Se slam poetry jsem se setkal před rokem vlastně náhodou. Byl jsem zvědav na Poezii bez hranic, měl jsem však jen dva dny času a jak se ukázalo, byly to právě ty správné dny. Na cestě do Ostravy jsem tehdy v Olomouci vystoupil z vlaku a navštívil "jedneho fajneho synka", který mne pak do pavilonu E večer přivedl. O "slamu" jsem předtím prakticky nic nevěděl, ale ten večer jsem byl jeho dynamikou uchvácen.

Ten "fajny synek" byl Bob Hýsek a letos jsme se potkali v Olomouci opět. Vyzvedl mne na nádraží a hned jsme uháněli do Divadla hudby na "německý slam". Před rokem v rámci jakési "slamové pomoci" přivezl ssebou brušperský rodák Konečný, který už žije v Německu taky více než dvacet let, dva moc dobré německé slamery a i když z termínových důvodů letos do Olomouce přijet nemohl, postaral se o vystoupení dvou jiných německých slamových osobností -- Xóchil A. Schützové a Borise Preckwitze. Organizátoři Poezie bez hranic letos jejich vystoupení výborně připravili, včetně sešitku pro každého diváka s velmi dobrými překlady několika předvedených básní obou autorů. To byl moc dobrý tah, protože z diváků v sále rozuměla německy slabá čtvrtina. I když Divadlo hudby se svým klasickým jevištěm má jinou atmosféru než pavilon E, oběma letošním německým účastníkům s jejich relativně klidným, až monotónním projevem letos zvolené místo odpovídalo taky lépe.

Nebyla to tedy "německá" smršť, jako minulého roku. Z poklidného vystoupení mne však už v prvé půli vytrhla malá příhoda, když německá slamistka přišla k mikrofonu s popsaným listem A4, kde měla napsaný svůj text, vzniklý během její cesty do Olomouce. Přivolala na podium překladatelku a vyzvala ji, aby její text simultánně překládala -- a nastal problém. Každý si může představit, jak by asi "z fleku", bez přípravy, tedy bez předběžného seznámení s komplikovaným textem, překládal v děsivém časovém tlaku jeviště. České děvče to zvládlo nakonec ještě v mezích možností dobře, ale od tohoto okamžiku jsem už Xóchil A. Schützovou sledoval jinýma očima. Teprve pak mi začala vadit monotónní melodika jejího přednesu a to nemluvím o její politické korektnosti. Nějak se nemohu totiž srovnat s myšlenkami ani ne třicetiletého děvčete, které cestování vlakem do Olomouce spojuje s "Auschwitz" a cítí v šedi deštivého dne v Česku popel "spálených Židů".

Chvilku jsem pak večer německou básnířkou mluvil a vytknul ji, že přivedla českou překladatelku do úzkých na jevišti, když ji před představením nekonfrontovala s textem, ač spolu seděli hodinku v kavárně. Stále úsměvavá Xóchil na této příhodě neshledala nic problematického a kontrovala "..vždyť překladatelka to přece skvěle překládala". Na poznámku, jak to může posoudit, když neumí česky ani slovo, už ovšem reagovala zřetelně rozmrzele a rozhovor byl u konce. Napadají mne v tomto okamžiku různé tvrdé odsudky, které si raději ponechám pro sebe. Jenom jedna poznámka. Ač člověk by neměl generalizovat, přesto byla tímto dalším příkladem potvrzena má zkušenost, jak obrovský problém mají Němci s přiznáním osobního pochybení.

Roxy

Pražská kvalifikace o postup do Olomouce proběhla v jednom prostoru pražského klubu Roxy dva dny před olomouckým finálem. Dvanáct účastníků pražského kola nabízelo opravdu široké spektrum pódiového přednesu a ze zpětného pohledu kvalitativně nezůstalo za olomouckým finálem nijak pozadu. Bylo i poněkud pestřejší. Kupříkladu "Lyrický vizualista" Básník Ticho toho opravdu mnoho neřekl a své tři minuty věnoval především pantomimě, Petr Jupiter Oříšek riskoval trestné body -- a dostal je - nasazením bizarních brýlí s křídly, jiný básník byl zřetelně omámen olomouckou prémií natolik, že ztrácel čas extatickými výkřiky, že chce do Olomouce. Finalista z Olomouce 2003 Cossiga zůstal věrný svému akustickému projevu a taky nepostoupil. René Jahoda byl formálně i obsahově z mého hlediska nejlepší a zřejmě pro olomoucké finále nejlépe disponovaný. Jenže body dává porota a tu v Roxy přesvědčil a do olomouckého finále postoupil Tomáš Míka.

