Jenže zároveň je nutné konstatovat, že toto stádium dostávání se od povrchu jádra dovnitř (do člověka) i do dužniny (okolní prostředí) nereflektuje stav všeobecné lidské společnosti v její celé struktuře, ale koreluje pouze s jejím vrcholem s plovoucí hranicí směrem dolů.

Ačkoli je tato hranice plovoucí, je stále jen těsně pod vrcholem a navíc je nepředstavitelně široká a v dohledné době nepřekonatelná. Jinak řečeno, civilizačním objevům a jejich užitku se může podrobit pouze značná menšina, minoritní procento lidské populace. Kulturní vývoj je nepopiratelný, ale nedochází při něm ke konvergenci společenských tříd (čímž asi Marx pasoval proletariát na tu revoluční sílu, která tento obecný kulturní nedostatek odstraní); naopak se zdá, že čím je vědeckotechnologický zoom dokonalejší, tím větší je rozdíl mezi oběma sociálními póly lidské populace.

Zatímco sociálně, vlastně spíš druhově nejslabší vrstva žije tam kde se její předkové ocitali před stovkami let, její opak, tedy elita severozápadu koketuje s myšlenkou na nesmrtelnost a přemístění se na jinou planetu. Tento důsledek by měl všechny dialektiky Hegelem počínaje a vedením KSČM konče (seřazeno dle významu sestupně) usvědčit z omylu, neboť oni v čistě náboženském přesvědčení stále doufají, že vývoj civilizací inherentně obsahuje kvalitativní posuny po všech stránkách a po těch sociálních v prvé řadě.

Pokud jim ovšem už nestačil ten zdrcující fakt, že proletariát nikdy nebyl tou vůdčí silou společnosti, protože jí ani být nemůže.

Není tenhle nový, globální profil společenských vztahů obrazem totalitního systému?

I samotná civilizační špička, která vlastně v současnosti produkuje kulturní vývoj vědeckým způsobem, a tam kde to nejde, se jej snaží alespoň ovlivnit podle předpokládaného cíle, trpí velkými nedostatky.

Západní civilizace je patentovým úřadem na kulturně civilizační produkci. Takto produkovaná kultura je samozřejmě instalována i mimo region svého původu, ale tam je vzhledem k celkové zaostalosti umožněna k využívání pouze pro těsnou elitu, vládnoucí politicky a ekonomicky. Tím pádem je vlastně více zneužívána, než využívána.

Tato záměrná a plánovaná kulturní produkce má ale svoje podmínky, a ty nejsou úplně jednoduché. Je to produkce vysoce energeticky náročná a nikoli jen po stránce materiálních energetických zdrojů. Tyto zdroje jsou samozřejmě rozmístěny tak, že jejich mapa nekopíruje mapu politického a náboženského rozvrstvení.

Jestliže mírný pás poskytl civilizaci nejlepší podmínky pro její vývoj, subtropy a tropy zajišťují to, co mu střední pás nedá -- zdroje energie. Nejvyspělejší civilizační odnož tak čerpá suroviny z míst, která jsou osídlena méně úspěšnými společenstvími, ale jim už dává zpět pouze výrobky s omezenou možností využití a ne know how -- šém si ponechává jako skutečný zdroj moci.

A není to vše, protože silný důraz na rychlost vědeckotechnického pokroku a jeho rozrůstající se struktura už nemohou být uspokojovány pouze z vlastních mentálních zdrojů (tady to právě, dnes už navíc marginalizovaný proletariát, trochu kazí) a vtahuje dovnitř z okolního "surovinového" světa mozky k nasycení stále hladového obřího trustu.

Zprostředkuje jim know-how k užití, ale za odměnu chce jeho zhodnocení pro vlastní prospěch. Tím vlastně zbavuje tamní společnosti možnosti přizpůsobit se dobovému pojetí civilizace, neboť předpoklad repatriace odsátých mozků je značně diskutabilní. Těžko si představit běžně, tedy s ohledem na osobní a rodinné zájmy, uvažujícího člověka, který se etabloval v rozvinutější společnosti, že se vrací budovat něco od základu zpátky do své původní oblasti.

