Média a náboženské autority

Nejvýraznějším specifikem dnešních forem náboženského vědomí je jeho mediální charakter. Fenomén televizních kazatelů, rozšířený od 50. let minulého století v USA, přiměl kdysi Lawrence Ferlinghettiho k ironické otázce, kdy že si tito samozvaní prorokové vymění místo s Elvisem Presleym... Z Ježíše se stal "Džízs" s hlasem Kamila Střihavky a pak i poslední akční hrdina, umučený ve starokatolickém pornu Mela Gibsona. Jan Pavel II., první televizní papež v dějinách, příznačně umírající v přímém přenosu, je z tohoto hlediska jen dalším v řadě, do které neodbytně náleží i záporňáci typu Usámy bin Ládina.

Medializace víry znamená především renesanci přirozených charismatických autorit. Jakkoliv se nám v souvislosti s masovými médii a zejména televizí vybavují kritické postřehy ohledně zjednodušování, bulvarizace apod., ve skutečnosti zde náboženské autority získávají prostor přímého působení své osobnosti (výrazu, hlasu, gest), kdy přestává být podstatné, co je říkáno, a jde primárně o to, kdo a jak to říká. To dává charismatickému jednotlivci takové možnosti, jaké neměl nikdy v dějinách. Média -- a na prvním místě televize se svou schopností přímého přenosu, případně záznamu a následného odvysílání ve stylu "jako živý" -- se tak v hypertechnologickém prostředí naší doby paradoxně stávají nositelem nejarchaičtějších forem vědomí.

Dejme si tento fenomén do kontrastu s okřídleným prohlášením Margaret Thatcherové, že "nic jako společnost neexistuje". Tento výrok není asociální. Je však projevem vysoce iluzorního optimismu fundamentalistických modernistů, že oproti předchozím historickým epochám se západní liberální společnost volného trhu dopracuje k osvobození člověka od všech iracionálních vazeb rodového, tj. víceméně pudového charakteru, a vychová sebevědomého a zcela svéprávného jednotlivce, který racionálně rozhoduje o svých životních volbách.

Jenže k člověku náleží nejen řešení problémů typu "za co utratím své omezené finanční prostředky", k nimž je třeba přistupovat se zdravým rozumem, ale i temná existenciální úzkost z vlastní konečnosti. Na tu žádná rozumová odpověď neexistuje a je to právě tato oblast života, ve které pramení nevykořenitelnost vazby jednotlivce na společnost a primárně na celek rodu. Neboť rod, nikoliv jednotlivec, můře překonat temnou propast nicoty, nad kterou dnes a denně balancujeme na lávce široké jak ostří nože.

Co vnáší přirozená, médii přímo k masám přenášená náboženská autorita do konzumní společnosti atomizovaných jednotlivců? Nic jiného než onu nejzákladnější schopnost komunikovat na bázi rodové příslušnosti, již nelze dost dobře vyslovit a pojmenovat, ale která je v nás o to hlouběji zakořeněna. Mediální hvězda Jana Pavla II. je v této souvislosti příkladem nad jiné výmluvným -- metaforika otcovství, dětí a rodiny a nakonec i archaický rituál pohřbu, jehož funkcí odedávna bylo smiřovat a stvrzovat komunitu, včetně marnotratných synů (G. Bush, tolik se příčící papežovým výzvám, se pokorně klaní u jeho rakve...), to jsou symboly, jež nepotřebují komentáře. Jsou srozumitelné napříč jazyky a kulturami.

Slzy a projevy úcty se v takové situaci stávají povinností. "O mrtvých jen dobré" -- to není nějaké pokrytectví či korektní ohled na truchlící příbuzné, ale pověrčivá bázeň z majestátu smrti, nicoty, před níž jen stmelená náruč rodu a jeho nezpochybnitelných ikon může být adekvátní ochranou. Rouhačství se tu rovná dobrovolné, byť jen ryze symbolické exkomunikaci, jež je archetypálně horším trestem než samotná smrt.

