Zdá se však, že právě pedagogové zapomínají na jednu důležitou věc: začít je třeba u sebe. A to nikoliv jakýmisi nicneříkajícími manifesty, nýbrž systematickou a bolestnou sebekritikou. Etický kodex pro pedagogy, který pan Sárközi navrhuje, samozřejmě k ničemu není. Snad jen k tomu, aby byl nějaký schopný učitel působící na škole rozruch vykousán ze svého místa těmi klid milujícími, neboť se prokáže, že jako čtyřikrát rozvedený nemůže být tento talentovaný a schopný člověk dostatečným vzorem pro naši mládež. Není-liž pravda?

Podobným způsobem jsme byli jako třída připraveni (je to pár let, ale dodnes si to pamatuji) o tři schopné učitele, které jsme měli rádi. Na jejich místo přišla jedna dáma, která šišlala, že jí nebylo vůbec rozumět, druhá, která tak ukrutně páchla, že nebylo možno v její blízkosti stát, a třetí, kterou nemohu ani s poměrně klidným odstupem deseti let nazvat jinak, nežli bestiální sadistkou a lituji, že tuto zrůdu, která zkazila tolika dětem takový kus života, zde nemohu nazvat jménem. Pokud vím, stále učí navzdory četným protestům. Je malým zázrakem, že tato dáma nepřivedla žádné z dětí k sebevraždě, i když se o to -- v případě těch slabších -- zjevně pokoušela.

Je překvapivé, že v tomto kodexu nenalezneme položku "učitel je kritizovatelný". Je totiž tristní, s jak arogantním přístupem se setkává každý rodič, který přijde vznést řediteli libovolné -- a to dokonce i soukromé! - školy námitku proti neschopnosti některého pedagoga vyučovat cokoliv, především pak jemu přidělený předmět. Za takovýchto okolností se pedagogické sbory chovají jako mafie, která nikdy neuznává svou chybu a drží v pevně semknutém šiku.

Pedagogové lkají, že nejsou dostatečně váženi studenty a žáky. Je příčinou toho jejich "nedostatečná morálnost", respektive nepodepsaný závazek morálnosti? Obávám se, že nelze najít více standardní úzkoprsé morálnosti, než kolik jí nabízí českým studentům čeští učitelé. Kéž by bylo tolik odbornosti, tolik osobního přístupu, tolik uvolněnosti a důrazu na věci podstatné, kolik je dbaní na malichernostech a povrchní, pokrytecké morálnosti.

Nerad bych urazil všechny pedagogy en bloc, ale doporučuji každému, aby se ráno zašel podívat před nějakou školu, když učitelé a učitelky dorážejí na vyučování. Jak nemožně se oblékají, jak působí na své okolí, jak každého obtěžují nesmyslným peskováním, které už dávno v německém, francouzském, holandském ani španělském školství nemá žádné místo!

Jak bez respektu jednají stále učitelé na všech stupních se studenty a jak nahrazují nedostatek vlastní přirozené autority buzerací k zemi vztyk, totiž "postavíme se přece rovně, vážené panstvo!" Těm, kteří už na tento aspekt českého školství s ubíhajícími lety zapomněli, bych rád připomněl, že je-li taková výzva přednesena osůbkou oděnou jako ze smetiště, s odporným mečivým hlasem, který by ji měl pro povolání kantorky diskvalifikovat, je v očích studentů po respektu vůči celém vzdělávacímu systému natotata. I kdyby byla tato bezvýznamná osůbka vzorem morálky přímo savonarolovské.

Abych jen nehaněl. Nikdy jistě nezapomenu na PhDr. Radku Dluhošovou, angličtinářku, která může čirou náhodou číst tento příspěvek. Nikdy nezapomenu na její ohromující entreé před naši třídu: "Zůstaňte sedět, nebudu se dívat na vaše otrávený ksichty při vstávání. Takže poslouchejte, dnes je speciální hodina, panstvo. Protože nechci -- zdůrazňuju, slyšíš vzadu?" (hrozně zaječela) "Nechci, abyste mě obtěžovali v mém volném čase tím, že mi budete s debilním úsměvem na svých pubertálních ksichtech nosit nějaký prasárny a vyptávat se, jestli nevím, co to znamená, probereme si dneska terminologii... ehm, jak bych to řekla -- šukání."

Byli jsme ohromeni! Byli jsme uchváceni. Tato velká profesionálka si nás okamžitě získala. Stala se naším božstvem a pochopitelně měla nadprůměrné výsledky. V osmnácti jsem díky jejím věcným a kvalitním výkladům byl schopen poprvé otevřít Huxleye v originálu. Obávám se, že dle mravnostního klíče, jenž tolik leží na srdci celé zemi, by mohla tato skvělá kantorka snadno vyletět.

Ve skutečnosti je třeba si uvědomit, že české školství je pořád jakýsi podivný hybrid školství rakousko-uherského a normalizačně-komunistického a styl pedagogů tomu zhusta odpovídá.

Ke změně nepřispěje ani zdesateronásobení učitelských platů, ani deset tisíc manifestů o morálce. Změnit tuto věc mohou jen pedagogové sami. Kantor, který nepřijde do vyučování perfektně oblečen, učesán (prosím, opravdu se běžte podívat před ranní školy), dokonale připraven na hodinu -- je v očích studentů a žáků předem diskvalifikován. Kantor, který vůbec nerozumí tomu, co učí (a kolik jich máme!) je dnešním mladým člověkem okamžitě odhalen, protože i malé děti dnes -- hlavně díky výpočetní technice -- mají poměrně přehled. Kantor, který dbá na jakýchsi malichernostech laciných, pokryteckých moralismů je směšný.

Byl jsem v šoku, když mi můj mladší bratr přinesl ukázku toho, co znamená moderní, uvolněné pojetí výuky á la postmoderním komunismem střihlé Rakousko-Uhersko. Tedy již se mluví o tom, že Hašek byl opilec. Ale jak! Děti byly řádně vyzkoušeny z toho, ve kterých hospodách pan Hašek popíjel. A psaly z toho písemku!

Tedy -- vše je jinak. A naše veřejnost bude zcela jinak přijímat nářky učitelů na nízké mzdy, až uvidí, že se něco i ve státním školství změnilo. Zatím však ne. Za posledních patnáct let je naše školství ve stejném stavu, jako bylo za komunismu -- s výjimkou několika soukromých škol. A svádět všechno na platy nelze. Odstranit zásadní problém zde nestojí ani korunu; stačí, když si každý učitel uvědomí datum na kalendáři a s touto myšlenkou vkročí -- připraven -- před třídu, která od něj cosi očekává. Která zde není pro něj. Pro kterou je zde on, za což je placen z kapes státních i soukromých.

A je třeba připomenout, že krutost kapitalismu platí i pro školství. Pokud někdo není schopen svou práci vykonávat, či se mu zdá nedostatečně ohodnocená a zákazník -- tedy žák, student -- to poznává na jeho výkonech, pak tam nemá co dělat. Takový učitel je totiž společenská hrozba rozhodně větší, než dvě stě padesát žvýkajících studentů... Neschopní učitelé totiž podrývají důvěru dětí a mládeže ve společnost jako celek. Přiznávám upřímně -- nenávisti, která mnou lomcuje při vzpomínce na celou řadu hysterických, neschopných, malicherných, přízemních, zákeřných bytůstek, které na mne společnost nasadila už v raném dětství, se asi sotva kdy zbavím. O kolik schopných lidí, o kolik talentů přichází ročně česká společnost kvůli takovým pedagogům?