12. 4. 2005
Církev tvoří lidé, právě že lidé...Článek 380-2005: Historie plná zločinů proti lidskosti" vcelku pravdivě, avšak jednostranně informuje o dějinách římskokatolické církve. Dá se dodat, že těch hrůz a skandálních fakt je ještě mnohem víc. Všechna náboženství, všechny rasy i národy, mají-li tak dlouhé dějiny, jsou na tom ovšem podobně. Stačí si přečíst Thúkydida či Tacita... stačí proniknout do dějin Číny, Afriky, amerických Indiánů atd. Zároveň je důležité zdůraznit, že římskokatolická církev není pouze bandou zločinců, stejně tak její učení, ačkoli se ve středověku nebezpečně odklonilo od původního křesťanství, je velmi ušlechtilé. |
Mnoho opravdových světců a dobrých lidí bylo římskými katolíky, přičemž mohli říci, že jsou věrným obrazem doktríny své církve. A to považuji za podstatné: k čemu člověka nabádá to či ono náboženství, filozofie či ideologie. Jestliže je někdo bezuzdný vrah a zároveň o sobě říká, že je křesťan, prostě lže, neboť křesťanství vraždu odmítá -- dokonce trvá na tom, že je dobré nastavit útočníkovi druhou tvář, nechat se uhodit znovu. Římský katolicismus od dob Druhého vatikánského koncilu prochází velice obtížnou cestou vyrovnávání se s vlastní minulostí. Právě zemřelý papež Jan Pavel II. se proslavil neustálým omlouváním za různá provinění církve. Vrátit se před rok 380 však vyžaduje mnohem delší čas a opravdovou vůli. Římskokatolická církev prostě není něco, co lze jen tak změnit shora, je to obrovský konglomerát různých hierarchů, jejich zájmů, diplomacie, je to potýkání kultur často zcela odlišných a nepřátelských. Celá její nauka je složitý kompromis, který připouští mnoho alternativních výkladů a který měl vždy svůj silný historický kontext. Jak už jsem tu jednou psal: stojí-li někdo o reformu církví, ať se jim snaží porozumět a mířit přesně na jejich slabiny. Paušální kritika prozrazuje nenávist, nedává možnost dialogu, zahání do kouta a polarizuje společnost. S jistotou lze říci, že církve se dnes již proměňují... zdola. V moderním světě stále zřetelněji vítězí model spontánních společenství, v nichž mocenské a systematizující pojetí víry nemá místo. Právě tento proces je třeba podporovat, protože on je tím pravým návratem před rok 380 -- ke křesťanům, kteří jsou sůl země, kteří jsou v pluralitě a spontánní víře jednotní a jimž jde o následování Krista, nikoli o obřadnictví, škatulkování a polopohanské obyčeje. |