Rozčilené reakce na kritiku Jana Pavla II., tohoto otce naší společnosti, jsou ve své podstatě pudové. Pudy nelze podceňovat, už proto, že právě jejich podceňování vedlo např. k tomu, že se jich zmocnili a patřičně je využili nacisté; ale také např. proto, že pedofilní výstřelky katolických kněží a zároveň jejich odpor k jiné než plodivé sexualitě hovoří k člověku se základními znalostmi psychologie jasnou řečí. Na pudech nesporně záleží. Jenže to, co udělalo z člověka nejúspěšnějšího tvora evoluce (pokud tedy nějaká evoluce byla...), není jeho pudová výbava.

Morální kýč: dobro v přímém přenosu

Proč je pro někoho tak nepřijatelná myšlenka, že Jan Pavel II. má na rukou krev milionů nevinných lidí? Protože naše rodové cítění nám nedovolí představit si, že člověk, který má dobré srdce, může páchat zlo. Dokonce velké zlo, jehož stigmata má přímo před očima. Ve sféře rodové sounáležitosti neexistují jiné vazby než přímé -- tak jako je přímé a ničím nezkalené působení charismatické autority. V lůně rodiny, jíž vládne milovaný a milující otec, je dobro vždy nezprostředkovaně přítomno pouhým tlukotem živoucího srdce, kolem nějž se sjednocuje rodina. Teplo rodové náruče neskýtá nic než vroucí lásku; dobro je tu "v přímém přenosu"...

Jenže toto platí ve světě dítěte. Morálka dobrého otcovského srdce, jež je, obávám se, základním kamenem církevní etiky, je bytostně infantilní a projevuje se jako "morální kýč" (Bělohradský). Tento kýč je hlavním etickým odkazem Jana Pavla II. lidstvu. Nelze pochybovat o dobrém srdci zesnulého papeže. Ano: nelze -- v tom to vězí. Jádro jeho mravokárství můžeme shrnout slovy: nezáleží primárně na tom, jaké má naše jednání následky, rozhodující je, zda jednáme v pravdě a s láskou.

Morálka "svatého otce", vyjádřená v absurdním spojení "civilizace lásky", je morálka muže, který není ochoten přijmout, že na rozdíl od charismatu není dobro něco, co lze přenášet "v přímém přenosu". Cesta od dobrého srdce k druhému člověku prochází konkrétními podmínkami reálného světa a jeho institucí, jež mohou způsobit, že výsledek nemá s dobrým úmyslem nic společného. Katolické pohlaváry tento problém nikdy příliš nevzrušoval. Raději akceptují nerespektování vlastních pravidel, než aby začali uvažovat o samotném charakteru těchto pravidel a o způsobu, kterým jsou sestavována a z pozice morální svrchovanosti uvalována na poddané. Mnohdy jim tento rozpor zřejmě dokonce vyhovuje. Faktickou pojmovou vyprázdněnost, k níž nutně vede, lze totiž vyložit jako doklad zkaženosti světa a naopak vlastní čistoty.

Podstatou kýče, jak známo, je "dojímání se nad vlastním dojetím". Jde tedy o jakousi samolibost či narcismus, který se shlíží ve vlastní kráse, ať už je to krása fyzického zjevu nebo třeba krása vlastního utrpení. V případě Jana Pavla II. nemám ani tak na mysli jeho osobní narcismus (z kterého jej nepodezírám), ale narcismus vtělený do instituce, s jejímž egem se ztotožnil, a kterému propůjčil své vůdcovské charisma.

Církev svatá své ovečky miluje. Vášnivě a nezpochybnitelně. Když jim zapovídá užívání kondomu tváří v tvář téměř jisté nákaze, dělá to s láskou. Když ženám kulantně naznačuje jejich duchovní méněcennost a homosexuálům jejich apriorní zavrženost, dělá to s láskou. A o upřímnosti citu zde nemůže být pochyb. Kýč je vždycky upřímný, pochybnost mu není vlastní.

