Tarkovského Stalker byl, když nás začátkem osmdesátých let dostihl v Glasgow, doslova bombou. Vzpomínám na setkání s Andrejem Tarkovským někdy v roce 1981 (?) na slavistické katedře Glasgow University - skromný, usmívající se, u zdi stojící muž střední postavy s knírkem. Jeho mysl - kontinent.

Stalker je napínavým, téměř tříhodinovým filmem o cestě do podivné, zanedbané, zarostlé Zóny, kterou snad před dvaceti lety zasáhl meteor anebo něco jiného, podivného - z oblasti se stal centrum tajemna, v jehož středu je Místnost, která ty lidi, jimž Zóna dovolí, aby jí dosáhli, naplní Boží milostí a štěstím.

Je naprosto neuvěřitelné, že tento hluboce mystický, intelektuálský a zbožný film financoval v roce 1979 Sovětský svaz. Ve vynikajícím úvodu k filmu připomněla Galina Kopaněvová (nevycválaní teenageři neposlouchali a bavili se mezi sebou), že jen v Moskvě Tarkovského film po jeho premiéře zhlédly 2 miliony diváků, stal se zlatým hřebem desetiletí pro ruské intelektuály a fronty před kinem v Moskvě musela zvládat ruská jízdní policie.

Vizuálně Tarkovského film využívá kontrastů mezi relikty současné civilizace (polorozpadlé budovy, zrezivělé tanky, zkroucená železa obtížně definovateného původu, špinavá stojatá voda, v ní zbytky civilizace, mince, injekční stříkačky, ikony, útržky papíru) a divokou, přebujelou přírodou, která znovu nad místy, kde kdysi panoval člověk, přebírá nadvládu.

Toto napětí, vyplývající z pečlivé kompozice vizuálních složek filmu, je nesmírně intenzivní a poukazuje kamsi do hloubky, daleko pod povrch. Způsobuje, že divák sedí napjatě na krajíčku křesla. Části filmu jsou zabarvené sépiově, tam, kde krajinu prozařuje boží milost, odehrává se příběh v barvě. Intenzivní mystický zážitek navozuje prostředictvím vizuálních a zvukových metafor zvuk jízdy drezíny po železničních kolejích (stalker a jeho dva "zákazníci" jedou do zóny na drezíně), déšť, chvění, pohyb způsobený silou mysli. Nadějí v neuspokojivém světě je pro stalkera v závěru filmu jeho dcera - Tarkovský vždycky vkládá naději v děti - viz například snad nejlepší jeho film, jeho poslední film Oběť.

Pro mě bylo překvapivé po více než dvaceti letech, že film má také nesmírně silné dialogy. Skoro po celé tři hodiny probíhá intenzivní rozhovor mezi průvodcem, Stalkerem, který vodí do zóny "zájemce o štěstí" a dvěma archetypálními postavami - Spisovatelem a Vědcem. Nakonec oba odmítnou do mystické místnosti vstoupit - nemají na to odvahu. Stalker si v závěru filmu zoufá - už nikdo dnes nemá citlivost pro vnímání toho, "co je pro život nejdůležitější" - pro mystika a hloubku. Lidé jsou podle Tarkovského na světě proto, aby se projevovali tvůrčím způsobem, nikoliv aby "žrali" - tj. propadali konzumerismu.

V pátek, v době, kdy člověku ještě v uších a v mysli rezonoval intenzivní zážitek z Tarkovského Stalkera se promítaly v Hradišti dva filmy amerického režiséra Godfreyho Regia Powaqqatsi (1988) a Anima Mundi (1991). Jaké to zklamání.

Právě srovnání s intenzivní vizuální hloubkou Tarkovského obrazů vede diváka k tomu, aby si uvědomil, jak povrchní jsou filmy Godfreyho Regia. Podobně jako Leni Riefenstahlovou v jejím filmu Impressionen unter Wasser, kompozici z korálových moří, Regia zaujímají povrchní vizuální rysy jevů a seřazuje je podle jejich podobnosti - na rozdíl od Tarkovského však neproniká pod povrch. Anima Mundi je sérií tematicky řazených - jistě, vynikajícím způsobem natočených - záběrů z přírodního a zvířecího světa. Například je na hudbu nastříháno mnoho úsměvů či grimas úst nejrůznějších opic či jiných tvorů. Chybí však analýza. Některé záběry připomínají dokumentární filmy Davida Attenborougha z televize BBC - ten však svými přírodními filmy jevy kolem sebe analyzuje.

Powaqqatsi je podle katalogu LFŠ prý "strhujícím dokumentem o křiklavých rozporech na naší planetě, o hrozbě jaderné a ekologické katastrofy, ale především velkolepou symfonií o proměnách života, o těsném sepětí člověka s přírodou a kulturou". Nevím, kde na to autoři katalogu přišli. Powaqqatsi je dlouhou (film trvá 90 minut) sérií povrchně efektních záběrů života z nejrůznějších částí světa, především z Afriky. Mnohé tyto záběry hraničí s kýčem, některé jsou nepokrytě kýčovité (záběry zapadajícího slunce, zrcadlícího se zlatě na mořské hladině), mnohé jsou stereotypní. Střih těchto záběrů je bezesporu zajímavý - jeho autorem je český střihač Miroslav Janek, mimochodem autor letošní znělky LFŠ, která je projevem naprosto téže poetiky. Jenže co se snese na několikadesetivteřinové znělce filmového festivalu, která musí být vizuálně provokativní a efektivní a nemusí nutně jít do hloubky, to je nesnesitelné u devadesátiminutového filmu, u něhož přece jen předpokládáme určitou hloubku. Nebo musí všechno dnes zůstávat na úrovni povrchní stimulace našich smyslů?

Udělal jsem náhodou jeden experiment. Film Powaqqatsi je nastříhán na hudbu vynikajícího amerického skladatele Philipa Glasse. Jeho hudba je nesmírně hluboká a mimo jiné stimuluje k meditaci - oslovuje podvědomí, do něhož se při jejím poslechu a při soustředění na ni propadáme.

Když už jsem povrchní záběry Godfreyho Regia a vypracovaný, stereotypní střihačský mustr Miroslava Janka nemohl snést, zavřel jsem na okamžik oči. A stal se zázrak: V mysli mi oživla hudba Philipa Glasse. Byl to vynikající zážitek. Kdykoliv, kdy jsem oči otevřel a podíval se na plátno, vizuální stopa působila naprosto rušivě. Proč? Je to docela trapné, ale vizuální část tohoto filmu nesahá ani po kolena Glassově hudbě. Je tomu především proto, že Glassova hudba přímo oslovuje lidské povědomí a Regiovy záběry zůstávají trapně na povrchu skutečnosti.

Kde je nový Tarkovskij pro dnešní věk?