Napsali jména mrtvých dětí na jejich rubáše z umělé hmoty. "Mehdi Hašem, věk 7 let, Káně" bylo napsáno fixkou na pytli, v němž ležela mrtvola malého chlapce. "Hussein al-Mohamed, věk 12 let, Káně". "Abbas al-Shalhoub, věk 1 let, Káně." A když šel libanonský voják odnést jeho malinkou mrtvolu, poskočila mu na rameni asi tak, jak by poskočil živý kluk na ramenou svého otce ještě v sobotu.

Celkem bylo do vládní nemocnice v Tyre a do dalších nemocnic přivezeno 56 mrtvol, 34 z nich byly děti. Když jim došly pytle z umělé hmoty, zabalili malé mrtvoly do koberců. Vlasy měly plné prachu a většině z nich tekla krev z nosu.

Právě probíhající teknival jakoby ukazoval politikům, jak by měla vypadat jejich prezentace pro dospívající generaci. Do It Yourself kultura se bez politiků obejde. Obejde se i bez kapitalismu spořádaných řetězců, antimonopolních úřadů a rádoby konkurence. Neobejde se bez Red Bullu. Neobejde se bez Staropramenu. Neobejde se bez MDMA a konopí. Stačí jí ale osmdesát hektarů louky, příjezdová cesta plná výmolů a hezké počasí. Tvrdý a monotematický rytmus hlubokého a výrazného basu doplňovaného jednoduchými , ale přesto precizními sóly ve stále se opakujících cyklických pasážích počítačem řízených samplů někde mezi 133 - 180 BPM, stroboskopy uprostřed noci. Lasery a rotující světlomety na obloze se postarají o zbytek. Megawaty generátorového proudu. Závislost na benzínu. Desítky hektolitrů piva všech značek, tisíce litrů kořky, tráva, bobule všeho složení a hromady prázdných kelímků a tácků s hořčicí dotvářejí atmosféru kultury konce západní hi-tech civilizace. Tuc tuc tuc tuc. Přidáte-li streetwearové maskáče značky Kenvelo, baťůžky a trička mikiny značky Hannah, dvě desítky tisíc aut všech značek i stáří, získáte obrázek největšího mejdanu uhrovitého outwearu letošního léta. Kotlíkáři z hi-tech světa armádních přebytků. ArmyCzechTekDoupov 2006. Příprava na budoucnost bez budoucnosti, příprava na vynucený travelling v humanitární režii, příprava na zítřek plný klimatických změn, potravinových improvizací a vojenských generálů. Armáda je rázem miláček jinak pacifistické mládeže. Armáda je tady pro "nás". Je to "naše" armáda. PR vyšlo. Tuc tuc tuc tuc.

Je nádherný, když jedni lidi hrajou a druzí lidi tancujou a řvou a jsou tak šťastný... Třetí se smějou.

DIY, techno a festivaly CzechTek TÉMA BL

tisková zpráva

Nevládní organizace Iuridicum Remedium (www.iure.org) pořádá 3. srpna 2006 v Informačním centru OSN (nám. Kinských. 6, Praha 5) mezinárodní seminář věnovaný aktuálním problémům ochrany soukromí a cestování, mezi nimi například zavádění biometrických pasů, databázím SIS a SIS II a předávání osobních dat do USA.

Seminář tak poskytne ucelený pohled na diskutované, ale laické veřejnosti ne zcela známé detaily těchto "novinek".

Izraelské letectvo bombardovalo v pondělí dopoledne jižní Libanon navzdory vyhlášené osmačtyřicetihodinové "přestávce v náletech", kterou vyjednala americká ministryně zahraničí Condoleezza Ricová po leteckém úderu, který usmrtil více než 60 civilistů.

Izrael v neděli večer suspendoval nálety svých letadel na jižní Libanon na dobu 48 hodin, aby umožnil civilistům odejít z této oblasti a aby vozidla do oblasti přivezla humanitární zásoby. Avšak Asaf Šariv, mluvčí izraelského premiéra, zdůraznil, že příměří to není.