Materiální a intelektový deficit ale není tím jediným, co civilizační generátor trápí. Západní civilizační okruh, bohatý sever nebo chcete-li židovsko křesťanskou kulturu trápí i různé nemoci, nejvíce ideologického charakteru. To je velice nepříjemná věc, neboť jakási hypotetická spravedlnost, kterou standardně sociálně žijící lidé na základě svých svazků se společností pociťují, není uplatňována ani navenek ani vnitřně.

Jestliže je okolní surovinový svět znevýhodněn svým podřadným postavením vůči svému vědeckotechnickému pupku, pupek sám je často zanícen různými katary způsobenými nedostatečnou sociální hygienou, která se prostě nedala vzhledem k bouřlivému a velmi špatně kontrolovanému civilizačnímu vývoji po různých průmyslových, ekonomických, sociálních a mnohých dalších, vzájemně propletených revolucích, zvládnout. Jestliže svět reagoval první světovou válkou na potřeby sociální a mocenské restrukturalizace Evropy, jejím největším důsledkem byl takřka ihned započatý vývoj nacismu a o něco dříve uskutečněný přeskok feudálního Ruska rovnýma nohama do socialismu s krutou feudální tváří.

S ohledem na podrobná zkoumání těchto hlubinných společenských bouří je zřejmé, že si jen málokdo uvědomoval, k čemu vlastně vývoj spěje. Dnes naprosto jednoznačné důkazy o prolhanosti a dehumanizaci totalitních ideologií, o kterých se učí děti na základních školách, představovaly v době své největší prosperity předmět vážných vědeckých sporů. Dokonce i to, že mnozí zúčastnění byli pavědci, je možné konstatovat až s odstupem.

Je dobré domnívat se, že už dnes můžeme věrohodně posoudit vývoj, který se zrovna odehrává? Přese všechnu zkušenost s odlišným vnímáním přítomnosti oproti její tvořené historizované verzi, je možné dnes posuzovat totalitu jako známou a uzavřenou kapitolu, která se musí odehrávat podle stejného schématu?

Prozatím je jedna věc dána velice zřetelně. Budeme-li tentokrát brát jako celek "jen" Evropu, jejím velkým problémem byl nacismus. To nebyl problém Německa, ale problém celé Evropy a následně se to potvrdilo světovou válkou.

Ale při vší té, z dnešního hlediska nepochopitelné, toleranci vůči vnitřní přeměně Německa a jeho následným obětem (židé, Československo) je značně patrné, že většina evropské a světové populace nacismus odmítala, stejně jako se bolševismu nepodařilo infikovat hospodářsky a mocensky důležité společnosti, tedy společnosti udávající tón civilizačního diskursu.

Žádnému modernímu totalitnímu hnutí se nepodařilo dosáhnout hlavního cíle, dominantního (v případě totalitních hnutí absolutně dominantního) postavení ve světě. Vždy se našla velmi silná opozice, která odmítla jeho ideologii a bránila svůj status quo, třeba i za cenu silného negativního vymezení vlastní ideologie vůči nepříteli (Adam Curtis kupříkladu tvrdí, že současný ideologický nepřítel jen nahradil rozpadlou "říši zla", tedy SSSR. A že SSSR byl prvním, částečně zmytizovaným nepřítelem plnícím funkci ideologického šidítka).

Tak to bylo doposud, ale odehrávala by se totalita podle stejného scénáře i dnes?

Totalita nikdy doposud nebyla otázkou většinového názoru. Doposud je to bráno jako samozřejmost, jakoby existovala nějaká reálná záruka toho, že se totalitní ideologii a její propagandě nikdy nepodaří zmanipulovat rozhodující, řečeno newspeakem EU, kvalifikovanou většinu, což nemusí znamenat kvantitativní, ale hlavně naprostou mocenskou převahu. Lze se spolehnout na náboženské (dialektické) reziduum o spění k absolutnímu dobru? Taková záruka přece nemůže být předložena, člověka k tomu nic kromě jeho víry v sebe sama (popřípadě v neviditelnou ruku boží:) neopravňuje. Nakonec i bolševická a nacistická totalita měla být jen završením dějinného vývoje, vydávaje se za to nejlepší.