Finále

Na slamu je nejdůležitější atmosféra stupňující se vřavy s postupujícím časem celého spektáklu. Jako už připomenutí němečtí slameři vybičovali publikum na správnou "provozní teplotu" minulý rok, tak i letošní hlavní slamový import Marc Smith, guru amerického slamu, svým strhujícím vystoupením a v "duetu" se skvěle překládajícím Bobem Hýskem, připravil ideálně půdu pro celostátní finále. "Papi" Smith předvedl celou paletu svých schopností, a ukázal během půlhodiny to, co je na slamu nejdůležitější -- že je opravdová osobnost.

Na rozdíl od minulého roku, kdy se konaly jen dvě "kvalifikace", letos v předpolí olomouckého finále proběhla regionální kola, z nichž vzešlo devět účastníků olomouckého finále. Bizarní ovšem bylo, že z místa konání finále -- Olomouce -- se nekvalifikoval nikdo. K místnímu kolu v Olomouci se totiž nedostavil žádný performer.

Zatímco minulého roku dominoval v Olomouci jak u publika, tak i u poroty Marian Palla, letos podobná osobnost v poli soutěžících chyběla. I rozdíly mezi jednotlivými účastníky byly značné, někteří byli zřetelně nepřipraveni a tři minuty byly pro ně příliš dlouhé. Znovu se ukázalo, jakou dalekosáhlou nevýhodou je vylosované pořadí -- Jiří Černý z Českých Budějovic celou soutěž začínal před "studeným publikem" a snad utrpěl i tím, že porota se opravdu zpočátku držela Pluháčkovy dispozice a nedávala vysoké známky. V půli prvního kola však otěže moderátního bodování popadaly, na dobré úmysly se zapomnělo a pak už Jiřímu Černému ani vůbec nejvyšší počet bodů z celé soutěže, které obdržel v druhém kole ( kdy se pořadí účinkujících obrátí ) na vyrovnání i lehké ztráty z prvního kola nestačily. Tím nechce být řečeno, že Tomáš Vtípil z Brna nevyhrál zaslouženě, ale boj na špici byl opravdu těsný.

Reminiscence

V Olomouci se již předpokládá, že každý ví, do čeho jde, a tedy že by měl se vyrovnat se skutečností, že slam může připomínat spíše jarmareční boxing než poetický dýchánek. Otázkou zůstává, zda ztrojnásobení penízu, které si odnáší letošní vítěz olomouckého finále, bylo správným krokem. Bez něj by asi neutrpělo ani finále, ani jednotlivá regionální kola. Spíše naopak. Je taky věcí názoru, zda-li "velké peníze" nepůsobí spíše kontraproduktivně, zda nedriftují jakoukoliv činnost "někam jinam".

Kapitolou pro sebe zůstává porota. Ta má zatraceně těžký úkol, neboť neexistují jasná kritéria, kterých by se mohla přidržet. Její rozhodování by mělo být v neposlední řadě jakýmsi ohlasem divácké přízně, která, jestli se nemýlím, by u slamu měla být určujícím hodnocením. Není proto tak úplně jedno, je-li porota jmenována pořadatelem soutěže, nebo "náhodně" z řad diváků, smyslem by měla být co možná největší objektivita s vyloučením případných podezření z manipulace. Minulý rok ukázal ve strašlivé podobě, čemu je zapotřebí se vyhnout, když byl uprostřed finále vyměněn jeden z předem jmenovaných porotců, protože dával "podivné známky". Domnívám se, že větší průhlednost ve výběru porotců by byla soutěži jen ku prospěchu. Losuje-li se na počátku soutěže z velmi dobrých důvodů pořadí vystoupení účinkujících, což takto příště vylosovat i porotce z řad diváků ? Organizačně by to neměl být žádný problém.

Po dvou letech olomouckých Slam poetry se zdá, že slam se již v ČR zachytil drápkem a bude jen sílit. Na nějaké dalekosáhlé závěry je však ještě brzy, vždyť celé hnutí se teprve rozbíhá.

Vydáváme ve spolupráci s časopisem Dobrá adresa.