Alex Koenigsmark ve svém článku Horko... cituje vyjádření Amose Oze, zakladatele hnutí Peace Now a jednoho z prvních prosazovatelů principu "území za mír" v izraelsko-palestinském konfliktu, k aktuální válce v Libanonu. Oz se na veliký rozdíl od řady jiných Izraelců staví za ty, kdo se rozhodli zaútočit na Libanon. "Hizballáh cílí na izraelské civilisty, zatímco Izrael míří na Hizballáh", píše Oz ještě před náletem na Kanu. Tento výrok paecenika, jenž bojoval v několika válkách, musíme ovšem chápat v příslušném kontextu - Oz je, jako řada opravdu dobrých spisovatelů, excelentním odborníkem na lidskou duši a ducha, ale vojenským expertem rozhodně není.&

Původní představy amerických jestřábů o okupaci Iráku (v jejich slovníku "osvobození Iráku") byly téměř romantické. Superpřevaha technologicky nejvyspělejší armády na světě měla v prvních hodinách útoku přinést šok a hrůzu ("shock & awe") zločinnému Husajnovu režimu. Jen režimu, neboť (bylo několikrát zdůrazněno) nebojovalo se proti iráckému lidu -- ten byl osvobozován od diktátora.

Je to stále stejný obrázek.

V televizi ukážou pár palebných postavení izraelské armády se sympatickými mladými vojáky ládujícími dvaceticentimetrové hilzny do hlavní svých dalekonosných houfnic s dostřelem 24 km, v rozhlase odvysílají reportáž z nemocnice, kde se léčí izraelští ranění a nezapomenou podotknout, že armáda má stoprocentní podporu veřejnosti, k tomu se přidá pár nicneříkajících veřejných prohlášení Lady Condoleezy, která pendluje letadlem mezi Tel Avivem a Bejrútem, a nic víc. Nic o situaci libanonských uprchlíků, kterých je už sedmina populace (jako kdyby si u nás sbalila nejnutnější věci a dala se do pohybu směrem k nejbližší hranici celá Praha...), nic o perspektivě ukončení války, nic o jejím pozadí.

Docela významný americký TV&radio kanál C-Span odvysílal několikrát v průběhu uplynulého víkendu (v hlavním vysílacím čase) záznam z nedávné konference v Los Angels, která se zabývala neudržitelnosti oficiální verze o 11.září 2001. C-Span tento program bude nadále odkazovat přímo že své titulní strany, píše Michal Brož.

Záznam zachycuje panel na závěr této konference, který tvoří převážně zástupci Scholars for 911 Truth (st911.org) Prof. Jones, Prof. Fetzer, autor Webster Tarpley a Dr. Robert Bowman, USAF Col. (ret.). V této organizací jsou kromě Dr. Bowmana, který vedl za Forda a Cartera Advanced Space Programs Development i další funkcionáři Reaganovy a Bushovy administrativy či další známí autoři jako Dr. David Ray Griffin. Společně přinášejí poměrně zásadní zpochybnění oficiální verze této události poukazem na průkaznou demolici komplexu WTC, úmyslného vyřazení protivzdušné obrany atd.

Video lze nalézt na C-span: ZDE

Nebo i v lepší kvalitě jako TV rip v různých formátech: ZDE

Scholars for 911 Truth: ZDE

Zatímco většina médií řeší hysterické nářky řidičů na nový zákon o dopravě na pozemních komunikacích a vede doslova kampaň proti jeho fungování, suchá statistická zpráva zní: "Počet nehod na D1 klesl v červenci, kdy vstoupil v platnost nový silniční zákon, meziročně zhruba o polovinu. Podle záchranářů řidiči jezdí pomaleji a slušněji." Zatímco řidiči a odpůrci zákona dostávají prostor v několika článcích týdně, tato zpráva vyšla například na Idnes.cz jen jako zpráva, která na titulce vydrží maximálně dvě hodiny, píše Miroslav Hamřík.

