Je pravda, že lidé bez chleba se svobody projevu nenají, ale stavět tyto dvě věci proti sobě je "historický" omyl, stejně jako domněnka, že pokud lidé netrpí hladem, přijmou jakoukoliv vládu. Fabiano Golgo by jistě nechtěl být jedním z chudých ve favele s nadějí na sociální vzestup 1: 1000 a spíše 1:100 000. Věřím, že kdyby byl jedním z těchto chudých i v krajně nepravděpodobném případě jeho zbohatnutí by jeho svědomí nezůstalo klidné, protože drtivá většina jeho bývalých přátel a druhů v utrpení toto štěstí nemá a zůstává až do konce svého života uvězněna v této strašlivé bídě. Pánové Hekrdla a Kotrba by asi nechtěli žít na Kubě a užívat místní úrovně lidských práv a svobody projevu.

Mám-li volit mezi favelou a Kubou, volím Českou republiku. Řečeno dialektickým jazykem levice: v boji teze (občanské svobody) a antiteze (sociální zabezpečení) volím syntézu, chci být svobodný i sociálně zabezpečený.

Někdo by mohl namítnou, že srovnávám nesrovnatelné. Nikoliv, i na našem území byly obdoby favel, a to ještě za první republiky, i u nás se zavíralo za projevený názor, docela nedávno. Ale již tomu tak není. Co se podařilo nám, to se jistě časem podaří i lidem v Brazílii a na Kubě. Nebo snad není možné mít slušnou životní úroveň a relativně demokratickou společnost? Obojí se však nedosahuje současně, ani automaticky. Vznik kapitalismu vedl nejprve k prudkému zhoršení životních podmínek chudého obyvatelstva, tedy většiny, a rozvíjel se často také za cenu nastolení autoritativních režimů.

Že by obdoba v současném Rusku a Číně? A že by právě v této dialektice, tedy nelinearitě dějin tkvěla příčina malé produktivity a snadné manipulace při užívání ideje lidských práv na poměřování zákrutů současného globálního vývoje? To ponechám osobní úvaze laskavých čtenářů.

Ale právě kapitalismus v sobě obsahoval potenciál dalšího růstu ekonomického i rozvoje občanských svobod, bez nichž nakonec nemůže fungovat, ale jež si přesto museli dělníci tvrdě vybojovat. To je skutečnost, kterou zdůrazňovali i Marx s Engelsem. Naproti tomu tzv. reakční socialisté, z nich pak především směr "pravého" socialismu "kritizoval buržoazní občanské svobody ... o jejichž vybojování ...teprve šlo (zdůraznil M.V.)" (Manifest komunistické strany). Právě v těchto vodách bychom mohli hledat i původ představy o socialistické společnosti centralizované jako pošta a řízené kastou profesionálních revolucionářů (Lenin). Marxova a Engelsova představa byla představou decentralizované společnosti, v níž: "..svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech."

Komunistické strany, které se slovně k jejich odkazu hlásily, ve skutečnosti sledovaly jiný a starší ideál. Jak napsal kdysi Andrej Siňavskij ve své práci Náboženské kořeny ruské revoluce, komunistická strana měla velmi mnoho zarážejících podobností s církví. Mocenská struktura, vztah k autoritě, pěstování kultu živých i mrtvých osob, a zvláště kultu osoby na vrcholu církevní hierarchie, snaha po absolutním ovládání lidí pod příslibem budoucího ráje, uskutečňované v centralizovaných církvích, jakými byla pravoslavná a katolická církev i kruté pronásledování nevěřících a jinověrců těmito církvemi, má zarážející podobnost ve struktuře a charakteru jednání komunistických stran. Lze oprávněně předpokládat, že idea centralizované společnosti má kořeny právě v této předcházející zkušenosti a s jistou nadsázkou lze říci, že je to idea středověkého theokratického státu, která nemá s autentickou levicí, či dokonce s myšlenkami K. Marxe nic společného.