Proti totalitě vždy stála silná opozice. Ale pokud by se totalitní stala ona kvalifikovaná většina, pak by žádná akceschopná opozice neexistovala a nevedl by se ani žádný boj o ideologickou pravdu .

Předchozí sentence souvisí s tou další. Ačkoliv se obětí totality staly velmi mocné země , doposud nikdy nepostihla tato společenská rakovina vůdčí civilizační sílu. Jen proto mohla být také nakonec poražena, protože protivník byl vždy přece jen silnější a mocnější, třeba vojensky a třeba ekonomicky. Je teď mimo diskusi, do jaké míry postrádají totalitní systémy životaschopnost, protože stejně jako není nikde a nikým dáno, že se člověk vyvíjí k absolutnímu dobru, není možné tvrdit, že totalitní systém nemůže být dlouhodobě efektivní (viz níže).

Zde je jistě dobré zmínit, co je pro nacismus a komunismus společné. Obě totalitní ideologie mají, krom jiného, společné místo původu. Jejich kořeny i inspirace pocházejí z průmyslově a nacionálně se transformující Evropy a dá se říct, že jsou vlastně vedlejšími produkty civilizačního rozmachu. Také v boji o jejich budoucnost šlo především o intra-civilizační konflikt, který se sice rozšířil do celého světa, ale to byl spíše sekundární jev. Ve skutečnosti šlo hlavně o to, podaří-li se jim zvítězit v soupeření o prapor civilizačních pionýrů, ve sporu o patent na pokrok. Proč se to nepodařilo bylo už řečeno.

Jenže teď je situace jiná. Ideologický vývoj nejvyspělejší civilizační odnože je prohlášen za ukončený a dochází k regresu. Vzhledem k porážce komunismu dochází k vysoké míře ideologické unifikace, která se odlišuje vesměs jen liberálnějším nebo konzervativnějším pojetím formální demokracie a trhu.

A nepřítel?

Ten je nyní mimo, je to outsider. Jestliže nebyl problém ztotožnit se během nacismu a bolševismu s tím, že můj soused, který byl donedávna také dobrým člověkem, je od teď rasovým nebo třídním nepřítelem, jaký problém asi bude činit považovat za nepřítele člověka, který je natolik kulturně jiný a ještě jej dennodenně vidíme v televizi, jak své nepřátelství dává nenávistným způsobem najevo?

To je nepřítel cynicky řečeno ideální, protože je možné ho tvarovat, nafukovat a vypouštět jak je libo. To je přesně ten typ orwellovského nepřítele znázorněného v článku Jak číst 1984 v roce 2004 (LN, Orientace, 30.10.). Totalita potřebuje permanentního nepřítele -- nacisté i bolševici si ho museli vytvořit a konspirovat jeho zločiny. Podle Adama Curtise tak jednají i američtí neokonzervativci, a je-li to pravda, jsou daleko sofistikovanější než totalitní hnutí minulosti.

Jejich hodnotový rámec je podepřen nejen hmatatelným důkazem terorismu namířeného vůči němu, ale v jejich prospěch hraje i kulturní odlišnost, na které mohou jednoznačně dokazovat, že jejich "osvobozující války" jsou legitimní -- odstraňují diktátorské režimy, jejichž obyvatelstvo je decimované bídou a porušováním základních lidských práv, fundamentálně dodržované modely náboženské společenské stratifikace, což je potvrzováno televizní technologií mediálně tolik vděčnými obrazy nenávisti k nám, představitelům západního světa.

Bez jeho nepřátelství nelze existovat, tudíž musí být tak blízko, aby ho člověk pociťoval jako velké ohrožení, které je třeba odrazit a zlikvidovat. A v globálním prostředí je to i nepřítel hojně se vyskytující a přitom ne moc dobře čitelný, což umožňuje ho hrůzně vykreslovat. Kdyby se měli opravdu Američané řídit tím, co říká jejich prezident, museli by asi v USA vyhlásit mobilizaci, aby se dostatečně ochránili. A něco podobného se vlastně děje, ale mobilizuje se hlavně pro volby. A jen pro ně.

