Film začíná v roce 1942, kdy se hlavní hrdinka, 22 letá naivní dívka stává sekretářkou Adolfa Hitlera, který v těchto počátečních pasážích, mimochodem, působí jako dobrotivý strýček. Ale proč ne? I ten největší zločinec má i svojí vlídnou tvář. Pak následuje střih a přesuneme se do posledních dnů hitlerovského Německa, které přináší mnoho scén, z nichž jen málokteré nejsou točeny se zbytečným patosem, účelovou dojemností a zbytečným ukazováním pravých, charakterních Němců, kteří přeci také mezi členy SS či nejbližšími členy Hitlerova štábu byli.

Dobře je to vidět u "kojakovsky" sympatického plešatého lékaře, který nejdříve odmítá opustit Berlín, jenž se stává frontovým městem, protože by civilní obyvatelstvo bez zásobování jeho úřadu nemohlo přežít. Posléze sám vniká do opuštěné nemocnice, kde nalézá skupinu zubožených a vystrašených postarších pacientů. Kameraman filmu sice (budiž mu to přičteno k dobru) neukazuje práci jeho napjatých svalů při vynášení všech těchto nešťastníků do bezpečí, ale i tak divákův obdiv k tomuto muži musí stoupat do nekonečných výšin.

Za dalších pár minut vidíme tohoto obětavého muže, který si i v těch nejdivočejších chvílích zachoval svůj charakter, jak jede v sanitce a tu slyší křik a střelbu. V ústrety mu vybíhají dva vystrašení muži, kteří mají být zastřeleni pro údajnou zradu. Tento statečný muž nelení a vybíhá vstříc jejich záchraně, což se mu skutečně daří. Je zajímavé tuto postavu sledovat po celý film, přestože není jediná kladná postava, která se zde vyskytuje. V dalším záběru se ocitá uprostřed operace, kde je tak sugestivně ukazováno odřezávání končetin, potoky krve a zoufale orosení lékaři. Přestože sám je internista, tak se pouští i tady k dílu a poprvé v životě také operuje (opět naštěstí bez přímé přítomnosti kamery). Toto všechno vzbuzuje v divákovi emoce a tak to má být.

I mezi pomatenci a fanatiky může být člověk, který si dokáže uchovat zdravý rozum a lásku k bližnímu svému. Nakonec čím blíž se k centru přibližují hordy "barbarů z východu", tím víc je divákovi líto i samotného Hitlera, který je čím dál tím více přihrbenější a jeho klepající se levá ruka čím dál tím více prozrazuje nervové zhroucení. Ale film obsahuje mnoho dalších dojemných scén. Např. ta, kdy k jakési barikádě přichází útrpně hledící muž bez levé ruky ve středních letech a jde si pro svého asi 12 letého syna. Jeho řeč je pravý manifest proti válce a ani E.M. Remarque by si svého hrdinu nevymyslel lépe. Synek ale přes svůj mladý věk není žádný "nazdárek", už dokázal zlikvidovat nejeden ruský tank, nakonec ale, i přes své mládí, chápe, do jakých služeb se to dal a prchá domů, kam přiběhne v horečkách z hrůz, které viděl. Toto je jeden z mála dojemných okamžiků, který opravdu vyjadřuje, že i lidé stojící na straně agresora trpí stejně jako kdokoliv jiný.

V několika kýčovitých záběrech se ocitne i mladičká sekretářka. Jednou např. vychází v krátké pauze mezi ostřelováním a bombardováním ven z bunkru společně s Evou Braunovou a jednou přítelkyní, která vaří lahodné vegetariánské pokrmy samotnému vůdci. Do ticha začne znít tklivá melodie, spád filmu se snivě zpomaluje a v širokém záběru končí na krásné jarní květině, možná sněžence, možná prvosence jarní.

Asi jakýsi symbol zrození či krásy, které nejde ani vojenskou mašinérií úplně zničit. K tomu ještě 2 minuty poklidného kouření u sochy a pak už zase střelba a nucený návrat do shonu a nervozního spěchu v bunkru.

Ale nebojte se, ještě se najde dost míst, kde stojí za to vyndat si svůj kapesník. Např., když děti zpívají se "strýčkem Adolfem" píseň plnou citu o tom jak kdosi "v háji zpíval báji". V průběhu filmu jsme konfrontováni s mnoha ryzími charaktery, např. jeden z velitelů je nucen v zájmu zachování života svých vojáků ustoupit z pozic, což bláznivý a asi dosti reálně vykreslený Hitler odmítá a hrozí smrti tomu, kdo neuposlechne. Tento velitel s ocelově vytesanou tváří a tvrdýma, ale spravedlivýma očima, se nezalekne tohoto trestu a jako pravý voják se svému osudu nevyhýbá (vůbec snaha pozitivně vykreslit chrabré vojáky, kteří pouze "dělali svou práci", je zarážející, když víme, jakým myšlenkám tito muži sloužili) a vydá se přímo do Hitlerova bunkru.

