Svým způsobem "penzista z Vysočiny" Miloš Zeman nepatří do dnešního světa a projevuje "starosvětské postoje". Není postmodernista. Není ochoten přijmout současnou relativizaci hodnot, kterou mnozí lidé umně využívají jako zástěrky pro své neumětelství.

Osvěžující u Miloše Zemana je to, že vyznává a zastává celou svou osobností požadavek inteligence a kvality. Osvěžující je to proto, že to odstraňuje všeobecný dojem rozkolísanosti hodnot. Zeman tvrdě, až agresivně, prosazuje nárok, že se lidé nemají chovat jako idioti - je to pod jejich úroveň.

Postmodernista a relativista dnešní doby může samozřejmě namítnout, co dává Miloši Zemanovi právo stavět se nad ostatní jako soudce.

Pokud někdo někoho neúprosně a kriticky hodnotí, tak jako to dělá Miloš Zeman, můžeme však docela lehce poznat, zda to dělá legitimně. V případě Miloše Zemana dojdeme k závěru, že to legitimně dělá. Jeho postoje a úsudky jsou totiž bystré. To je tím lakmusovým papírkem. To mu dává právo činit své soudy. Už v minulém článku o jeho knize jsem citoval dvě Zemanovy úvahy, které považuji za inteligentní.

Zde je další:

"Urážka má v politice smysl pouze tehdy, dokáže-li vyburcovat lidi, aby změnili ty podmínky, které jsou jimi samotnými ovlivnitelné," píše Miloš Zeman na str. 19. Z celé jeho knihy ale vyplývá, že se tohoto úsudku v praktickém životě prostě nedržel. Zemana zjevně celý život fascinovala blbost. Je jejím analytikem a glosátorem. Má zcela provokativní radost z toho, může-li přijít k idiotovi a do očí mu říct, že je pitomý. Je to nepokrytě elitářské. Je to součástí Zemanova otevřeného boje za základní lidské a kulturní hodnoty. Za kvalitu života. Argumentuje, že idioti nemají právo zaplevelovat veřejný život. Některé skutečnosti, tvrdí Zeman, jsou prostě pod naši úroveň.

Takto razantní odmítání nekvality a idiocie je jistě sporná věc.

Potíž totiž je, že idioti - řekněme to eufemističtěji - méně nadaní jedinci - většinou nemohou za to, že jsou omezení. Dáte-li blbci najevo, že je blbec, nemůže to pochopit. Urazí se a bude vás obviňovat z různých vymyšlených vin. Nemůže přece přijít o svou sebeúctu.

Opravuji neustále na Glasgow University množství písemných prací, esejů studentů. Některé jsou vynikající, protože určití studenti jsou nadaní. Jiné práce jsou velmi špatné. Nemohu dělat nic jiného, než že dám špatné práci špatnou známku. V Glasgow to studenti uznají, protože učitel je pro ně autorita: kromě toho písemné práce se opravují anonymně a opravují je dva nebo tři učitelé po sobě, takže výsledná známka je kolektivním rozhodnutím. V ČR jsou hodnoty zcela rozkolísané a pokud například poukážu svým českým studentům, že mají špatný jazyk a styl, budou se se mnou hádat, že tomu tak není, že jejich styl je naopak krásný.

Myslím, že jedinou možností je prostě tyto lidi ignorovat. Miloš Zeman je aktivně provokuje. Chodí k nim a do tváře jim vmete, že jsou idioti. Nejsem si jist, zda to není kontraproduktivní. Avšak chápu Zemanův postoj, především proto, že jeho úsudky - proč je někdo idiot a jiný idiot není - jsou bystré a přesvědčivé.

Šedesátá léta, futurologie a prognostika

V první části své knihy se Zeman vrací až do šedesátých let. Popisuje své zaujetí keynesiánskou ekonomií a futurologií, kterou charakterizuje jako "hru plurality":

Divím se, že se Zemanova kniha stala bestsellerem, protože má v této části, kde autor vysvětluje svou práci na poli futurologie (začátkem sedmdesátých let se čeští futurologové pokusili sami sebe a svou práci zachránit tím, že se přejmenovali na údajně politicky "nekontroverzní" prognostiky) značně akademický ráz.

Zeman zaznamenává, že se od roku 1967 stal členem mezioborového týmu Radovana Richty, který zkoumal dopady vědecko-technické revoluce. Richtova kniha Civilizace na rozcestí se mnohdy považuje za teoretický odrazový můstek k československým reformám konce šedesátých let. Zemana však nakonec Radovan Richta zklamal: "Později, když se dostal pod tlak, projevil se [Richta] jako zbabělec." Zradil a v období normalizace pak vedl "totálně zglajchšaltovaný" Ústav pro filozofii a sociologii ČSAV. Za daleko nebezpečnější považoval podle Zemana komunistický režim reformy ekonoma Oty Šika a politologa Zdeňka Mlynáře.

