Ano: jednou jsem přece jen "trpěl" pro kubánský disent: to když jsem ještě v Haló novinách dělal zpravodaje přes nedělní výlety a sekretářka ředitele rudého koncernu Futura za mnou přišla, abych podepsal petici za propuštění pěti profidelovských "revolucionářů", kteří cosi provedli na Floridě. Řekl jsem, že podepíšu, ale pouze pod podmínkou, že ke svému jménu připíšu výzvu Fidelovi, aby propustil "své politické."

Sekretářka, jinak velice milá paní, zlostně odfrkla a odešla. Díky svému pobytu v "rudém domě" si trošičku dokážu představit, jak se asi tehdy před revolucí žilo "normálním" občanům ČSSR. Protože jsem ale taky "trochu" poznal, jak se také žije lidem v demokratické ČR (můj nevlastní bratr je už několik let nezaměstnaným dělníkem - žije v Trutnově), tak to mám z obou stran.

Obě situace se dají nazvat lapidárně - a dokonce dvakrát různě lapidárně: slovníkem hospodského Palivce, nebo naopak jazykem (bože, kterého trpícího básníka bych vybral, abych je všechny neurazil): Roberta Desnose!

Milí účastníci předjarní kubánsko-brazilské besedy Britských listů, která mě svou plytkostí podnítila pohnout mozkem! Aby nám všem bylo jasno: Fabiano ty musíš zvedat hlas pro SVOBODU, protože tím žiješ, ale ještě víc by ti prospělo, kdybys na chvíli odešel - třeba jako dobrovolník armády spásy - do favel.

Milí levicoví vzdělanci, vám by možná zas život naplnilo založit někde na venkově svépomocnou farmu (ptejte se ve Slezské Ostravici po Ing. Leoši Košťálovi, ten vám ukáže, jak se to dělá.)

Na úplný konec vám prozradím, proč se do vaší diskuse vlastně pletu já. Chci si jen vyzkoušet, zda mi to může přinést alespoň takové uspokojení, jako když si ráno vyčistím boty nebo se usměju na vrátného v budově, v níž vám píšu tenhle dopis. Co myslíte?