eventuelně jen jako předvolební sliby) a v praxi neprosazuje, žádná politická strana. Pokud dospějete k názoru, že některá strana se svým programem těmto tezím přibližuje, běžte ji volit! Pokud si budete myslet, že žádná, založme stranu novou, jako legitimní způsob prosazení své vůle! Hlavně neseďte doma a nečekejte, že se to nějak, možná, změní.

Nezmění !!!

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.

V únoru 2005 přispěli čtenáři na provoz Britských listů částkou 5650 Kč, v březnu 2005 částkou 4902.17 Kč. Příspěvky stačí na běžný administrativní provoz listu, avšak neumožňují nám zatím financovat systematickou novinářskou práci ani systematickou technickou správu a technický rozvoj ani odbornou právní pomoc. Právě pro nedostatek financí nejsme schopni rychle zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Hlavní potíží v současnosti je, že nemáme finanční prostředky na kompletní zprovoznění veškeré funkčnosti serveru Britských listů.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.