Volil jsem ČSSD v letech 1998 a 2002, kdy vyhrála volby. Byla to strana levicová, čili také nekomunistická, odmítající spolupráci s pohrobky zločinného režimu minulých čtyřiceti let. Jak za V. Špidly, tak za M. Zemana respektovala rozdělení v Sněmovně na pravici (ODS, dřív také ODA, US-DEU), střed (KDU-ČSL), levici (ČSSD) a na dědictví z dob Vítězného Února, na ty vyznavače bratrské pomoci a pořádků, jež tu udržovala StB, s nimiž se nespolupracuje. Mohli jsme čekat trpělivě, až KSČM odmítne stalinismus a normalizační učení, nebo až zcela vymře, a výsledky těchto voleb se pro tu naději zdály skvělým signálem, kdybyste je Vy, pane Paroubku, neproměnil ve vítězství komunistů tím, že jste se s nimi spojil do jednoho bloku. ČSSD, kterou jsem volil, již neexistuje, neboť se Vám žádný sociální demokrat nepostavil.

Reakce na článek Ivana Biela "Je kritika komunistického útlaku antikomunismus?"

Katolická církev za 300 let obvinila z čarodějnictví a nechala upálit mnoho lidí, většinou žen, tj. cca 45 za den. Jak je možné, že dodnes existuje a provozuje svou činnost? Za svou činnost se omluvila(?) a pokračuje dále jako by se nic nestalo.Apropo kdo byl za II. světové války v čele Slovenského štátu? Jaké bylo jeho občanské povolání?Kdo nabídl nacistům poplatek a dal, za každého svého občana židovské národnosti,kterého převzali ke konečnému řešení?Proč museli židé utíkat v uhelných vagonech do Švýcar a před kým?

Pan Ivan Biela je podle mého hodnocení fanatik a tento druh lidí není schopen rozumného uvažování.Je zaměřen pouze jedním směrem a soudím tak podle přízviska, které si dal.Je schopen kritizovat činy jen u jednoho subjektu a ostatní neakceptuje.Možná, že je to pro jeho myšlení a uvažován jednodušší a méně namáhavé.Já osobně jsem proti jakémukoliv násilí a zejména proti tomu,na které doplácí lidé svými životy.Nejsem schopen schvalovat vyvraždění jednoho milionu 200 tisíc Arménů Turky,koncentráky ať už britské nebo nacistické, gulagy, vraždění Alžířanů, My-Lai, vraždění Kurdů, vraždění civilistů v Iráku, Libanonu, humanitární bombardování, útok na dvojčata, pogromy Poláků a Ukrajinců na své židovské spoluobčany, etc, píše Jan Mahďák.

Tak jsme se rozhodli podpořit letošní ChřástalTek vydáním nízko nákladového plátku [RE]VOLVER - CzechTek revue 2006.

Přímo v místě akce jsme rozdali přes 200 kousků. Reakce byly veskrze pozitivní. Pokud to lze vyjádřit v procentech, tak 90% oslovených jevilo o Revolver zájem, u 8% potenciálních čtenářů šla zaznamenat jistá míra nedůvěry, i když si nakonec nabízenou tiskovinu vzali a konečně u 2% jedinců se jednalo o naprosté nepochopení, kdy např. jeden oslovený si myslel, že mu nabízíme nikoli časopis, ale psa.

Pokračuje horké léto, poslanci se stále ještě nedohodli na sestavení vlády, pojďme se zabývat důležitějšími věcmi. Otázkou národní totožnosti a našeho postavení ve vnějším světě.

Červenec je v České republice ve znamení dvou významných filmových akcí -- karlovarského festivalu a Letní filmové školy v Uherském Hradišti, která tam nyní právě skončila.

(Psáno pro Čro 6.)

Ani v jednom článku a ani v celé diskusi ohledně americké základny v České republice jsem ještě neslyšel odsouzení jednání ministerstva obrany a vlády. A to z toho důvodu, že nechá Američany "vyhlídnout si místo", aby jim případně následně řekli, že lidé jsou proti. Tak, jak je jednání vlády prezentováno i v ostatních médiích, považuji to za neseriozní až sprosté. Necháme Američany vypracovat projekt a potom jim třeba řekneme, že to lidé nechtějí. Nebo řekneme lidem, že už to nemůžeme zrušit, když to zašlo tak daleko. Myslim, že se počítá mlčky s druhou variantou.

