Sedím nad tištěným programem letošní LFŠ -- tlustou knihou (která mimochodem nebyla v Hradišti k dispozici na začátku akce, ale až o den později -- a na programové stránce věnované "Sobotě 22. červenci" čtu na posledním řádku: "Ve večerních hodinách se filmovým divákům představí delegace k úspěšné české černé filmové komedii Sklapni a zastřel mě. Film přijdou uvést producent Jeff Brown."

Ve filmové "znělce" (traileru) letošní LFŠ, která se promítá před každým představením, mají letos organizátoři docela drsný překlep. Atd.

Takových drobných, milých chyb, napočítáte v Hradišti množství. Seděli jsme v sobotu večer v kině Hvězda až skoro do 19:45 -- gala večer pořád nezačínal, až diváci už začali netrpělivě tleskat. Na plátno se pořád promítalo několik programových informací -- mimo jiné i to, že "gala večer začíná v 19 hodin"... (začátek večera byl ve skutečnosti inzerován na 19:30). Často se promítači potýkají s technickými problémy -- záslužně letos má konečně i LFŠ v Hradišti titulkovací zařízení, které promítá české titulky na zvláštní malé plátno pod velkým plátnem, na němž běží film. S titulkovačem byly opakovaně problémy. Hlavní film večera začali v sobotu ve Hvězdě promítači promítat v nesprávném formátu, po určité době ho zastavili a formát změnili, atd. V sobotu odpoledne v kině Hvězda při promítání filmu "Shut up and Shoot me" nedokázali promítači založit do projektoru nový díl vždy tak, aby se obraz při jeho zahájení neobjevil na plátně přepůleně, pak rámování museli už při promítání opravovat. Stalo se to během jediné projekce dvakrát. Nevadí to, přispívá to k celkové atmosféře neformálnosti, ale je zajímavé, že se v Hradišti prostě asi nikdy nepodaří udělat něco dokonale. Ale to je jedno. Je to přesto vynikající akce.

Při gala večeru byla cena za celoživotní dílo udělena fotografu Jindřichu Štreitovi, jemuž ředitel Filmovky Jiří Králík velmi děkoval za dlouholetou úzkou spolupráci s Letní filmovou školou a za organizaci mnohých jejích přidružených kulturních akcí. Nejsem si jist, zda je rozumné dávat ceny svým těsným spolupracovníkům, ale budiž... Obdobnou cenu AČFK dostal také jeden africký filmový režisér .

Hlavní film večera, v Jihoafrické republice anglickým režisérem Markem Dornfordem-Mayem natočený snímek Syn člověka zajímavým způsobem poukázal na úskalí při natáčení tohoto druhu filmového díla. V úvodu řekl Dornford-May, že filmem chtěl ukázat, co by se stalo, kdyby se Ježíš Kristus narodil nikoliv před dvěma tisíci lety na Blízkém východě, ale v současné Africe. Jeho úmyslem prý bylo ukázat situaci současného afrického kontinentu.

Při sledování filmu vyšlo však najevo, že to nefunguje, a to z jednoduchého důvodu. Film Syn člověka byl totiž věrnou verzí příběhu Ježíšova života, jak ho vykládá Bible, od Zvěstování Páně, přes Kristovo narození, jeho učení s apoštoly, zatčení a usmrcení. Zachována byla i biblická jména apoštolů /(Petr, Šimon, Jidáš), i ostatních protagonistů příběhu (Pilát, Kaifáš).

Protože film tak "otrocky" dodržoval biblický příběh, o životě v Africe jsme se nemohli dovědět skoro nic, neboť biblický příběh byl do afrického prostředí vnějškově naroubován. Poučili jsme se jen o vedlejších aspektech každodenního života v dnešní Africe, jehož součástí je i pravidelné kruté masakrování nevinných civilistů i drsná diktatura.

Film ožil vlastně až ve své druhé třetině, těsně před Ježíšovým zatčením, ale opačným způsobem, než si to zřejmě jeho režisér představoval. Najednou totiž začalo být zjevné, jak silný politický náboj má Ježíšův příběh a jak podobný může být dnešnímu životu v Africe -- i když nám film o vlastním životě v Africe toho příliš neřekl. Zároveň uznávám, protože mnozí Afričané jsou velmi zbožní -- že biblický příběh, vyprávěný v afrických reáliích, může být pro mnoho z nich inspirací.

Velmi silnou složkou filmu byly charakteristické africké zpěvy -- jak bývá v Africe zvykem, kdykoliv se demokratická opozice, obyčejní lidé, postavili demonstrací proti útlaku vždycky to vyvrcholilo krásným skupinovým, sborovým zpěvem.

Film bohužel končí zcela nerealisticky. Když je Ježíš už usmrcen a skupinka jeho politických stoupenců pod jeho mrtvým tělem, vystaveným na kříži, energicky demonstruje, na místo přijede samopaly ozbrojená jednotka vojáků. Demonstrantům nařídí aby se okamžitě rozešli, a když neposlechnou a zpívají dál, vojáci začnou do davu střílet. Dav se kryje při zemi, avšak Panna Maria se pak nebojácně zvedne, s ní celý demonstrující dav a znovu po napjaté pauze začnou tváří v tvář vojákům se samopaly zpívat. Film neukazuje, co se stane pak -- černošky zpívají dál a film končí socialisticko-realistickým, lyrickým záběrem malých černošských dětí, oblečených v bílých tógách, jak vystupují na jakousi horu. Připadalo mi to patetické a nepřesvědčivé. Je dobré, že i v Africe dokáží dnes natočit technicky velmi profesionálně realizovaný film, avšak svědectvm o africkém životě tento film nebyl.

Politický důraz na Ježíšovu "story" zvýraznil to, že Kristus oslovoval svou skupinku apoštolů, svých levicových stoupenců, opakovaně slovem "Soudruzi" ("Comrades") (V Getsemanské zahradě: "Soudruzi, bděte se mnou...")

Autor českých titulků se tuto závažnou skutečnost neodvážil do češtiny převést a slovo soudruzi překládal alibisticky slovem "přátelé"...