Láska, která nepochybuje, není láska k druhému, ale jedině láska k vlastnímu alter ego, resp. k obrazu, který jsme si o druhém vytvořili. Morální kýčař je přes veškerou snahu o komunikaci hluchý, když milovaná osoba neodpovídá jeho představám a když jí tyto představy dokonce působí zlo. Morální kýčař pronáší slova o lásce a míru, aniž by se zajímal o to, jak druzí těmto slovům rozumí, a pokud ano, má notorickou tendenci předepisovat jim, jak by těm slovům měli rozumět. Oni jsou koneckonců od toho, aby poslouchali -- vždyť jen tak se lze otevřít otcovské lásce. Pokud se bouří, tváří se otec uraženě, ba je dokonce raněn a jeho zloba stěží hledá meze. Morální kýčař se nenamáhá -- a to je jeho největší hřích -- vidět svět z jiné perspektivy než své vlastní (kterou považuje za univerzální); není neupřímný, jen nedokáže milovat nikoho jiného než "bližního", tj. toho, který je zbaven své znepokojivé odlišnosti a jímž není třeba se dále zabývat -- stačí mít jistotu o velikosti vlastního citu.

Každoroční papežovy výlevy "Městu a světu" plné řečí o míru a solidaritě byly ne náhodou zaměřeny na ty oblasti, v nichž papežova autorita nemohla nic zásadního změnit, neboť k tomu nemá téměř žádné institucionální prostředky a koneckonců ani oprávnění. A obdobně není náhodou to, že ta slova vyznívají pokrytecky, jestliže se někdo rozhořčuje nad bombami (jež odsoudit umí kdekdo) a sám vede válku proti sexuálním minoritám a ženskému kněžství, nebo se hněvá nad utrpením chudých, a zároveň po nich žádá bezpodmínečnou poslušnost autoritám. Oč menší je reálná moc měnit věci, které změnit nemůže, a oč menší je ochota měnit věci, které změnit může, o to nafouklejší a mravně autoritativnější jsou slova, která samozvaný vládce světa tomuto světu vmetá do tváře, aby všem ukázal, jak je hodnotově svrchovaný. Kdejaký mafián nebo válečný prezident pak rád poklekne před ostře sledovanou rakví a rád si na chvíli připadá jako dobrý člověk, neboť ví, že mimo zdi kostela je úplně, ale úplně jiný svět. Poselství se tak stává ospravedlněním toho, nač rétoricky útočí, protože jen potvrzuje propast mezi morálním nárokem a reálným stavem věcí. V posledku vede k prohloubení cynismu a morálního relativismu -- s vyprázdněnými pojmy lze zacházet, jak se komu zachce. Gaunerům se tak dopřeje klid na páchání zločinů a flanďákům to umožní nenechat se rušit v pocitu vlastní svatosti.

Nechutnou ukázkou takového stavu je podle mne kult Matky Terezy, jež svou energii upnula na to, aby trpící mohli důstojně a hlavně křesťansky zemřít. Není nic levnějšího než milovat bezmocného zbídačeného člověka, který vám bude vděčný prakticky za cokoliv, co mu ulehčí od bolesti, a rád tak zahraje jednu z vedlejších postav Evangelia, oběť narcistní katolické "lásky", dojímající se nad vlastním soucitem. Jednání Matky Terezy bylo sociokulturní obdobou mrchožroutství, jež urychluje rozklad a recyklaci použitého materiálu -- a je to tedy činnost potřebná a náročná. Připadá mi ale zvrácené, pokud se stává předmětem obdivu a uctívání. Není pak utrpení spíše vyhledáváno než potíráno? Vidím v tom i pradávnou katolickou (a snad vůbec křesťanskou) nekrofilii, tu fanatickou lásku pro všechno, co páchne hrobem a krví. Výhodou mrtvoly je, že naší lásce nemůže klást odpor a vymykat se z představ, které o ní máme, a jež jsou projekcí našeho narcistního ega. Není mrtvola tím ideálním bližním, jehož lze skutečně milovat "jako sebe sama"? (Ovšem co jiného než nekrofilii čekat od náboženství, jehož symbolem je kříž s pornograficky vystaveným zmučeným tělem? Jak ironické, hovoří-li pak papež o světské kultuře jako o "civilizaci smrti".)

