Občas vidíme, že se někdo zachoval neslušně - například neupravený učitel malicherně peskoval naše dítě, anebo příjemný, vzhledný učitel laskavě a důsledně vyjednal s naším dítětem nápravu v důležité věci. To však už jsme na konci jakéhosi procesu: vztah učitele k dětem a k profesi nějak vznikal, rostl, kazil se nebo vylepšoval zkušenostmi, křivdami, úspěchy, a možná také přemýšlením. Učitele napadlo, jak se zachovat, nebo v lepším případě to okoukal od kolegů, nebo v ještě lepším případě i natrénoval při profesním vzdělávání, v nejlepším případě si to i promyslil. Že by někdy vzal v úvahu nějaký kodex chování sepsaný nějakou skupinou asi expertů, nebo nějakým výborem jakéhosi sdružení pro mravnost? To se může stát jen tomu nejpřemýšlivějšímu, který dokáže své jednání reflektovat. Ani v jiných profesích než v učitelské není u nás takové sebereflektující chování běžné. Ovšem čím vzdělanější národ, tím více lidí v něm se dokáže povznést sami nad sebe, uvažovat o svém činu, ještě než ho vyvedou.

Všimli jste si, jak často se u nás píše a diskutuje o zákonu, o nařízení, vyhlášce, možná i o kodexu, a jak málo se vede diskuse (a tím méně se i jedná) o tom, co se musí dělat, co se musí dít, jak se musí jednat, aby něco bylo v pořádku nebo se dostalo do pořádku? Jako bychom pořád vězeli hluboko v Rakousku-Uhersku nebo v carském Rusku: báťuška cár vydá "ukaz" neboli nařízení, a bude to. Rudý velitel města Bugulmy vydal rozkaz, aby se lid naučil do tří dnů číst a psát. Radši bych četl o tom, jak se žije, když nemáme dohodnutou normu, co si učitel má a nemá vůči sobě a vůči dětem dovolit. Radši bych četl, jak se někde učitelé dohadují o tom, co by mělo platit, a jaké k tomu dávají důvody a protiargumenty. Je možné, že by někdo neuznal, že "pedagogičtí pracovníci nesmějí zneužívat svého postavení vůči studentům" (bod7)? A přesto takových známe každý nejméně n>5.

Nezajímá mě, jak vypadá třídní řád ve 3.B ve škole pod mými okny. Zajímá mě, jaktože ho tam každý rok děti s učitelkou nevyjednávají. A zajímá mě, jak to udělaly děti s paní učitelkou ve třídě v ZŠ Chlupova v Praze 13, kde mají nejen dohodnutý řád, ale každé dítě zná i to, jaké sankce si dohodli za jeho narušení. Dohodli si - ne, že jim to tam někdo vnutil. Ty děti musely projít nějakým procesem tvorby kodexu, v němž se naučily uvědomovat si důležitost věcí důležitých a malichernost těch ostatních, naučily se uznat, že prohřešek musí odčinit, a že to odčinění musí zafungovat, věc napravit, ne pomstít. (Taky se naučily ty zásady dobře pojmenovat, aby jim každé rozumělo i bez právníků.)

Zajímá mě, kdy se sejdou učitelé a rodiče a žáci, aby si dohadovali kodex pro děti a učitele. Vy si dovedete představit nějaké dva oddělené kodexy, pro každého zvlášť? Vždyť pracujou a žijou spolu. Možná je prvním krůčkem to, že někdo přinese jako návrh k diskusi ten kodex, který někde viděl. Ale to bych nepovažoval za dobrou cestu. Lepší je nejdřív společně identifikovat situace, které chceme mít "ošetřené". Abychom dobře rozuměli tomu, co je nám i těm druhým nepříjemné a příjemné, co považujeme za důstojné a ponižující, co potřebují k učení a co jim škodí atp. A zkoušet navrhnout, jak by se toho mělo dosahovat, jak to napravovat, řešit, vyjednávat. Je možná lepší rybu mít než chytat, ale kdo nebude chytat, nebude ji ani umět chytat, ani ji mít.

Vyjednávání se naučí vyjednáváním, omluva omlouváním, žádost žádáním, a slušné chování slušným jednáním. Ne vyvěšením kodexu.