Slovo realita a reálný se mi vkrádají do podvědomí především společně s geniálním pojmem "reálný socialismus" což byl termín, který všeobjímal nejen socialistickou myšlenku, socialismus jako takový, samozřejmě jeho úspěchy, ale i veškerý svinčík, v jeho jménu napáchaný. Když mi dnes ze všech stran někdo tvrdí, že "je třeba respektovat současnou realitu", tak mi naskakuje husí kůže jako špunty od kopaček. Je totiž již dávno pravdou, že vedle naší současné reality chybí už jen červená lucerna a vířící kabelka.

Je těžké sedět druhou dubnovou neděli nad článkem a nezmínit se o konci velkého pontifikátu Jana Pavla II. Už jenom proto, že trval prakticky celou moji dosavadní profesionální kariéru. Když nastoupil, bylo mi neuvěřitelných 20 let a jako student jsem informaci o jeho zvolení sdělil polským turistům, kteří se mě na Jungmannově náměstí náhodou ten den ptali na cestu. Na kolej jsem dorazil až za dva dny a celé to byl nádherný velký flám, ve kterém jsem byl slaven jako zvěstovatel papeže a posel dobrých zpráv.

Nebudu nikterak tento pontifikát hodnotit, protože tomu nerozumím a jsem ateista, byť rozhodně nemohu říci, že jsem nevěřící. Mohu jenom říci, že tento pontifikát včetně svého konce, o počátku nemluvě, ve mně zanechal hluboký dojem, pocit integrity a odpovědnosti ke svěřenému poslání. Jak hluboký kontrast je to ve srovnání s marionetami, které se pohybují na naší, ale dlužno říci, i na cizích politických scénách. Vždy jsem měl pocit, že Karol Wojtyla tomu, co říká, hluboce věří a je připraven o osud svého názoru odhodlaně bojovat. Byl ztělesněním svého poslání a zůstal mu věrný do posledních chvil svého pozemského života.

Nešlo o to, zda s ním souhlasíte, či nesouhlasíte, ale on svým vystupováním budil onen respekt a úctu, kterou tolik postrádáme u jiných. Byl to veliký vůdce nejen katolíků a křesťanů, ale patřil nepochybně mezi největší duchovní vůdce, které kdy lidstvo mělo. Na svou stranu postavil i možnosti moderní komunikace a dopravy. Je okouzlující, kolik se okamžitě vynořilo hodnocení. Některé noviny dokonce položily vedle sebe základní klady a zápory pontifikátu ve stylu Má dáti -- Dal. Řada z položek jsou sice výmysly, řada z nich fabulace, další jsou novinářské zkratky, ale kdo by to zkoumal a vůbec - hlavně když se to čte.

Pominuto bylo i to, že i ta nejvyšší bilance má svou vnitřní logiku. Hodnocení byla v jedné tělesné schránce a bez hluboké mnohonásobné schizofrenie prostě nerealizovatelná. Jen podle těch hodnocení, které jsem četl já, bylo těch papežů asi tak sedm...Takže velké schizma bylo vlastně obdobím, kdy se papežů vysloveně nedostávalo. Kdysi mi velice moudrý muž, biskup, řekl přímo v Arcibiskupském paláci v souvislosti s nadcházející návštěvou papeže, že se obává, že tato společnost nedorostla k pochopení významu návštěvy Svatého otce a že by bylo poněkud tristní, kdyby to bylo jenom o prodeji banánů na Letenské pláni. Ten člověk byl již tenkrát velice starý a dnes je více než 10 let mrtev. Ale nad řádky o významu pontifikátu se na mne lišácky usmívá. Dosavadní výsledek hodnocení významu tohoto pontifikátu a osobnosti papeže ve stylu "respektování současné reality" je obzvláště tristní.