Naštěstí i Hitler si ještě uchoval "špetku zdravého rozumu" a po vyslechnutí odvážné řeči jmenuje tohoto chrabrého reka a starého poctivého vojáka hlavním velitelem obrany Berlína. Pak jsme ještě svědky popravy zrádného vyššího důstojníka, který je chycen v nevěstinci a v opilém stavu zastřelen, umíraje se slovy na rtech: Heil Hitler!

Hitlerovi pramálo záleželo na osudu jeho národa, ale naštěstí je obklopen mnoha řádnými vojáky, kteří si uchovali špetku cti a osud jejich spoluobčanů jim není lhostejný. V tom opět vidíme našeho malého zběha, který vidí odcházet ze svého domu podezřele a zlověstně vypadající muže. Jeho zlé tušení se vyplňuje, když za okamžik vidí své rodiče již usmrcené. Nacistická mašinérie pracuje spolehlivě i v tak hektických okamžicích, dalo by se říci.

Přibližně v těchto okamžicích přijde jedna z nejdojemnějších scén, budiž, každý film, který chce mít úspěch u diváků, musí nechat zvlhnout nejedno oko. Jde o moment, kdy manželka Josefa Goebbelse jde zbavit života své děti. S jakýmsi felčarem jim umíchává lektvar, který je má pravděpodobně uspat či otupit. Roztomilé děti pijí údajnou medicínu, ale nejstarší dívka cosi tuší a odmítá tento nápoj vypít.

Nastává menší zádrhel, ale poslední pitivo jejího života je jí násilně vpraveno do úst a tady divák jen bezmocně zatíná pěsti, taková zrůda, ani děti nezůstanou ušetřeni tohoto šílenství. Ale to ještě není konec.

Když děti usnou, vchází jejich krkavčí matka znovu do jejich ložnice a v ruce svírá kapsle s jedem. Postupně přichází ke všem dětem (kamera nevynechá ani jedno dítě, jak spravedlivé a důstojné) a mezi jejich spící rty jim vkládá kapsli, která ukončí jejich životní pout. Ale děti spí, tak jim jed mezi rty musí vložit a levou rukou zatlačit na jejich brady a pravou na jejich hlavu, způsobí tak tlakem jejich zkus a následné poslední vydechnutí. Snad každý, kdo má kouska citu v těle (míněno vážně), musí být znechucen, když ví, že i ve skutečnosti zfanatizování manželé Goebbelsovi zabili své děti, protože jim nechtěli "dopřát" to utrpení žít v jiném světě, než jaký znali doposud, ale proč to proboha ukazovat do posledního detailu?

Zdá se mi, že film, a to bohužel celý, je jen o tom, jak donutit diváka dojmout se nad nenáviděnými fašisty, jako kdyby každý z nás nevěděl, že utrpení z umírání je stejné u každého člověka, lhostejno zda nosil hnědou, modrou či zelenou uniformu. Film ukazuje všechny hrůzy války, které ale byly už tolikrát natočeny, že nepřinášejí nic nového, nic objevného.

Snaha lákat diváka na nosné téma, která bylo tak povrchně zpracováno se stává jen snahou vytáhnout k kapes diváků co nejvíce peněz a založit děj filmu pouze na uměle a prvoplánově dojemných okamžicích je obzvláště ostudné, jedná-li se o tak vážné téma a dobu, která zahubila tolik lidských životů. Leč film přeci jen jeden pozitivní okamžik má, a to následnou krátkou řeč hlavní hrdinky- reálné postavy Hitlerovy sekretářky, která se nesnaží svoji pomýlenost ničím omluvit, hlavně ne mládím, jako tomu bylo asi u velké většiny jedinců její generace.

Nejdojemnějším okamžikem se tedy nakonec ( a možná nechtěně) stává chvíle, kdy vzpomene jméno jedné dívky, která byť v jejím věku, nenechala se ošálit myšlenkami nového řádu a dokonce pro ti němu sama bojovala. Ta dívka se jmenovala Schollová a spolu se svým bratrem byla v tajné podzemní organizaci, sourozenci Schollovy byli odhaleni ve stejném roce, kdy se naše sekretářka stává spolupracovnicí Hitlera. Jak rozdílné osudy dvou dívek jedné generace....

Další scény není třeba popisovat, jistě ve filmu byly i okamžiky povedené, ale dle mého názoru jich bylo poskrovnu, a tak můj komentář nezní příliš lichotivě. Jde prostě o další zbytečný velkofilm s jistě velkými (ale nenaplněnými) ambicemi, který patří opravdu jen do multikin, kde jsem ho, ač odpůrce těchto "svatostánků, bohužel zhlédl i já.

Předcházející text budiž nebrán jako recenze, jde jen o pouhý názor obyčejného diváka, který doufaje, že za 2 lístky v hodnotě 318 Kč dostane "něco zajímavého", odcházel ze sálu poněkud zklamán.