Jména Jana Hřebejka jsem si poprvé všiml koncem roku 1992, kdy televize odvysílala jeho absolventskou inscenaci, kterou byla adaptace Hostovského novely Dobročinný večírek. Ta inscenace se ostatně ani nedala přehlédnout -- v záplavě nejrůznějších postsocialistických TV agitek, které velmi prostě obracely znaménka na ruby a namísto syžetu "Obyčejná vesnice, zlý zámecký pán, odvážný komunista" vyprávěly příběh "Obyčejná vesnice, zlý komunista, odvážný zámecký pán" (téhle schematičnosti se nevyvaroval ani tak zkušený autor jako Jiří Hubač), se najednou objevila inscenace s daleko promyšlenější stavbou i vzájemnou kauzalitou postav a ze zcela odlišného prostředí.

Navíc tam režisér vedle sebe neváhal postavit takové herce, jako byl bývalý operní pěvec Přemysl Kočí (komunistický kádr, jehož normalizační řízení Národního divadla se tehdy oprávněně připomínalo jako vůbec nejhorší období ND), Raoul Schránil (který si naopak dlouhá léta předtím nezahrál), Jiří Kodet, Květa Fialová atd. A ze všech přitom dostával výkony, jaké jste předtím u nich neviděli (což se týkalo obzvláště Kodeta -- myslím, že to byla vůbec první role, která ho zbavila jeho tehdejší image frajerských bonvivánů). Takové obsazení v takové hře svědčilo o jednom: Inscenaci dělal někdo, komu nechyběla odvaha a navíc měl i výjimečné filmařské schopnosti.

Sešel jsem se tehdy s Janem Hřebejkem kvůli rozhovoru pro Mladý svět a on v něm docela smysluplně vysvětloval, že nechtěl, aby jeho absolventská práce dopadla jako překotná ejakulace, že toužil natočit klidnější i hlubší práci, a proto se vyvaroval onoho právě tehdy populárního "účtování s minulostí". Také zmínil přípravu Šakalích let, do jejichž natáčení v té době zbývalo už jenom pár měsíců, a několik divadelních inscenací, které v té době uváděla v jeho režii pražská divadla. Podotýkám, bylo mu třiadvacet. Další jeho filmy jsem pak už se zájmem sledoval.

Proto si dovolím tvrdit, že z přehledu Hřebejkových prací vyplývá úplně opačný závěr, než k jakému došel Čulík. A sice, že Hřebejk točit umí. A točí filmy pro velké plátno, ne pro televizní obrazovku. Velmi schopně se vyvarovává běžných režijních chyb (např. umí propracovat a zvládnout akční scény, které v jeho podání nevypadají směšně ani nevěrohodně, což je u českého filmu opravdu výjimka, dokáže pracovat s velkým komparsem) a zvládá výborně i další čistě řemeslné požadavky profese: velmi dobře pracuje s filmovou náladou, s barevným tónováním snímku, které nepůsobí uměle a přitom odpovídá požadované atmosféře každého záběru, jeho filmy mají i díky dlouhodobé spolupráci s Janem Malířem zajímavou kameru (připomeňme si třeba bravurně nasnímaný příjezd "prachuligána" Bejbyho na Dejvické nádraží, noc mezi starými dejvickými činžáky nebo teď noční cestu pašeráckého kamionu z Horem pádem) a bezchybný střih. O co tedy opírá Jan Čulík svůj názor, že "Hřebejk filmy dělat neumí"?

Odpověď na tuto otázku hledám marně. Jistě, nic z výše zmíněného by nefungovalo bez kvalitní herecké práce, ale ani tady neshledávám u režiséra výraznější slabinu. Právě naopak: v Pelíškách i v Šakalích létech najdete celou řadu dětských herců (s velkými party), kteří jsou naprosto přirození, a o tom, že i zralé herce dokáže dostat do překvapivých, neobvyklých a přitom navýsost lidských, uvěřitelných, reálných poloh, jsem se tu už trochu zmínil v souvislosti s Dobročinným večírkem. (Výkon Simony Stašové coby maminky v Pelíškách nemusím zmiňovat, psali o něm už mnozí.)