Morální kýč je vtělen do zbytnělého ega papežského stolce s jeho iluzí neomylnosti a neposkvrněnosti a je zřejmé, že Jan Pavel II. svým charismatem tuto zbytnělost ještě prohloubil. Je jistě možné, že jeho otcovské působení (zejména na cestách), zvýšilo sebeúctu těch, kdo oním egem mohou otřást. Je otázka, zda sami nebudou pohlceni a zda nesetrvají ve stavu morální infantility. Mravní dospělost nastává až s otcovraždou. Což v případě katolické církve není otázka osob, ale institucí.

Braňme fundamenty sekularismu

Tváří v tvář mediálně prostředkovanému návratu přirozených autorit do veřejného prostoru je třeba bránit hlavní ctnost sekulární společnosti: rozum. Rozum od slova "rozumět" (jsou totiž i jiné rozumy, rozumy nerozumějící neboť zbožštělé, třeba rozum jakobínů nebo scientistů). Ambicí sekularizace bylo vytvořit prostředí, v němž se lze setkávat s druhým, aniž bychom popírali jeho odlišnost od našich představ o tom, jaký by měl být. Musím trvat na tom, že civilizace založená na lásce a soucitu, je infantilní úlet, který je ve skutečnosti proticivilizační, neboť v nasládlým kýči univerzality zakrývá bytostnou rozpornost světa a odlišnost jednoho každého z nás.

Mediální svět, který tolik přeje renesanci charismatiků, zároveň redukuje mozaiku skutečného světa na několik nivelizujících klišé a stereotypů. Mediální kulturu nelze zastavit, to ale neznamená, že bychom jí měli podlehnout. Jednota, která vzniká kolem kultu těch či oněch superstars, je pouze virtuální a se skutečnou duchovností nemusí mít nic společného. Tváří v tvář archaickým formám komunikace, zejména obrazovým, musíme uhájit "pomalou" tradici psaného, čteného a vykládaného slova, kdy není důležité kdo, ale co říká. Laicizace vzdělání a autorita "neosobní" racionální argumentace jsou základními pilíři, na nichž spočívá naše schopnost samostatně promýšlet vlastní názory a hledat k nim alternativy -- bez této schopnosti neexistuje ani umění přijímat názor druhého, jinak myslícího.

Nesmíme podlehnout dojmu, že pokud v čele institucí stojí ti správní lidé, na konkrétní podobě institucí nezáleží. Bohužel to tak není. Dogmaticky studená svatozář Jana Pavla II., jež zastiňuje člověka Karola Wojtylu, je toho varovným dokladem. Z opačného důvodu je výmluvný pohled do Ameriky, kde ani tradice televizních kazatelů a láskyplně agresivní ideologie křesťanské pravice neotřásly v případu Terry Shiav neosobní autoritou propracovaných institucí (alespoň zatím). Na institucích záleží a několikasetletá tradice západní modernosti je naplněna bojem za jejich co nejvhodnější podobu. Na ten boj bychom neměli zapomenout.

A poslední bod, který shrnuje předchozí. Braňme s fundamentalistickou neústupností skutečný fundament moderní společnosti, jímž není ani soucit ani láska, ale oddělení církve a státu, tedy oddělení toho, kdo je shůry povolán hledat pravdu, a toho, kdo monopolizací moci otevírá veřejný prostor všem občanům bez rozdílu. Zatím ojedinělá, avšak nepřehlédnutelná soudní obvinění na adresu jednotlivců, kteří údajně svým veřejným působením urazili to či ono náboženství, naznačuje možnost plíživé demontáže této odluky. Je tu ale ještě jedno nebezpečí, dávnější, a proto často přehlížené. V samotném srdci západního světa přežívá útvar, který je na spojení státu a církve, a tedy ztotožnění moci a pravdy, dokonce založen. Ti, kterých se to týká, katoličtí věřící, by se měli zamyslet nad tím, zda je to v pořádku. Nikdo jiný k tomu bohužel nemá kompetenci. Taková jsou pravidla hry.