Jsem nicméně poměrně soustavným čtenářem těchto novin od jejich obnoveného vycházení a dlouholetým externím spolupracovníkem a mám tuto osobní zkušenost: před příchodem Patočky stálo za to prolistovat nové číslo v knihovně či v krámě a pak se rozhodnout, jestli si ho má smysl kupovat, pár let po příchodu Patočky jsem si Literárky s lehkým srdcem předplatil. V úvodu chci ještě prozradit, že nejsem členem žádné politické strany.

V textech publikovaných na Britských listech posledních dnů na téma situace v Literárních novinách nacházím tak intenzivní prvky mýtopoetického myšlení, že to přímo volá po uvedení do širšího kontextu.

Nemístná srovnání s televizní krizí

Ondřej Slačálek srovnává situaci v Literárkách s televizní krizí, což jistě činí kvůli efektivnímu pochopení takové metafory širokou veřejností, ale toto "pochopení" současně zcela zastírá realitu. Kdyby Slačálkovo srovnání mělo alespoň elementární rysy podobnosti, byla by to pro Literární noviny velmi dobrá zpráva.

Při nástupu Jakuba Patočky do Literárek byla čára ponoru celého podniku hodně hluboko pod hladinou a Patočkovi se podařilo soustavnými kroky noviny částečně zbavit dluhu a zajistit alespoň částečné stabilní financování (byť i za cenu potenciálně kontroverzních kroků, jako byl vstup Nadace Michaela Kocába).

Definitivní stabilizace se však novinám nikdy nepodařilo dosáhnout a krize se v různých periodách vracely. Jak vím i z letitých rozhovorů z některými z redaktorů, kteří nyní ostentativně dávají výpověď, bylo to dlouholeté osobní nasazení Jakuba Patočky (až do krajní míry, spočívající v překlenovacích půjčkách jištěných jeho osobou), které noviny drželo při životě, a které má patrně zcela klíčový vliv na okolnost, že se o Literárních novinách dnes ještě nebavíme výhradně jako o historickém artefaktu.

Pokud je mi známo, ani tato tísnivá okolnost nevedla Patočku k tomu, aby v intencích každých "normálních novin" prosazoval snížení nákladů propuštěním části redakce a její reorganizaci na efektivnější model, ale naopak se snažil udržet v Literárkách redakčně velkorysé zázemí (byť už nezbývalo ani na honoráře externistů).

Za groteskní dále považuji přímo démonické vlastnosti přisuzované Patočkovi v tom smyslu, že na jedné straně nebyl v redakci téměř přítomen, což zasluhuje odsouzení a ospravedlňuje to redakční vzpouru (Slačálek), a současně, že svoji koncepci realizoval tak imperativně, že část redakce neměla šanci prosadit své inovativní názory (a href="/art/22246.html" target="_blank">Bělunková).

Pokud vím, během kampaně do Evropského parlamentu se Patočka Literárek vedení vzdal a redakci vedli jeho zástupci, nejprve Magadalena Platzová a v těžkém období po smrti Patočkovy ženy Jan Šícha, který svou permanentní přítomností zajišťoval koncepční vedení novin.

Pokud v tomto kontextu kritici a odcházející členové redakce vytýkají Patočkovi jeho šéfredaktorský plat, měli by se podle mého spravedlivě zabývat kalkulací prostředků, které Patočka v posledních letech pro noviny zajistil a spočítat si procenta z této částky pro případ, že by tyto prostředky zajistil standardní fundraiser. Pokud vím, Patočka jako šéfredaktor z toho vychází pro noviny výrazně levněji.

Mýtus Spravedlivých redaktorů

Současně nechci snižovat autenticitu pohnutek, které vedly část redakce k vyvolání stávající krize, ale nemohu souhlasit se zvoleným způsobem, resp. nezodpovědně vysokou hrou, kterou část redaktorů rozehrála podáním kolektivní výpovědi a snahou o vytvoření veřejné kauzy kolem LtN, která noviny zbytečně poškozuje (sám jsem se o krizi v Literárkách dozvěděl z telefonátu redaktora Respektu, který připravoval k "situaci v Literárkách materiál").

Narozdíl od různých forem protestů až po ten krajní -- stávku - která proběhla např. při televizní krizi po dosazení v mnoha ohledech kontroverzního člověka do vedení televize se mi jeví, že odcházející část redaktorů evidentně nevyčerpala celou řadu méně dramatických možností vyvolání interní diskuse o záležitostech, se kterými nebyla spokojena, konec konců klidně až po možnost stávky -- to všechno tím spíš, že jde o tak malý kolektiv lidí, kde je možnost domluvy mnohem snadnější.