V momentě, kdy se Američané rozhodnou, bude téměř nemožné odmítnout, obzvláště, když by to většina politiků uvítala. A že je to neseriozní až sprosté vůči voličům? Oni si zvyknou, pokud si ještě nezvykli, píše Goce Chadzitaskos.

Mise amerických vojenských expertů, kteří si prohlédli tři české vojenské újezdy jako možná místa pro raketovou základnu USA skončila. Podle informací našeho ministerstva obrany jsou nadále ve hře všechna tři újezdy. Ovšem končící vláda Jiřího Paroubka došla k závěru, že se touto záležitostí nebude zabývat, ale až USA podají oficiální žádost. Maďarsko podle sdělení tamějšího ministra obrany již nepřipadá v úvahu, takže Pentagon se zaměřuje mimo nás jen na Polsko. Konečné rozhodnutí, která země bude požádána, aby poskytla své území americkým raketám má učinit ministr obrany D. Rumsfeld.

Je horko. Horko není příliš příznivé pro řadu činností, vyžadujících koncentraci a jistou spiritualitu, takže dodnes nechápu, jak v jižních zemích mohli umělci v létě vůbec pracovat. Nicméně: filozofie jižních myslitelů jako třeba Unamuno je mnohem depresivnější, souboje o čest častější, vraždy ze žárlivosti taky, na jihu vznikl žánr tragédie (no, ty ostatní taky), vendeta, upalování kacířů a celá řada dalších expresivních, romantických, vášnivých a nebezpečných aktivit. Jestliže se změní klima, můžeme se my Čechové patrně těšit i na změnu národní povahy, budeme výbušní, bojovní, hrdí, konfliktní a tak dále... a já se odstěhuju do studené v té době Itálie.

Jan Čulík ve se svém článku "Regio a Tarkovskij" pokouší sdělit čtenářům svůj zážitek z konfrontace děl dvou filmových režisérů - Andreje Tarkovského a Godfreye Reggia, jejichž filmy shlédl na na letošní LFŠ. O tazkou je, zda filmy těchto tvůrců stavět vedle sebe a snažit se hodnotit, který z nich je hlubší, jak se autor pokoušel. Ostatně jakým způsobem se dá "hloubka" filmového díla měřit a co tímto termínem recenzent vůbec zamyslel, neboť i když se ono slovo v článku spolu s "plytkosti" vyskytuje velmi často, chybí však jakákoliv definice oněch termínu, jež by velmi pomohla v konfrontaci zmiňovaných režisérů, míní Jan Krtička.

.

Pozoruhodnou konfrontaci umožnila LFŠ v Uherském Hradišti tím, když ve čtvrtek večer promítla klasický Tarkovského film Stalker, (1979) (jeden mladý muž se přiznal, že se o Tarkovském dozvěděl teprve ve středu) a v pátek odpoledne vizuálně výrazné filmy amerického režiséra Godfreyho Regia Powaqqatsi (1988) a Anima Mundi (1991). Divák si hned ozřejmil, jak ani po více než pětadvaceti letech Tarkovského Stalker neztratil aktuálnost,hloubku a napětí a jak povrchní jsou proti tomu na první pohled obdobným způsobem natočené filmy amerického režiséra Godfreyho Regia.

Krásná literatura, tato nemizející paměť lidského rodu a šlechtitelka estetického a etického v jedinci i v generacích, prošla a prochází údobím, které je tu historicky poprvé: konec světového socialistického experimentu politicko-ekonomického a obnova - v planetárním měřítku bytnějící převaha - parlamentní demokracie a mechanismů tržního hospodářství. V něm ovšem i literatura sama je zbožím.

Reakce na článek Jana Čulíka "Antikomunistická mše".