Škoda, že se Zeman podrobněji nezabývá absolutním morálním i lidským propadem československé společnosti začátkem sedmdesátých let. Je to dodnes velké téma, jemuž se málokdo věnuje: proč se československá společnost, která se tak nadšeně účastnila reforem kolem Pražského jara, tak nadšeně pak vrhla Husákovi kolem krku a začala energicky "budovat normalizaci"? Zeman to vysvětluje jen velmi stručně, dospěl k závěru, že došlo ke zradě elit:

Tímto úsudkem se znovu projevuje výrazné Zemanovo elitářství. Je skutečně pravda, že za všechno mohly jen selhávající české elity - řadový občan nemohl za nic?

Normalizace

O Miloši Zemanovi se neustále chybně opakuje, že před revolucí v roce 1989 pracoval v Prognostickém ústavu. Není to pravda. V roce 1970 byl Zeman vyhozen z Vysoké školy ekonomické za článek, který napsal pro fakultní časopis Ekonom, v němž srovnával komunismus a fašismus, který však nebyl publikován: "Znovu se tedy ukázalo, že jsem jej měl publikovat a že zbabělost se in the long run nevyplácí." Tutéž zkušenost máme v Britských listech: nemá smyslu chodit opatrně kolem horké kaše a psát něco jen v náznacích. Důsledkem je podle naší zkušenosti vždycky to, že potrefený se v náznacích pozná a k "průšvihu", jemuž jsme se náznaky chtěli vyhnout, stejně vždycky dojde - jediný rozdíl je v tom, že širší veřejnost neví, o co jde. Nemá cenu informace zamlčovat.

Emigrovat Zeman odmítl, ačkoliv k tomu měl možnost, protože se nedokázal obejít "bez krásné české krajiny". Následujících dvacet let se protloukal v různých okrajových institucích, například ve Středisku odborných služeb československé tělovýchovné organizace. Tam pracoval čtrnáct let a s kolegy tam "tajně" vydával prognostické publikace:

Jako velmi zajímavý a dodnes nosný mi připadá Zemanův model "pesimalizace" (nejhorší možné varianty řízeného děje) z osmdesátých let:

Těsně před pádem komunismu se Miloš Zeman proslavil ostře kritickým článkem vůči tehdejšímu, ekonomicky a politicky se rozkládajícímu normalizačnímu režimu, který vyšel v létě 1989 v Technickém magazínu. Byl původně psán pro časopis Vesmír, jeho šéfredaktor Prokop Málek však jeho vydání zakázal. Zemana pak pozvali do televize, aby tam svůj článek odvolal, jinak přijde znovu o zaměstnání. Zeman však naopak své vystoupení "dále zostřil" a v televizi varoval, že "v nejbližší době hrozí manifestace, demonstrace a stávky. Prognóza se sice splnila do dvou měsíců, do té doby mě však ještě stačili vyhodit."

Na ideologického diverzanta Zemana si režim pozval řadu režimních ekonomů, aby jeho tvrzení vyvrátili. Mezi ně patřil i Kamil Janáček, dnes hlavní ekonom Komerční banky. V neostalinském týdeníku Tribuna si se Zemanem vyřizoval účty vedoucí jejího ideologického oddělení Robert Dengler. Ten je dnes zástupcem šéfredaktora deníku Právo, připomíná Zeman.

Rozumně interpretuje Miloš Zeman pád komunismu v roce 1989:

Zeman si uvědomuje, že interní politické poměry v Československu nebyly určovány tím, co se děje v zemi, ale zahraničněpolitickými poměry. Přesvědčivě také zastává skeptické stanovisko, poukazuje-li na to, že Češi málokdy dokáží využít příležitostí, jaké jim čas od času poskytne změněná zahraničněpolitická situace, protože jsou natolik zahleděni na svůj vlastní malý píseček, že nedokáží předvídat a zahraničně politické souvislosti a s nimi spojené šance jim unikají.

Postkomunistické šílenství

Se sarkastickým, kritickým odstupem komentuje Miloš Zeman antikomunistické šílenství v Československu v prvních letech po pádu komunismu. Zaznamenává, že to, co se nepodařilo komunistickému režimu, učinili po pádu komunismu tržní komsomolci. Prognostický ústav ČSAV byl v roce 1993 zrušen:

Pobavilo mě, když Miloš Zeman píše o tom, jak milovaný "pravicový" politik Vladimír Dlouhý, který vedl v Prognostickém ústavu ČSAV za komunismu stranickou buňku KSČ, "prý dokonce udělil stranickou důtku Miloslavu Ransdorfovi za revizionistické vystupování" (str. 79).

