Pokud straničtí lídři ukončí svá vyjednávání včas, budou se snažit před senátními volbami ukázat občanům v co nejlepším světle. Vlichocovat se bude moudrá tříkoaliční vláda a její státotvorná oranžová opozice, nebo více či méně odbornický kabinet na půdorysu velké koalice, přičemž disharmonie bude tlumena a shoda naopak nafukována. Že den po volbách se třeba vše obrátí vzhůru nohama, nesmí nikoho zaskočit.

Politologie platí s poučkou, že ze senátních a komunálních voleb krátce po sněmovních volbách vychází zpravidla posílena opozice. Bude-li jí ČSSD, může konečně zvrátit chabé výsledky, jichž dosud v senátních kláních dosahovala. Jiří Paroubek si uvědomuje význam kandidatury populárních tváří: stárnoucích politiků, státních úředníků, ale i umělců a sportovců. Je tudíž nejurputnějším bořitelem hloupého sociálnědemokratického mýtu, že senátorství si je nutné vysedět na partajních schůzích.

V případě vlády velké koalice by se startovní pozice sociálních demokratů odvíjela od jejího odůvodnění. Prospět jim může, když své sympatizanty přesvědčí, že jinak asociálním experimentům z Modré knihy zabránit nešlo. A samotný tandem s ODS smyje hlavně v českých krajích z ČSSD falešnou nálepku podezřelé strany, s níž nikdo rozumný a slušný nespolupracuje.

Občanští demokraté to budou mít mnohem těžší. Jedny volby již vyhráli v červnu, ale výsledek ne a ne zužitkovat. Jsou nepružní, a když se nedaří, tak i rozhádaní. Velká koalice je oslabí. Nadto se od nich automaticky očekává víc než od ČSSD, která bude obhajovat jediný mandát.

Přirozené proto je, že Mirek Topolánek už nyní s Miroslavem Kalouskem přemýšlí o jednotném senátním postupu ODS a lidovců. Může mít podobu vzájemné podpory ve druhém kole voleb, ale i nasazování společných kandidátů. Vzhledem k tomu, že zlatá senátní éra KDU-ČSL jakoby se též zvolna uzavírala, je takové partnerství mimořádně cenné pro obě strany. Rovněž může představovat jistý test pro eventualitu, že časem dojde k dohodě gigantů o změně volebního zákona do Poslanecké sněmovny po francouzském vzoru, známém blokovým přístupem kandidujících subjektů ve druhém kole. Protože dvojice ODS-KDU je sehranější než pár ČSSD-KSČM, mohla by z něj těžit pravice.

Reforma volebního zákona a hlasy do prezidentské volby 2008 jsou ústředními trofejemi, o něž v senátních volbách proběhne bitva. Pakliže nastane sblížení pomyslného ohně a vody, bude ODS s ČSSD krůček od získání ústavní většiny v obou parlamentních komorách. Jiří Paroubek by ji rád využil ke zvýraznění většinových prvků v poměrném volebním systému či přímo k zavedení většinové volby do Sněmovny, a ODS by překvapila, kdyby na tuto lákavou nabídku nekývla. Zvlášť když je v tomto ohledu bojovnicí nejzapálenější a nejkonzistentnější.

K hříčkám osudu patří, že letošní senátní volby se nakonec paradoxně mohou stát historicky nejdůležitějšími, jež spustí proces odumírání horní komory. Příště jí může být přidělen také jiný volební systém, anebo bude rovnou transformována, například do místa, kde se budou setkávat reprezentanti krajských samospráv. O dlouhodobém záměru radikální levice vymazat z povrchu zemského Senát úplně ani nemluvě.

Odpovědnost, kterou politické strany obtížně zvládající poměry po vyrovnané volbě do Sněmovny přenášejí na senátní volby, je natolik značná a svazující, až se mění v pochyby, zda jí lze ve fragmentalizovaném českém politickém prostředí vůbec dostát.