Důstojnost skonu Jana Pavla II. byla jakoby kouzlem nechtěného postavena do kontradikce s nedůstojnou americkou soudní tahanicí o smrt Terri Schiavové. Právě ona byla donucena opustit tento svět díky oné "nutnosti respektovat současnou realitu". Jan Pavel II. nám svým umíráním sdělil, že justice není tou nejlepší rádkyní, když jde o poslední věci člověka. Že zákon zůstává pro etické a morální rozlišování správného a nesprávného příliš hrubým sítem, který s bídou rozliší zákonné a nezákonné. Jak vyprázdněný musí být člověk, když se obrátí na soud s otázkou, zda může zabít vlastní ženu.a jak neuvěřitelně pokleslý musí být soudce, který rozhodne, že může...?!?

Pokud je toto předobraz budoucnosti rozhodování o lidských osudech, pak mě poněkud mrazí. Už to, že společenská atmosféra vůbec umožní takové otázky klást a dokonce na ně dávat odpovědi jako při odpoledním čaji, je děsivé a taková společnost musí být nemocná. Snad ještě více než ta naše, kde je v pojmech zákonnosti, odpovědnosti, morálky, etiky a pravdy chaos skutečně mimořádný. Nezbývá mě než doufat, že mi v zájmu respektování současné reality nepřijde k mým pětašedesátinám ampule cyankáli a nebo poukázka na pořadí na bungee jumping bez gumy. A za pár desítek let dostanou naši potomci pozvánku k recyklaci na suchary pro ty mladší, protože taková je současná realita spočívající v tom, že většinu všeho sežere pár mocných oligarchů, je to ústavní, parlament to schválil a soud to potvrdil.

Konec konců fašisté jako první začali likvidovat duševně nemocné a tělesně postižené a když jim došli komunisté, sociální demokrati a židé, pak se teprve pustili do sebe. Opravdu nejsem fanda George W. Bushe, ale jeho odpor proti tomuto způsobu rozhodování o životě mě s ním významně smířil. Zároveň mne děsí, že muž, který může svým pokynem způsobit smrt tisícům a možná miliónům, není schopen zachránit jeden ohrožený lidský život. Navíc by se u tohoto rozhodnutí, jak jsme se naučili psát u nás, "nejednalo o žádné negativní dopady do státního rozpočtu."

Dvě různé smrti, dva různí lidé a dva jakoby dva různé světy. Ale svět máme jenom jeden a je nás tady moc, abychom si mohli dovolit luxus a zároveň riziko takto zacházet se základními hodnotami, které nám jsou vlastní. Vždyť lidská práva nejsou smluvní, ale přirozená. Jsou lidem dána a nelze je od jejich osobnosti oddělit a učinit je spornými nebo obchodovatelnými. Toto jsou pravdy, které ve nejrůznější podobě vyjádřili největší myslitelé v průběhu tisíciletí vývoje lidské společnosti. Asi bychom si mohli nebo měli všichni říci, že je nejen zákonné, morální a etické, ale že je to dokonce i pravda. A měli bychom v této pravdě stát. Pokud nám někdo začne tvrdit, že naše přirozená práva jsou tu jenom z jeho dobroty, měli bychom mu za takovou dobrotu poděkovat a okamžitě ho vyhodit. Ať je to, kdo je to. Kamarád, soused, zaměstnavatel, stát nebo vetřelec jiného ražení.

My si na rozdíl od Jamese Bonda musíme vystačit jenom s jedním světem a to s tím naším. Nenechme si ho ničit a otravovat těmi, kteří pořád jenom vymýšlejí, jak nás omezit, uvázat, zavázat a ponížit. Jakkoliv mnozí z nás mají hluboko v podvědomí s těmito pokusy spojenu právě katolickou církev, je třeba říci, že jsou tu daleko horší nepřátelé, manipulátoři a loutkáři lidských existencí a osudů. Jsou o to nebezpečnější, že jsou bez vlastní víry a řádu. Jezuitské pálení knih je proti současné školské politice, takové, jak ji předvádí naše politická elita, jenom "mírnou kritikou starší české literatury". Média všeobecnou zhlouplost podporují, kde mohou. Nádhernou ukázkou jsou například celodenní mediální rojení kolem úniku chlóru z chemičky. Přitom objemy uniklého chlóru jsou srovnatelné s jeho výparem nad Podolskou plovárnou za teplého slunečného dne a vodou s rozpuštěným chlórem napuštěného bazénu. Pokud platí ono Werichovo rčení, že největší problém je srážka z blbcem, tak bych dnes rád připomenul, že to platí i o onom blbci v nás. A blbec v nás nejsnadněji vyklíčí, když ho hnojíme nevzdělaností a na síle pak získává když se naroubuje "zdravým selským rozumem". A tragedie je na světě.