Část redakce se však rozhodnula sáhnout k mnohem drastičtějšímu nátlakovému prostředku -- kolektivní výpovědi, čímž ale coby dospělí lidé museli počítat i s možností, že tato výpověď bude přijata. Tím, že se Patočka zachoval tím méně pravděpodobným způsobem a výpověď přijal, na sebe jistě převzal obrovskou odpovědnost za další osud novin (a bude podle toho souzen v dobrém i zlém), ale jeví se mi, že odstupující část redakce nereflektuje fakt, že pouze přijal jedno z východisek, které na stůl položil někdo jiný.

Ublíženecké veřejné reakce některých odstupujících redaktorů v tomto kontextu nemohu vnímat jinak, než jako moralistní kýč, který víc než o nějaké obecnější situaci Literárních novin vypovídá o neschopnosti konkrétních lidí přijmout důsledky konkrétní nepřiměřené situace, kterou ve své vyhrocené poloze sami vyvolali.

Mýtus zelených Literárních novin

Libuše Bělunková i Ondřej Slačálek vytahují zelenou kartu, která však může mít své účinky opět pouze na nečtenáře Literárek (kterým je zdá se určena, což je od lidí, kteří znají křehkou ekonomickou situaci těchto novin, tristní). Velmi dobře si pamatuji období voleb do Evropského parlamentu, kdy se Literárky volební problematice možná až nemístně vyhýbaly (je pravdou, že se jí věnovaly ex post), a co se týká Slačálkových příkladů ohledně Strany zelených na stránkách Literárek, bylo by čestné, kdyby jejich četnost i charakter srovnal s libovolným jiným českým periodikem (a patrně dospěl k tomu, že Respekt nebo Právo jsou stran "vyřizování si účtů" ve straně Zelených mnohem frekventovanějším médiem). Líčení redakce či redakční rady jako nějakého zeleného klanu považuji také za účelové - dokud jakákoli příslušnost (třeba i rodinná, neboť např. mezi redaktory a členy Výboru pro Literární noviny existují i rodinné vazby) nemá vliv na vlastní podobu novin, jsou tyto sugestivní spekulace jenom trapnou, byť účinnou pastí na širší veřejnost, protože čtenáři si udělají vlastní názor.

Mýtus nedostatečného prostoru pro literaturu

Literární noviny věnují cca třetinu svého prostoru literatuře v jejích klasických formách (tj. knihy psané spisovateli), mají přílohu Nové knihy (kterou do Literárek instaloval Patočka) a dále věnují soustavný prostor kritické reflexi toho, co se píše v tisku a proudí v elektronických médiích -- co do plošných důsledků svého druhu literatuře dnešní doby.

V 60. letech, kdy vlivem cenzury a dalších okolností na sebe literatura (resp. její lepší část) brala roli prostoru otevírání společensko-politických otázek, bylo zřejmé, že literatura ve svých klasických formách mnohem více protíná široce sdílených veřejný prostor, než je tomu dnes a rolí Literárek bylo zpřítomňovat tento průsečík.

Osobně si myslím, že jestliže Literárky mají méně předplatitelů či menší náklad, než by si zasloužily (a to přesto, že za dobu Patočkova působení vykazují doložitelně vzestupný trend) je to právě tím, že je řada lidí vnímá jako cosi věnovaného výhradně literatuře, jejíž společenská funkce se v konkurenci ostatních médií (bohužel) výrazně proměnila. Ostatně tuto klasickou koncepci novin o literatuře dnes zaplaťpánbůh naplňuje Tvar (či desítky dalších periodik s pomalejším cyklem) a Literárky mají o to větší svobodu skutečně navazovat na svůj dispozitiv z let šedesátých.

Co dál?

Co jsem se v minulých dnech dozvěděl ohledně budoucnosti Literárek, vzniká zajímavý systém dvou redakcí (v Praze a v Brně) s výrazně nižšími náklady a patrně i jistotou větší Patočkovy fyzické přítomnosti v brněnské části redakce. Osobně bych si velmi přál, kdyby alespoň část redaktorů i Jakub Patočka dokázali dosáhnout odstupu od krizové situace a našli způsob k další vzájemné spolupráci (sám Patočka tuto možnost explicitně připouští). Jako každá krize, i tato má v sobě šanci dobrého východiska a šanci pokračování Literárek dokonce na lepší úrovni - česká společnost takový prostor potřebuje neméně než v kterýchkoli jiných dobách.

Autor je členem redakční rady Literárních novin