Dostávám se k tomu, co Čulíkově hodnocení vyčítám vůbec nejvíc: Jak přišel na to, že způsob, jakým hrají herci ztělesňující rodinu univerzitního profesora Otakara v Horem pádem, patří ke "slabším aspektům snímku"? Opravdu mluví o výkonu Emílie Vašáryové v roli bývalé učitelky ruštiny, nebo o Ingrid Timkové hrající současnou profesorovu partnerku? Pak mám pocit, že viděl úplně jiný film. Ať mi zkusí trochu přiblížit, kde třeba ve výkonu Vašáryové vidí nedostatky, ať zkusí pojmenovat, v čem mu portrétování její hrdinky připadá slabé? Viděl jsem Pelíšky i Horem pádem, v obou hrála jednu ze stěžejních ženských rolí táž herečka, ale nevědět to a neznat ji, měl bych pocit, že musely být dvě. Pohled, dikce, způsob vyjadřování, reagování na okolí, to všechno bylo v obou filmech odlišné a přitom ve vztahu k postavě naprosto přesné.

Ani v obsazení Petra Formana Hřebejk nezaváhal -- dokázal (podobně jako před deseti lety Jan Svěrák v Akumulátorovi i nebo ještě dříve Zdeněk Tyc ve Vojtěchu řečeném sirotek) využít Formanova přirozeného vystupování a charismatu, takže uspěl tam, kde např. selhal Hynek Bočan, jemuž hrál Forman ve Zdivočelé zemi (a dlouhý, nepříliš věrohodný monolog tam odříkával jako ochotník).

Pokud jde o výkon Jana Třísky, byl jsem při jeho první scéně před univerzitní tabulí také na rozpacích, protože se mi zdálo, že jen opakuje svou kreaci učitele Hnízda z Obecné školy -- působilo to trochu trapně, jenže vzápětí přišla scéna záchvatu, jež naznačila, že ona trapnost může být zcela úmyslná, a odkryla tím charakter profesora, který skutečně je "zestárlý Hnízdo" -- muž, který měl své kouzlo, ale teď už ho dostihují jeho vlastní limity, jež už nemůže maskovat.

Celá scéna oběda, jíž zřejmě Jan Čulík považuje za "slabší aspekt snímku", mě naopak připadá jako přirozený vrchol filmu, výborně napsaný, zahraný i natočený. Konečně Čulík vyčítá Janu Hřebejkovi to, že jeho filmy o ničem přesvědčivě nevypovídají, že zůstávají na povrchu a nejsou autentické. I tady si dovolím nesouhlasit -- tohle možná trochu platí o Šakalích létech, která se rozbila do příliš mnoha epizodických příběhů a několika konců, zatímco muzikál daleko víc vyžaduje jen jednu silnou dějovou nit táhnoucí celý film. Ale další Hřebejkovy filmy svědčí o tom, že se coby filmař výrazně lepší i v otázkách dramaturgie. Pelíšky jako navzájem propletený příběh dvou kontrastních rodin už fungují perfektně a výrazná je na nich právě autentičnost -- takové příbuzné, rodiče, sousedy, kamarády i lásky si "odžil" každý a přitom film není ani na vteřinu banální.

Sympatická je i nejednoznačnost postav, z nichž řada není vyloženě kladná ani záporná. A tohle hodnocení bych si dovolil vztáhnout i na Horem pádem, kde vlastně největší (a možná nespravedlivě tvrdý) úder zasazuje svým způsobem "nejkladnější" hrdina -- profesorův syn Martin (Forman), který neprávem obviní hlídače Františka (Jiří Macháček) z podílu na krádeži a v konečném důsledku tak způsobí to, že Františkova rodina přijde o dítě, které nabyla sice pokoutně, ale s nejlepšími úmysly.

Řečeno zkrátka -- mám pocit, že Hřebejk dokázal v současné době (která tvorbě původních českých filmů opravdu nepřeje) dát dohromady fungující a profesně zralý tým, který dokáže nacházet a zpracovávat kvalitní strukturované příběhy a vytvářet z nich filmy, nikoli pokusy. A to mi připadá významné.