Takovou tragedií jsou i úvahy o tom, že obilí je vlastně palivo. Poněkud to připomíná myšlenku, že zesnulá babička je koneckonců jenom potrava. Zdravý selský rozum tady defiluje skutečně v sevřených řadách jak pluky na Rudém náměstí. Vidíme a slyšíme zemědělce, energetiky, ekonomy, ekology, ale ani jednoho člověka, který by řekl, že je to mimo jiné i obilí, které nás provází mnoho tisíc let a jeho produktivita jako plodiny nám umožnila starat se o víc než o přežití a stálo tak u kolébky lidské kultury. A na něco takového se nesahá.

Tváří v tvář současné realitě však toto tabu neplatí a my si navíc takovou likvidaci ještě necháme odsouhlasit nějakým tím politickým grémiem nebo soudem, abychom byli tak říkajíc z obliga. Budeme tak o krok dál blíž společnosti, ve které bude možné vše, co se zrovna rozhodne. Zmizí morální korektivy a Kantův kategorický imperativ se bude válet v koutě, protože nějaký chytrák řekne, že "tváří v tvář současné realitě se jeví jako poněkud vyprázdněný", stejně tak jako byl jiný mudrc kdysi tolik rád, že "již nežije na nábřeží bezvýznamného filosofa minulého století..."

Jsem na druhé straně rád, když vidím, že jsou i lidé, kterým se tváří v tvář současné realitě nepodělají a jsou kategoricky proti. Fandil jsem těm, kteří podporovali život Terri Schiavové a mnozí z nich určitě cítili, že bojují i o své životy a způsob nakládání s nimi. Velice sympatizuji s Číňany, kterým není jedno na rozdíl od nás, že bývalý brutální agresor zapomíná ve svých učebnicích na utrpení, které způsobil jiným. Kdybych si nebyl výsledkem druhé světové války jistý, podle pultů našich knihkupectví bych řekl, že došlo k jakési křivdě na těch správných německých chlapcích.

V Drážďanech se hajluje, v Sudetech se hajluje. Němci se litují, někteří Spojenci se málem omlouvají a Romové nedokáží dosáhnout zboření prasečince nad masovým hrobem u bývalého koncentráku. A to opět pouze proto, že tváří v tvář současné realitě se produkce prasečince ukazuje jako prospěšnější než pieta pro oběti fašismu. A navíc, zboření prasečince by se neobešlo bez negativních dopadů do státního rozpočtu. No a je to. Jsem jen zvědav, zda se u příležitosti 60. výročí osvobození vůbec doslechneme, že alespoň malou část našeho území osvobodila Rudá armáda. Možná, že si odhlasujeme, že jsme to za skromné podpory Američanů udělali sami.

Bylo by to nejlepší a hlavně do budoucna by nám na oslavy stačil jenom jeden prapor. Konec konců první krůček už udělali v baště americké pohádky v Plzni. Památka generála Pattona je pro ně méně než sporná minulost sochaře. Ale konec konců zlí jazykové tvrdí, že s tím Pattonem a Plzní to zas nebylo tak horké, i když na tom pan Vyčítal trvá. Takže možná, že jde jen o historickou pravdu a generál Patton by se v Plzni divil podobně jako legendární krasnoarmějec, kterému se říkalo "kapitán Divílek."

A když už je řeč o době minulé a Sovětském Svazu. Kdysi se tradoval jeden vtip. Z VUMLu na okresním výboru strany se na kochoz vrátí zemědělec a s rožšířenýma očima vypráví : "Tovarišči na rajoně mě jásna gavarili, što Marks vzjal zerno u Chegela! Ja dúmaju, što sud búdět navěrna..."

Jak vidno, zrno nemusí vždy znamenat jen samu a sobě málo významnou částečku obilí....