O selhávajících médiích, o politice a o současnosti

Adam Curtis - Vymítač duchů

6. 11. 2004

Curtisův původní nápad ho zavedl typicky neočekávaným směrem. Umožnilo mu to poukázat na děsivou symetrii mezi americkým neokonzervativním myšlením a islámským fundamentalismem. Zjistil, že myšlenkoví otcové obou hnutí - americký politický filozof Leo Strauss a egyptský revolucionář Sayyid Qutb reagovali na obdobná zjištění. Oba byli koncem druhé světové války na amerických univerzitách a to, co viděli, je oba přesvědčilo, že americká prosperita se stane základem morálního úpadku.

"Všichni si mysleli, že Trumanova Amerika je senzační a tito dva naprosto neznámí lidé pohlíželi v roce 1949 na americkou společnost a usuzovali: ne, na tomto je něco špatného. Byli to oba pesimisté. Žijeme nyní ve světě, který je částečně utvořen důsledky jejich myšlení."

Po odchodu z Oxfordu pracoval Curtis v televizi BBC jako researcher pro jeden populární zábavně-investigativní program. Obsahoval komické sekvence, ale zároveň seriózní investigativní reportáže vážných společenských problémů. Prací na tomto programu se Curtis naučil mnoho o struktuře humoru a o tom, jak způsobit, aby televizní diváky určité téma zaujalo. "Nejzávažnější lekcí, kterou mi tento pořad dal," vysvětluje, "bylo, že lidé, kteří si o sobě myslí, jak jsou zábavní, ve skutečnosti zábavní skoro nikdy nejsou."

Když začal natáčet své vlastní dokumentární filmy na vážnější témata, pokusil se integrovat tyto znalosti do tradice dokumentárních filmů, inspirovaných jeho vzorem Jamesem Mossmanem. Jeho prvním úspěšným pokusem byl dokumentární film The Road to Terror, film, který byl koláží záběrů z íránské revoluce a materiálů o francouzské revoluci, doprovázenou hudbou, která k tomu zdánlivě vůbec nepatřila.

Alanu Yentobovi, řediteli programu televizního okruhu BBC 2, se líbila hravost tohoto filmu a povzbuzoval Curtise, aby svůj ironický postoj použil pro opravdu závažná témata, v nichž spojil vysokou míru serióznosti a absolutně profesionální novinářskou práci s lehkostí přístupu.

Pokud existuje jednotící téma v Curtisově díle, je to úsilí zkoumat, jak se různé elity v různých historických dobách pokoušely lidem vnutit určitou ideologii a jak to vedlo k tragikomickým následkům. Ve svém seriálu Pandora's Box (Pandořina skřínka) zkoumal apokalyptické politické důsledky nukleární vědy. Ve filmu The Mayfair Set (Podnikatelé z Mayfairu) ukázal, jak bylo umožněno pirátským kapitalistům utvářet klima v éře Margaret Thatcherové. A v seriálu The Century of the Self ukázal, jak bylo zneužito učení Sigmunda Freuda k tomu, aby byl vytvořen triumf západního konzumerismu.

Snad nejzajímavějším a nejpřekvapivějším rysem Curtisových filmů je obrazový materiál, který má Curtis výjimečnou schopnost objevovat a jímž podporuje své mesmerizující eseje. Například první část filmu The Power of Nightmares obsahuje mj. bravurní materiál z doby, kdy byl Donald Rumsfeld v sedmdesátých letech americkým ministrem obrany a přeháněl tehdy sovětskou hrozbu stejně, jak nyní přehání "bezprecedentní nebezpečí" teroristické organizace Usámy bin Ladina. Curtis má pozoruhodný talent pro nacházení přirozených a dosud skrytých souvislostí takovýchto skutečností i pro práci s archívy. "Tyto archivní záběry dokazují, jak dokážu být nudný," říká trochu pesimisticky. "BBC má archív videozáznamů, kam ukládá všechny zpravodajské relace, jaké kdy odvysílala. Takže vzniká podivná koláž nejrůznějších informací. Sedíte v tmavé místnosti, sledujete všechno tohle staré zpravodajství a hledáte mezi tím souvislosti."

Curtis srovnává způsob, jímž pracuje s dokumentárním materiálem, s metodou romanopisce z 19. století. "Charles Dickens začíná svůj román deseti různými příběhy a zkoumá pak, kam ho to zavede. To se mi líbí," říká Curtis.