Podrobnil jste režisérku paní Kristinu Vlachovou a její film Dračí setba velice ostré kritice a to jak na profesionální, tak i na ideové úrovni. Z expozice Vaší reportáže však vyplývá ještě jedna rovina a to je rovina osobní, která se prolíná celým článkem, od začátku až do konce, píše čtenář Ivan Biel:

ZDE

ZDE ZDE ZDE

Ve školním roce 1995-1996 byl na stáži na Glasgow University dnešní zahraniční reportér Mladé fronty Dnes Jan Rybář. Někdy koncem jara 1996 za mnou přišel na tamější katedru slovanských studií: "Viděl jsi ten časopis, nějaký "Pes", který začal na internetu vydávat Ondřej Neff?" Skutečně Ondřej Neff začal v květnu 1996 vydávat svůj internetový deník, Neviditelného psa píše Jan Čulík:

Přihlásil jsem se mu mailem, že bych mu občas do časopisu něčím přispěl. Ondřej Neff si zřejmě myslel, že jsem nějaký student, dočasně v Británii a že budu psát turistické causerie z této ostrovní země, a tak dal mé rubrice ve svém časopise název Britské listy. Měl jsem v úmyslu psát něco jiného. Časopis se vyvinul v internetové médium, které se systematicky po dobu celých deseti let snažilo konfrontovat vidění světa v Čechách s viděním světa na Západě. Začal jsem vydávat Britské listy, protože jsem měl zkušenost života z obou zemí, Velké Británie i České republiky, v níž pobývám zároveň skoro stejnou dobu, a v Čechách pracuji k tomu ještě jako novinář, a viděl jsem, že zkušenosti a zvyklosti západního, především anglosaského světa, do českého prostředí vůbec nepronikají, navzdory tomu, jak blízko jsou si západní a středoevropská civilizace. Některá témata, která Britské listy za deset let své existence přinesla do českého prostředí, mnohdy dlouho před tím, než se jimi začal zabývat český tisk. Míváme předstih tak dva roky, někdy i pět let. Nejnověji se to stalo v kauze americké raketové základny v České republice, o níž Britské listy poprvé informovaly v červenci 2004.

Britské listy is a Czech language cultural and political daily, founded in July 1996. The first issue came out on 29th July, 1996.

Zde naleznete jako příspěvek k desetiletému výročí kompletní archiv Britských listů z doby, kdy byly součástí Neviditelného psa do doby než začal fungovat aktuální redakční systém. Součástí těchto odkazů je i aktualizovaný seznam témat a věcných souhrnů.

Pokud nebude fungovat některý odkaz, který směřuje mimo Britské listy, nedá se nic dělat. Internet se proměňuje každým okamžikem. Pokud nebudou fungovat odkazy do Neviditelného psa, směřujte dotazy na Ondřeje Neffa. Pokud nebude existovat některý z odkazů uvnitř systému Britských listů, zašlete url a popis neexistujícího odkazu na adresu stepan@kotrba.cz. Pokusíme se opravit případné chyby.

VSTUP DO ARCHIVU

Martina Kociánová ve středu večer zaperlila na úvod jí uváděných zpráv na Primě slovy: "...jsem ráda, že vás vidím".

Buď jde o nějakou novou technologii, o kterou by se měl zajímat úřad chránící naše soukromí nebo šlo o vidiny z tepla.

Přání dalších úspěšných deseti let redakci Britských listů, hezkého weekendu čtenářům a méně tepla paní moderátorce a všem ostatním.

Zkuste myslet na něco jiného, než na vedro.

V úterý odpoledne se v malém sále uherskohradišťské Reduty promítaly dva dokumentární filmy "svérázné dokumentaristky" (jak ji charakterizuje program LFŠ; nevím, co je na ní svérázného) Kristiny Vlachové. První z nich, Cesta naděje (Slovensko, 2005, 28 minut) se zabýval příběhem židů, jimž se podařilo uniknout za druhé světové války z Medzilaborců, kde jich žilo hodně, do Švýcarska, některým z nich ve vozech s uhlím, které odtamtud po železnici jezdily po určitou dobu do Švýcarska. Druhý z nich (Dračí setba ČR 2006, 56 minut) se podle mě nepříliš úspěšně pokusil dnešní veřejnosti, v úplně změněné situaci, sdělit něco o osudu nespravedlivě vězněných a týraných osob za komunistického režimu v padesátých letech, především v táborech nedaleko Příbrami.

Filmy Kristiny Vlachové jsou podivným způsobem neuspokojující.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.