Levice tedy nemá žádný důvod obhajovat Fidela Castra, neboť autentický levicový ideál je ideál společnosti, v níž si lidé vládnou sami jako sobě si rovní, svobodní a solidární občané. Levice však může a měla by kritizovat selektivní a účelovou obhajobu lidských práv, jak je praktikována právě ve vztahu ke Kubě. Lidská práva nejsou majetek prez. Bushe, pánové z klece na Václavském náměstí, a nekončí na hranicích americké vojenské základny.

Zpět k našemu problému. Podle Marxe přijde socialismus až jako následující vývojová etapa po kapitalismu, který zase následuje po feudalismu (blíže viz text o Marxově filozofii dějin zde: www.valach.info). Kubu čeká přechod ke kapitalismu, teprve potom bude možné uvažovat o překonávání kapitalismu v nějakém jiném společenském systému, můžeme jej i nazvat socialismem. Tak jako jistě padne Castrova centralistická diktatura na Kubě, tak musely padnout a ještě padnou i všechny ostatní. Toto globální vítězství kapitalismu bude jeho labutí písní. Až odstraní všechny pozůstatky feudalismu a rozvine všechny své možnosti, pak nastane čas pro socialistickou revoluci. Snad tak nějak by mohla vypadat aplikace Marxovy filozofie dějin na současnost.

Levice, která je obhájcem a výrazem zájmů neprivilegovaných vrstev, nemůže mít nic společného se "státním vlastnictvím" výrobních prostředků, které ovšem nikdy nepatří jen Castrovi, Gottwaldovi či Stalinovi, ale fakticky patří mocenské skupině, jíž právě oni symbolizují a bez jejíchž podpory by se u moci neudrželi ani den. Ovšem touto skupinou nejsou a nikdy nebyli dělníci.

Jak jsem tady již dříve napsal (BL 15.11.2004), skutečný vztah dělníků a lidí zdola vůbec ke "...komunistům, ukázaly nejen události r. 1989 s jejím masovým vystoupením celé společnosti proti systému, kterého již měla drtivá většina plné zuby, ale i první svobodné volby v r. 1990. Tenkrát se jich zúčastnilo ještě neuvěřitelných 96,8% voličů, což bylo přibližně v českých zemích 7 310 000 občanů, pro KSČM v nich hlasovalo 13,24% voličů, tj. zaokrouhleně 968 000 voličů (údaje ze ČSÚ a z Večerník, ed.: Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998).

Tento počet hlasů stále klesal až do r. 1998, kdy začal mírně stoupat až na dnešních 883 000 hlasů (zaokrouhleno na tisíce) v posledních parlamentních volbách v r. 2002. Vysvětlit tento vývoj můžeme také na základě rostoucí zkušenosti s reálným kapitalismem a nepromyšlené, nepochopené zkušenosti s reálným komunismem. Přesto ale: Jaká to změna oproti reálnému socialismu, kde pro kandidáty Národní fronty hlasovalo 99,9% voličů...

... Již v první polovině roku 1950 byli dělníci nejpočetnější skupinou mezi zatčenými za zločiny proti státu (Černá kniha komunismu, I., s. 368). Mezi emigranty, kteří prchali z dělnického ráje na západ, bylo dělníků asi 67,9%, nejčastěji to byli mladí muži (vypočteno na základě seznamů více než 9000 uprchlíků, viz Čelovský: Uprchlíci po "vítězném únoru", s. 19-23).

Tato naše vlastní zkušenost by nás měla vést k požadavku na právo prostých Kubánců zvolit si vládu a režim, jaký si sami přejí. Toto jejich právo podporuji, i když vím, že žádná případná volba nebude zcela svobodná. I když předpokládám, že i zcela svobodná volba by byla volbou kapitalistického systému. Jak nemám právo diktovat Kubáncům, co si mají přát a v čem mají žít, tak nemám právo podporovat režim, který jim tuto volbu zcela upírá.

Tím ale vůbec neříkám, že souhlasím se zahraniční politikou USA, např. vůči Kubě a že se zříkám kritiky jejího ideového pokrytectví i praktických zločinů s ní spjatých.