Totalita je především fikce, která má nahradit realitu a tvrdě ji popírat a likvidovat důkazy. Fikce má prostoupit život přísně organizované společnosti. Je-li pravda, že se neokonzervativci snaží vytvářet obraz stále hrozícího smrtelného nebezpečí (nejprve SSSR, nyní amorfní a neurčitá Al Kaida), pak tvoří totalitní fikci. Ale jak se to slučuje s vnitřně demokratickým politickým systémem USA?

Naše vnímání totality podle arendtovské cibule, znázorňující strukturu totalitní společnosti, ve které vládne vojensko.sektářský řád, ještě nemusí být charakteristický pro všechny druhy totality. Vždyť v USA existuje demokratický systém i po čtyřech letech Bushovy vlády, takže tvrzení o fašismu se nezdají být přesná, protože ten byl specifický jinými vlastnostmi. Tato jazyková nemohoucnost při vyjadřování se o totalitě jen dokazuje, že současnost je až nekriticky srovnávána se situací před druhou světovou válkou, což není ani tak podobnost, jako vyjádření stále patrného trauma lidstva ze světového konfliktu.

Co když totalita namířená na globální politickou scénu není nutně vnitřně strukturovaná a řízená jako ta cibule? Když není nutné bojovat s domácí společností a není nutné ji selektovat, není nutný ani vnitřní teror. Ale vyvolání strachu z cizího, agresivního a neznámého je důležité právě pro to, aby ve společnosti, která není řízená terorem, udržoval soudržnost potřebnou pro podporu vedení.

Jestliže před volbami amerického prezidenta čtyřicet procent Američanů věřilo, že se Saddám Husajn podílel na 11. září 01, pak je jasné, že musí být vyvinuta ohromná síla k udržení společenského napětí. Přitom světová média přinášejí zprávy o tom, že se nikdy nic takového neprokázalo. A potlačit tento hlas může opravdu a pouze jen něco velmi silného, jako třeba víra.

Je zajímavé, že těch čtyřicet procent se shoduje s množstvím aktivně praktikujících věřících amerických křesťanů. Dá se tedy předpokládat, že víra v boha je pro mnoho lidí silnějším argumentem, než chybějící důkazy o Husajnově napojení na islámský terorismus. Ten ideologický regres se začal promítat do politického i osobního života, neboť se rozšiřuje počet znovuzrozených křesťanských konvertitů, kteří nesnesou pocit ideologického relativismu. Otázkou je, čím se tedy většina republikánských voličů ve svém světonázoru liší od těch, kteří tvrdí, že správně se žije jedině podle islámu.

Slabinou bolševické a nacistické totality byla skutečnost, že nastolená dynamika neustálých změn a proměn nemohla být zpomalena, ale musela neustále pokračovat i poté, co se totalitní hnutí chopila moci -- čistky, masové útoky a vraždy, koncentrační tábory atd., to vše představovalo fyzické projevy této dynamiky. Jenže tady je Achillova pata těchto systémů -- tento děsivý "pokrok" nelze udržovat donekonečna. Tím, že se fikce vztahuje jen a pouze na vnější ohrožení, se však lze těmto problémům vyhnout. USA stojí na vrcholu civilizačního žebříčku a není jejich problémem bojovat proti vnitřnímu status quo (jako nacismus a bolševismus), naopak ho tvrdě hájí a udržují (neokonzervativismus). To je skutečně efektivní kombinace, kdy nedochází k vnitřnímu teroru a násilí je vlastně namířeno jen na onoho hrůzostrašného nepřítele.

Ještě nikdy nebyla její podoba (totality) natolik ambivalentní, zároveň politicky stabilní a demokratická, ale v mezinárodním prostoru silně agresivní a tvrdě lobující. Srovnání s běžně vnímanou totalitou jsou vlastně jen poloviční, tedy jen ve smyslu chování navenek. Jenže pojmeme-li globální společnost opět jako celek, pak zjistíme, že v tomto globálním celku se nám cibule zase objevuje -- nějaký její pupek, okolo pupku nejbližší a stále vzdálenější mocenské slupky a ž k úplné periferii, která je vydávána na pospas bezzákonného osudu, tedy od pupku v USA přes západní spojence, jejich nejbližší nezápadní země k zemím surovinovým až po ty civilizačně zbytečné, jako třeba Nepál, nebo tichomořské ostrovy.