V roce 1991 napsal Miloš Zeman kritickou analýzu stavu Československa, knihu pod názvem Varovná prognostika, nakladatelství Horizont, které si ji objednalo, se ji však bálo vydat. Kniha vyšla až v roce 1998.

Přesná se zdají být Zemanova hodnocení Václava Havla a Petra Uhla:

Zeman zaznamenává, že těsně před volbami v červnu 1990 udělali Václav Havel a Jan Ruml podraz šéfovi lidovců Bartončíkovi. Těsně před volbami byl nařčen ze spolupráce s Stb a nemohl se proti tomu bránit. "V čestném boji soupeř uzná vaše férové vítězství a může se stát i vaším budoucím partnerem; ale byl-li v soutěži podražen faulem, hned tak vám to nezapomene," píše Zeman.

Zmiňuje se pak o hysterii pravicových komsomolců a znovu varuje před nebezpečím spojovat se s "blbci". Přesvědčivě Zeman hodnotí Alexandra Dubčeka jako člověka, který byl prázdný - byl vybrán v roce 1968 do funkce prvního tajemníka KSČ jako někdo, "kdo nikomu nevadil". "Dubček byl maskot a maskotem zůstal i po listopadové revoluci."

Právem pohlíží Miloš Zeman s velkým skeptickým odstupem na kampaně kolem lustrací:

Špatné mínění má Miloš Zeman o tehdejším ministru obrany Luboši Dobrovském, který v parlamentu požadoval 1,5 miliardy korun na nový protiletadlový raketový systém. Nedivím se jeho hodnocení Luboše Dobrovského:

Celkově však Zeman shledával, že společnost nechce ironii a sarkasmus, požaduje jednoduchá řešení. Všechno, co se nehodilo vládě do krámu, bylo diskreditováno jako údajně "komunistické". Tak se vládě podařilo zdiskreditovat strategické plánování - běžný nástroj západních ekonomik - jako "dračí vejce komunismu" (Pavel Bratinka), a také institut referenda, které prý bylo "komunistický vynález". Zeman:

Snad nejrozsáhlejšími restitucemi ve střední Evropě se Česká republika vrátila do období feudalismu - majetkovou daň, běžnou v západní Evropě, se v parlamentě nepodařilo prosadit. Neprosadil se ani systém zaměstnaneckých akcií ESOP, běžný v Evropě a zaváděný především v Reaganově Americe. Privatizace se konala prostřednictvím rozkradení. Václav Klaus prý zpočátku kuponovou privatizaci odmítal ("Větší blbost jsem v životě neslyšel."). To se však projevil jako ekonom. Jako politik si posléze uvědomil, že mu kupónová privatizace zajistí v roce 1992 volební vítězství.

Zajímavé je, že Zeman ve své knize vůbec nereflektuje vážnou hospodářskou krizi, kterou prošla česká ekonomika v první polovině devadesátých let.

Drsné výroky o současných politicích

Česká média ze Zemanovy knihy citují hlavně jeho úsudky o současných politicích. Nejvíce ve známost zřejmě vešel výrok Karla Kryla o Petře Buzkové: "Milostivá, vy jste se ráčila prošoustat až na místopředsedkyni sociální demokracie? " Zeman:

Za nejkompetentnějšího a organizačně nejtalentovanějšího politika, kterého získal z komunistické strany, označuje Zeman Miroslava Šloufa.

Zeman zaznamenává bamberský skandál a konstatuje, že se stal obětí Karla Machovce, který byl prý podle něho získán, aby před volbami falešným svědectvím ČSSD poškodil, Machovec totiž médiím potvrdil pravost zfalšovaného dokumentu (str. 168).

Jinou trapnou aférou, kterou si však Zeman zavinil sám, byla aféra Kavan-Zieleniec:

Kromě "blbců" se Zeman staví nepřátelsky a podezřívavě k "zrádcům", například k lidem, kteří opustili ODS Václava Klause a utvořili Unii svobody: "Zrádce nikdy není spolehlivý a dlouhodobý partner." Malé strany jsou podle Zemana prostitutky, mají velký "vydírací potenciál". Jan Ruml se svou prací na ministerstvu vnitra projevil jako "nekompetentní fanatik". Jiří Pehe se ze záhadných důvodů "považuje za politologa". Unie svobody vytvořila v době opoziční smlouvy ODS-ČSSD "blok neschopných", jejichž jediným společenským jmenovatelem byla právě nenávist vůči opoziční smlouvě.

Zeman by si přál, aby se české ústavní uspořádání přesunulo více k většinovému systému, avšak Ústavní soud ČR, prostřednictvím soudců, které jmenoval Václav Havel, zrušilo zákon, vyplývající z opoziční smlouvy, který by posílil většinové prvky v českém parlamentním systému.

Zemanovu knihu lze především chápat jako obhajobu jeho vlastní vládní politiky. Nechávám na jiných, aby posoudili, zda je zde Zemanova sebeobhajoba nosná. Působí trochu jako sebepropaganda.