Dodává: "Novinářská práce je tradičně velmi oborově specializovaná, avšak v moderním světě je nejzajímavější zkoumat, jak na sebe mají navzájem neočekávaným způsobem vliv rozdílné skutečnosti." Tím, že Curtis stříhá na sebe téměř subliminální rychlostí zpravodajské záběry a populární kulturní odkazy, akademické rozhovory a fragmenty z film noir, vytváří přesně ten pocit koláže a souvislosti všeho se vším, jaký pociťujeme v dnešním světě.

Curtis věří v sílu vyprávění v sílu toho, že jedna pozoruhodná věc vede k jiné pozoruhodné věci. Dále věří, že jeho televizní diváci jsou zvídaví. "Pokud na prostoru jediné hodiny se dostanete od jednoho církevního bálu v Americe v roce 1949 až k zavraždění prezidenta Sadata, a vyplníte mezi tím všechny mezery, myslím, že se na to lidi budou dívat."

Curtis pevně věří, a to způsobem, který už vyšel z módy, že je dnešní svět stále utvářen velkými idejemi. "Zjistil jsem, že Sayyid Qutb a Leo Strauss si oba vyvodili z Nietzscheho, kam liberální společnost směřuje - k nihilismu. Skutečným východiskem mých filmů je to, že dnešní svět, v němž žijeme, utvořily myšlenky Friedricha Nietzscheho, a to naprosto nepředpověditelným způsobem."

"Zdůrazňuji," říká Curtis, "že si nemyslím, že Al Kajda existuje způsobem, jímž je nám její existence předkládána k věření. Ano, samozřejmě dochází k strašlivým zvěrstvům a existuje militantní islámský fundamentalismus. Ale představa, že by existovala globální teroristická organizace, v jejímž čele stojí Usáma bin Ladin, to je mýtus."

Curtis přiznává, že zejména svým třetím filmem riskuje, že ho lidi obviní z naivnosti, když tvrdí, že existence Al Kájdy jako globální organizace je jen příhodnou politickou iluzí. Má připravenu odpověď pro politiky a výzvědné pracovníky, až mu začnou namítat, že Curtis neví, co se ve skutečnosti děje: "Chtějí-li, abychom jim důvěřovali, musejí nám i oni důvěřovat. Přestaňte našeptávat spřízněným novinářům, že existuje tato strašlivá, nedefinovaná hrozba terorismu, a seznamte nás s fakty, které vás vedou k vašim obavám. Protože já jsem je hledal a nemohu je najít. Zkoumáte-li dosažitelná fakta, zjistíte, že za tři roky nikdo nenalezl žádné důkazy o existenci skryté mezinárodní teroristické organizce. Podařilo se odsoudit tři lidi za styky s islámskými skupinami. Většina lidí, zatčených podle nových protiteroristických zákonů, jsou irští teroristé."

Podle deníku Guardian vytvořil Curtis nejprovokativnější televizní film v BBC od Huttonova vyšetřování. Svědčí o tom, že v BBC vidí, jak se lidé "často bojí dělat politické pořady".

Curtis před časem připravil pro šéfy BBC přednášku, požádal ho o to minulý šéf BBC Greg Dyke. Argumentoval v ní, že BBC přestala lidem skutečnosti vysvětlovat: "Události na nás útočí v emocionálních vlnách a my to dopouštíme. A co je nejhorší, tato metoda se dnes také používá vůči minulosti. Zapomínáme, že události jsou důsledkem sporů ohledně určitých myšlenek a důsledkem určité politiky. Zpravodajství musejí dělat lidé, kteří si dokáží udržet přísný smysl pro kritickou, zpochybňující distanci. Pokud o skutečnostech informujete emocionálně, okamžitě je to depoliticizuje. Nikdo se neposuzuje, nikdo ničemu neporozumí."

Curtis však nemá iluze, že jde proti proudu, "Zrušili některé upoutávky na můj film, protože byl zavražděn rukojmí Kenneth Bigley. Co je to za šílenství? Kdyby tady zítra vybuchla bomba, jsem si jist, že by vysílání tohoto filmu zrušili. Dokonce jsou na to připraveni. Mým racionálním protiargumentem je, že to přece mou argumentaci nijak nezpochybňuje. Samozřejmě, že na světě existují zločinci, kteří mají bomby. Ale to neospravedlňuje tu obrovskou míru strachu, jíž jsou v současnosti lidé posedlí. Politikové a média nás připravili na to, abychom očekávali noční můry, abychom je potřebovali. Proboha, musíme se z toho probudit."

Kompletní článek v angličtině ZDE