ÚSTUPOVÉ MANÉVRY zahájil Gross tím, že za sebe jako premiéra navrhl Jana Kohouta. Kariérního diplomata, který má velmi slabé stranické i parlamentní zázemí. Obdobný postup Gross zvolil, když opouštěl funkci ministra vnitra. Tehdy za sebe vybral nestraníka, aby náhodou někomu v sociální demokracii příliš neposílil pozici. Každý, kdo má moc, je přece konkurent.

Druhý tah na sebe nedal dlouho čekat. Gross prosadil, aby vedení ČSSD oznámilo, že v nové vládě nebudou vedoucí představitelé žádné z koaličních stran. Byl tak vyhlášen kolektivní trest: provinil se sice pouze předseda ČSSD, ale aby to nevypadalo jako prohra, musí být potrestáni všichni. Po vyhlášení zásad pak nastal rychlý úprk od nich - obdobně jako loni po oznámení, že ministři za ČSSD se vzdají poslaneckých mandátů. Nyní se pár minut po vyhlášení vedení ČSSD ukázalo, že kolektivní trest si vybral jediného, a to zcela nevinného předsedu.

Potrestán měl být předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek. Jenže v zápalu bojového nadšení autoři usnesení zapomněli, že Kalousek do vlády nechce. Černý Petr tak zůstal v ruce předsedovi Unie svobody Pavlu Němcovi, který po celou dobu vládní krize držel s Grossem. A tak byly zase vynášeny výjimky. A trest se od té chvíle měl týkat jen tří lidoveckým ministrů, nakonec vlastně jen Milana Šimonovského.

JENŽE POVOLEBNÍ POČÁTKY vlády byly v řadách ČSSD spojeny s obavami, že to bude Unie svobody, která v koalici znehodnotí program a rozmělní volební základnu sociální demokracie. Obdobně tomu bylo po svržení Vladimíra Špidly, kdy sám Gross hovořil o nutnosti zbavit se Unie svobody. Dnes je to naopak Unie svobody, která je ústy předsedy poslaneckého klubu ČSSD vydávána za vzor stranických ctností. Ve skutečnosti lidovci i unionisté postupovali stejně - hájili své zájmy. Lidovci jako funkční strana, unionisté jako klub sdružující zájemce o setrvání ve vládě.

Palba na lidovce se stala nejsrozumitelnějším sociálnědemokratickým programem. Je to Kalousek, kdo je vinen krizí vlády, protože o ní mluvil. Ve skutečnosti je to ale Gross, kdo je nejvlastnější příčinou vládní krize - a to ještě více v případě, že se nedopustil ničeho nekalého v podnikání. Jeho vina je navýsost politická, a to hned ve dvojím smyslu.

PŘEDEVŠÍM OD KONCE ROKU 2002 spojil rozšiřování osobní moci se zužováním vlastní politické základny. Od přípravy volby prezidenta se aktivně podílel na porážce Miloše Zemana. Tím chybil hned dvakrát. Připravil se o možného spojence na Hradě. Se zradou Zemana jsou ale spojeny ještě další efekty. Především umrtvení velké části stranického aktivu, a to včetně části poslaneckého klubu. Ale i pád důvěry veřejnosti v ČSSD.

Další velký Grossův mocenský úspěch je spojen se získáním postu premiéra. Po vyhnání zemanovců nastal hon na špidlovce. A jen tak mimochodem byl odstraněn dobře vybraný eurokomisař. Opět zúžení stranické základny - a redukce veřejné podpory. I podle posledních výzkumů je Pavel Telička pokládán veřejností za nejvhodnějšího kandidáta na premiéra.

Další Grossův triumf nastal o velikonocích na sjezdu ČSSD, kdy byl zvolen předsedou strany. A zase se s nikým nechtěl dělit o moc - pro Zdeňka Škromacha či jiné představitele levicového křídla se nenašlo jediné místečko ve vedení strany. Další zúžení stranické základny. Jiným výsledkem tohoto úspěchu bylo, že lidovci ohlásili odchod z koalice a hlasování o nedůvěře přežil Gross jen díky komunistům. Což od Grosse odehnalo unionisty. Výsledkem úspěchu ve Sněmovně se tak stalo, že se jeho politická základna zúžila natolik, že musel ohlásit rezignaci.

DRUHÝM VELKÝM politickým Grossovým problémem je špatná mediální politika. Kdysi nejpopulárnější politik po celé období závěrečné fáze svého útoku na vrchol moci zaznamenával pokles popularity. Ten dramaticky akceleroval během osmdesáti dní krize. Opět vlastní vinou - nevhodná billboardová kampaň před podzimními volbami, nepromyšlená vystoupení na obhajobu zvýšení příjmů policistů a růstu odposlechů, neúplná vyjádření k aférám kolem vyšetřovacích týmů na ministerstvu vnitra, nevhodná vystoupení během skandálu kolem bytu a podnikání manželky. Tuto skutečnost nemůže změnit ani fakt, že Gross bezesporu má komunikační talent, což prokázal i svým vystoupením ve Sněmovně před hlasováním o nedůvěře.

Mediální odborníci, kterými je Gross obklopen, dokázali během krize změnit jeho účes, nikoliv však jeho celkový obraz. Zdá se, že sice mají cit pro vizáž, nikoliv však pro politiku. Nikdy nedokázali zbavit Grossův obraz odstínu, který z něho dělal programově nezakotveného politika. Ani se o to nepokusili.

Jsou-li tyto teze pravdivé, pak i kdyby se Gross nedopustil žádných morálních či podnikatelských přehmatů, postupoval tak, že si prohru připravil sám. Zároveň se ale ukazuje, že jde o politika, který sice nemá cit pro strategii, ale má mimořádně vyvinutý instinkt moci. V tom případě se pokusí vládní krizi prodloužit ještě o několik týdnů. Během nich nebudou diskutovány aféry a skandály, vyjednávající strany si budou téměř rovny. Gross vsadil do hry pouze kandidáta na premiéra, kterého snadno může potkat Teličkův osud. Gross ještě není ze hry. To znamená, že volná místa zůstávají i na hřbitově, kde leží ti, kdo s ním spojili svůj osud.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom