Toto zklidnění milostného života potvrzují i údaje našich statistiků. Střídání sexuálních partnerů, které se odráželo například ještě na stránkách Páralových románů, je na ústupu; studenti na vysokých školách, často i mladí lidé, žijící na venkově, touží podle průzkumů spíš po dlouhodobém partnerském vztahu než po sexuální nevázanosti, i když si s uzavřením manželské dohody dávají na čas. Naproti tomu se ke své odlišné orientaci hlásí veřejně homosexuálové, kteří se už nemusejí obávat, že je bude -- jako v minulém režimu -- vydírat Státní bezpečnost. Dalo by se tedy mluvit o konzervativním, respektive liberálním postoji vůči partnerství, který je ze společenského hlediska pozitivní; zaručuje však i rovnoprávnost obou partnerů?

Podle sociologa D. Barashe je veškerá kultura v podstatě extenzí biologie. Soužití ženy a muže v manželství je podle tohoto učení rozšířením evolučního programu, který usiluje o zachování druhu. Přijmeme-li tuto hypotézu, pak z ní vyplývá, že se nám evoluční program přinejmenším omrzel. Partnery si většinou nevybíráme podle charakterových vlastností, neboť je neumíme předem odhadnout; rozhodujeme se intuitivně nebo pragmaticky a na počátku akcentujeme vnější vystupování, vzhled apod. Dalo by se to vyjádřit ještě ostřeji: Vskrytu pokládáme každého partnera (nejen milostného) za zboží, které můžeme vhodně opracovat či směnit na manželské či podnikatelské burze; konkurenční prostředí nás dokonce nutí k tomu, abychom na něj někdy -- například při shodných profesích - pohlíželi jako na potencionálního rivala.

To vše nás vede k tomu, že do partnerského vztahu vstupujeme s apriorní nedůvěrou. Připouštíme sice, že můžeme v mileneckém objetí pookřát, jako dejme tomu při nočním koupání v jezírku, ale nepočítáme už s tím, že by nás hlubší kontakt mohl psychicky obohatit. Nebudeme muset každý zisk, načerpaný v partnerském vztahu, splatit posléze nějakou osobní újmou -- například ztrátou identity, snížením společenské prestiže, nebo podřízeným postavením? Satirický glosátor těchto proměn by tedy mohl sociologovi Barashovi namítnout, že nám nejde o zachování druhu, nýbrž o individuální přípravu na zánik. Bude-li se nám pak kultura jevit jako něco nadbytečného, prostě ji odvrhneme.

Vliv kultury na partnerské vztahy není ostatně jednoznačný. Jak poznamenává například psycholog Milan Nakonečný, kultura pozvedla lidskou sexualitu k vyššímu pojetí, k erotice. V dalším vývoji se však kultura přičinila o to, že oddělujeme erotické naplnění smyslu života od partnerských vztahů, tj. že erotiku dokonale zvěcňujeme. Tato proměna, jak se zdá, souvisí s širším fenoménem, než je krize křesťanských či humanistických hodnot. Je to prostě důsledek překotného civilizačního a technického rozvoje, který narušil přirozenou rovnováhu mezi naším rozumovým a citovým vybavením. Texty populárních písní a verše debutantů sice skloňují lásku ve všech pádech, ale všichni cítíme, že představují jen vyprázdněné klišé. Kdybychom narazili na perzonifikovanou Lásku v běžném životě, pravděpodobně bychom ji vůbec nepoznali -- stejně jako bychom přehlédli návrat Syna Božího.

Tenro strach z lásky se samozřejmě projevuje i v současné literatuře, zvlášť když ji srovnáme se starodávnými mýty a eposy. Vztah Tristana a Isoldy prochází závažnou, mnohaletou krizí, ale jejich láska nevyhasíná. Geometr Josef K. už s láskou nepočítá; těší se z náhodného, čistě fyzického setkání s Frídou. V nejnovějších románech se hrdina většinou zabývá jen sám sebou, svými ambicemi a pochybnostmi, případně se rozloží do dvou shodných subjektů, aby unesl tíhu své autopsie. Je typické, jak se průměrný Čech staví například k Dutourovým Hrůzám lásky nebo k Bergmanovým Scénám z manželského života: Intenzita a výkyvy popisovaných vztahů mu připadají přehnané, nepřesvědčivé a v detailech nevkusné. Neumíme se vyrovnat s posedlostí a s vášní -- ani s cizí, ani s vlastní; zdá se, že naši národní povahu (dá-li se o něčem takovém mluvit) výrazně neovlivnilo ani baroko, ani renesance. Vladislav Vančura v Alchymistovi a Zikmund Winter v Rozině Sebranci názorně dokládají, jak se přísnost a vážnost českých věřících srážela v Praze s horkokrevným, lehkomyslným italským temperamentem. Máme sice smysl pro humor, ale neumíme spontánně projevovat a předávat radost, jak to často pozorují i zahraniční studenti.

Role obou pohlaví v partnerských svazcích se samozřejmě - ve srovnání s předchozími stoletími - změnila. Muž už není hrdina, který zabíjí netvory a nepřátele; ani se to od něj neočekává. Jeho oslabená pozice přispívá vydatně k rozkvětu gender studies, tj. kateder a organizací, které zkoumají, v čem se žena liší od muže, do jaké míry mu může a má konkurovat v jednotlivých profesích a jaká práva by měla pro sebe vybojovat. Tato emancipace připomíná trochu postupnou integraci někdejších černých otroků do společenské struktury Spojených států -- jen s tím rozdílem, že ženy nebylo nutné přepravovat přes oceán. Je vlastně podivné, že jejich feudální područí (nebo středověké vzývání, jež vyšlo nastejno) trvalo tak dlouho. Připadaly jim mužské demagogie a direktivnost natolik neprůstřelné, že je trpělivě snášely, nebo spoléhaly na paralyzující efekt své lstivosti? Je ostatně možné, že se stopy ženského nasazení -- podobně jako stopy po dávných civilizacích -- prostě nezachovaly: Hrdinky ženského rodu umíraly na bojištích a na zámořských výpravách dřív, než si mužští kolegové stačili všimnout jejich převleku (historikové občas takovou zmínku objeví). Ve dvacátém století, které tělo spíš obnažuje než zakrývá, by ovšem takový převlek hledaly obtížně. Zato by se mohly radovat ze svých apologetek -- počínaje francouzskou literátkou Simone de Beauvoirovou a konče americkou teoretičkou, nedávnop zemřelou Susan Santagovou. Nepatříme naštěstí k zemím, které ženám upírají základní práva; Češi své profesionálky víceméně respektují, ať už jde o učitelky, lékařky, vědecké pracovnice nebo divadelní a filmové režisérky. Je to i zásluha výrazných ženských osobností, které svým následovnicím razily cestu, ako byla například statečná Božena Němcová, vzdělaná Eliška Krásnohorská a světově proslulá Ema Destinnová. Jiná otázka je, jak jsou dnešní intelektuálky spokojeny se svým soukromým životem; je alarmující, jak často se ho dobrovolně zříkají. Sporné jsou i jiné důsledky emancipačního hnutí: Ženy, které se vdaly za exotického cizince, zjišťují se zpožděním, že se v jiném kulturním prostředí nemohou přirozeně rozvíjet, a ženy, které založily svou kariéru na proklamaci emancipačních témat (v knihách, ve filmech apod.), se vlastně ocitají v jakémsi ženském ghettu, takže jejich zvučné hlasy doléhají k mužům jako duté hlasy ze studně. Souhlasí ostatně feministky s tím, aby odrazem jejich pocitů a názorů byly tituly, které vycházejí například v nakladatelstvích Motto, Eroica a Šulc a spol.? A co říkají poradenským rubrikám v ženských časopisech?

Buď jak buď, muži svou ztracenou pozici hned tak nezískají a ženy ve svém úsilí hned tak nepoleví, takže se logicky nabízí otázka, jak by vypadala lidská společnost, kdyby ji řídily ženy. Zkušenosti mýtických Amazonek či Libuší jsou příliš mlhavé, než abychom se z nich mohli poučit, a tak můžeme jen spekulovat. Vláda žen, jak se dá předpokládat, by přihlížela především ke konkrétní lidské situaci; nevyžívala by se v akademických diskusích, jako to činí vláda ješitných mužů, a usilovala by víc o udržení míru než o provolávání válečných hesel. Není ovšem jisté, zda by se dokázala sjednotit na nějaké koncepci a zda by se v některých parlamentech nezvrhla ve výměnu klevet a v přehlídku intrik, jež ženy ovládají zpravidla lépe než muži. Emancipační hnutí se zatím příliš často do vlastních řad nestrefuje; utvrzuje naopak v ženách zdiskreditované mužské vlastnosti, jako je zahleděnost do sebe, necitlivost a nemírná ctižádost. Je-li tomu tak, bylo by pošetilé očekávat od ženské vlády trvalé zlepšení lidského údělu. Správa veřejných věcí by sice nemusela v jejich rukách dopadnout tak komicky, jak ji zobrazili ve svých hrách muži Aristofanes a Klicpera, ale profesionální úchylka, spojená s politickou praxí, by jim zřejmě hrozila stejně jako mužům.

Zatím je tedy téma partnerství choulostivé; diskuse se vedou spíš o tom, co muže a ženy rozděluje, než o tom, co je spojuje. Neměly by být oba tábory ještě důslednější a oddělit se -- na způsob čínských zdí -- nepřekonatelnou kamennou či betonovou bariérou? Bylo by to vcelku nadějné řešení, neboť každá nepřekonatelná bariéra vyzývá k tomu, aby ji někdo přelezl, podkopal nebo vyhodil do povětří.