Zeman argumentuje, že když se jeho sociální demokraté dostali do vlády, zjistili, že "země je daleko spálenější", než dosud předpokládali. České banky byly před krachem. Podíl nesplatitelných úvěrů byl vyšší než 30 procent - ve standardních ekonomikách nepřevyšuje 1 - 3 procenta. V ČR vládl "bankovní socialismus" - podniky byly zprivatizovány tak, že se dostaly do vlastnictví státních bank. Státní vlastnictví podniků po privatizaci tedy trvalo, jen mělo trochu jinou formu.

Zeman považuje za snad největší úspěch své vlády, že se mu podařilo provést sanaci českých bank.

Velmi pohrdavě se Miloš Zeman vyjadřuje o pokusech "nespokojenců" svrhnout vládu mimoparlamentní cestou, o iniciativách jako byl Impuls 99 či Děkujeme, odejděte:

Miloš Zeman považoval za nejdůležitější tyto tři úkoly své vlády:

• stabilizaci bankovního sektoru
• přilákání zahraničních investic
• vytvoření rozpočtu pro oživení ekonomiky

Za nejúspěšnějšího člena své vlády považuje Miloš Zeman Miroslava Grégra. Grégr prosadil zákon o investičních pobídkách a zasloužil se o výraznou podporu proexportní politiky a o pronikání na trhy, které ČR v minulosti zbytečně opustila, především trh ruský a čínský. Grégr byl v letech 1962-69 reformním komunistou a v sedmdesátých letech byl, na základě své aktivní účasti v obrodném procesu i po sovětské okupaci odsouzen do vězení. Stal se jedním z prvních Husákových politických vězňů (takže ho "pravicoví novinářští ťulpasové houfně označovali za komunistu," píše Zeman).

Vyrovnaného rozpočtu se Zeman snažil dosáhnout omezováním byrokracie, nikoliv sociálních programů. Pochvaluje si "úspěch" akce Čisté ruce - v roce 2002 prý stoupl počet trestních stíhání za ekonomickou kriminalitu na 22 500 případů ročně.

Čeští soudci jsou podle Zemana "líná a neschopná banda". Naopak chválí za "legislativní smršť - rychlé přiblížení českých zákonů zákonům Evropské unie - Pavla Rychetského a zejména Jana Kavana:

Ano, jednou ze Zemanových slabin je skutečně zahraniční politika. Naštěstí se jí ve své knize skoro vůbec nevěnuje. Tam, kde se k zahraničněpolitickým tématům vyjadřuje, jsou jeho výroky značně sporné a diletantské.

Vybral špatné nástupce

Za své hlavní selhání považuje Miloše Zeman neúspěch při jmenování svých nástupců. Ze zpětného pohledu označuje volbu Vladimíra Špidly i Stanislava Grosse za katastrofu. Stanislav Gross Zemana zaujal svými organizačními schopnostmi i talentem pro vnitrostranickou strategii. Ale pak Zeman zjistil:

Na rozdíl od Grosse dokázal Špidla zaměstnávat i lidi chytřejší, než byl on sám, jenže nezvládl to, když byl jmenován do premiérské funkce. Vnitřně se podle Zemana zlomil. Začal se považovat za poloboha. "Místo schopných spolupracovníků se obklopil pochlebovači, kterým nadto nevěřil."

V závěru své knihy se Zeman zmiňuje i o své účasti na volbě českého prezidenta. Kandidovat prý nechtěl a učinil to z povinnosti. Poté, co ho na funkci navrhl Vladimír Špidla, pak prý vyšlo najevo, že ani Špidla ani Gross si jeho kandidaturu kvůli zamindrákovanosti nepřejí - chtěli mít slabého prezidenta, kterého by mohli ovlivňovat.

Jaký závěr vyvozuje Miloš Zeman z fiaska, jímž se stal jeho návrh na své nástupce v sociálně demokratické straně?

Budoucí vedoucí funkcionáři strany by měli být vybíráni prostřednictvím procesu, obsahujího prvky přímé demokracie a meritokracie. Všichni členové strany by měli mít možnost volit předsedu i kandidáty do voleb. Meritokracie by spočívala v tom, že předsedou okresní organizace by byl vždy jmenován úspěšný předseda místní organizace, atd. - vysocí funkcionáři by museli prokázat úspěšnou práci na nižších úrovních.

Václav Klaus je podle Zemana dobrý prezident, nemá však smysl pro humor:

Co říct závěrem? Zemanova kniha je překvapivě dobře napsaná. Je čtivá, většinou bystrá v úsudcích a provokativní a je bezpochyby významným příspěvkem k analýze nejnovější české historie. Je neprofesionální, že v ní chybí jmenný rejstřík.