Takže ta vnitřní organizace totality se vlastně vtiskla do podoby globálního světa a agrese je nyní vedena vlastně "uvnitř" tohoto celku. Pokud vede osvobozování člověka od jednotlivce ke společnosti a k celku, pak je to dobré, ale to je jen jeden možný předpoklad. Pokud není možné dostupnými prostředky (třeba neuvědoměním, protože celek má jen průměrnou inteligenci:) demokratizovat globus, může dojít k zásadnímu konfliktu. Když mohly být zabity desítky milionů lidí, proč ne stovky? Proč ne? Co když člověk není schopen přenést na intercivilizační úroveň normy lidských práv, které platí uvnitř jednotlivých společností?

A co s vývojem, co s tvrzením o rigiditě společenské existence? Ještě nikdy nebyl natolik pádný důvod prohlásit ideologický vývoj za ukončený. Co z toho plyne? Že ideologie, která vyšla z dějinného boje vítězně má "mandát" stát se nezpochybnitelnou, a to nejen na další čtyři roky. Nacisté i komunisté historii těžce deformovali, ale jen překrucovali, nafukovali a vypouštěli. Pokud ale uznáme teorii o konci ideologického vývoje, pak je nutné s historií zaútočit, jako s jedinou ověřenou kvalitou těsně pod stropem civilizačních možností, kdy se uvažovalo v lineárním civilizačním růstu, a kdy se bezhlavě budovalo, což pro mnohé značí pozitivní vývoj. Tato "nejvyšší možná ideologie" ale má potenciál obrovské moci , protože má to, co si totality musely namáhavě vymýšlet -- může vzít historii tak jak je (tvořena médii) a předložit bez nutného vysvětlování a nabalování fiktivních lží. Ona vlastně nemusí historií manipulovat, stačí, když na ni bude silně apelovat a čerpat z ní. Nacisté a komunisté na ukončení historie vynaložili všechno a teď to samo padá do klína. To je zároveň další odlišnost od běžně chápané totality.

A co když to není konec, tedy že se západní civilizace odráží z jistého stádia, naráží na limit a vrací se k němu zpět? To přece může být hlubší regres, než jen na nejbližší stupeň. Proč ne?

Utvrzování staré osvědčené morálky ale vzbuzuje tvrdý odpor svobodomyslné opozice a je-li jí to umožněno, pak lze mluvit o demokracii, která nese totalitní prvky. Přesto je velice důležité, aby se v části hlavního civilizačního proudu opozice udržela, protože opozice znamená názor navíc a výběr z více názorů nemusí být vždy nejjednodušší k osvojení, ale je vždycky otázkou zdraví společnosti.

Média v tomto ohledu ztratila pečeť ochránce demokracie a je zřejmé, že se daleko spíše mohou stát zprostředkovatelem manipulace, než informace. Pro správné "čtení" a "sledování" je tak potřeba znát daleko víc, než jen okolnosti nějakého tématu -- je třeba znát status média, jeho vlastníka a jeho vlivy a napojení na politickou scénu. A taková síť souvislostí je pro většinu lidí téměř "nečitelná". Mediální věk jednoduše není zárukou toho, že nedojde k totalitní retrospektivě, protože média jsou už jen s existenčních důvodů propojena s mocí.

Pokud někdo soudí, že by Evropa a Amerika měly být názorově jednotné, aby na tom vzájemně prosperovaly, tak po globální totalitě vlastně volá. Naopak je velmi důležité, aby Evropa svou odlišnost udržela a vzbuzovala dialog, který má vliv na rozhodování o zásazích do celosvětového prostředí. Při jednotném názoru nebude k dialogu docházet, a dialog je jedním z pilířů demokracie. Chce to vydržet dlouho, minimálně ty čtyři roky.