Slovo zdánlivě je na místě, neboť to v žádném případě neznamená, že není možné sestavit funkční, akceschopnou a čtyři roky trvající vládu, za kterou lze povazovat každou, jež bude disponovat alespoň 101 poslancem (to automaticky neznamená většinovou koalici, může se to týkat také menšinové vlády, která bude mít dostatečnou podporu opozice).

Znamená to ale, že nelze sestavit takovou vládu, jakou si někteří politici přáli. Ergo že musejí se uchýlit ke kompromisu, musejí slevit ze svých mocenských tužeb, musejí zkrotit svá ega a zakopat válečné sekery, kterými po sobe házeli, jako vždy, v předvolebním klání.

Jinými slovy to znamená, že musejí respektovat nikoliv vůli a přání své, nýbrž voličů, což se zdá býti, v tak mladé demokracii, možná jistým problémem.

Analýzami i názory na povolební uspořádání a vývoj vyjednávání o ustavení nové vlády se to v médiích hemží dnes a denně a byla již načrtnuta a probrána celá řada řešení.

Jeden možný scénář jsem však ještě nikde nezaznamenal -- totiž ten, ze by vznik Topolánkovy "Panské koalice" umožnili komunisté, ať již aktivní podporovou při hlasování, nebo alespoň tolerancí, tj. opuštěním sněmovny.

Přitom se ani tato varianta nedá vyloučit a naopak mi připadá nikoliv jen možná, ale dokonce v jistém směru přísně logická.

Pokusím se vysvětlit proč.

Předně -- že nemají komunisté k ODS daleko, dokázali (a dokazují) již mnohokrát. Jeden příklad za všechny -- jejími hlasy byl zvolen Václav Klaus, čestný předseda ODS, prezidentem České republiky.

Za to se jim i přes naivní a planou (předvolební) antikomunistickou rétoriku nejen jeho spolustraníků odvděčil faktickým ukončením politické izolace KSČM, když 14 let od listopadu '89 pozval tehdejšího předsedu KSČM na Pražský hrad, což bylo u jeho předchůdce, Václava Havla, nemyslitelné.

Před několika dny se podobné "pocty" dočkal i Grebeníčkův nástupce v čele strany, Vojtěch Filip.

Podívejme se nyní na voličské podhoubí Komunistické strany Čech a Moravy. Určitě se mezi jejími voliči najdou tací, kteří ji volí z nostalgie po předlistopadovém Československu a kteří se skutečně ztotožnují s komunistickou ideologií a jejím programem. Domnívám se ovšem, ze tito lidé jsou dnes již v menšině. Dle mého názoru je mezi jejími voliči více těch, kteří KSČM volí jednoduše jako "jedinou autentickou protestní stranu," která se za celou kontroverzní polistopadovou historii navíc ještě nestačila zkompromitovat mocí.

Opoziční kritika je vždy snazší, než vládní zodpovědnost.

Tito lidé zřejmě vidí v KSČM jakousi "poslední naději," jak dělat politiku "jinak," jak vytrestat všechny ostatní, kteří "to dělají špatně," možná jak ostatním demokratickým stranám vystavit varovný prst, aby přestaly politiku dělat "pro sebe," a začali ji dělat pro "nás, občany."

Stručně řečeno, mají-li lidé pocit, ze je všechny ostatní strany tím, či oním způsobem zklamaly, dají svůj hlas té, která k tomu ještě neměla příležitost a která naopak svou rétorikou vyjadřuje více či méně tento jejich názor.

KSČM je tedy dle mého názoru strana majoritně závislá na těchto protestních hlasech.

Přímá, či nepřímá, ale nezpochybnitelná účast na moci, ke které by se KSČM svou spoluprací s ČSSD zavázala, by ji tak mohla paradoxně oslabit. Najednou by totiž získala něco, co dosud fakticky neměla -- politickou zodpovědnost a lze s určitostí říci, že realita by byla daleko za očekáváním a nadějí, které většina voličů KSČM chová.

Již by nadále nebyla tou "jedinou, mocí a vládou nezkompromitovanou" stranou, což by se mohlo v příštích volbách projevit dalším úbytkem voličských preferencí. Nemalá část voličů KSČM by navíc příště raději dala hlas ČSSD, neboť by cítila, že tak bude mít tento hlas větší význam.

Toto je jistě riziko, které má své reálné a logické opodstatnění, a předáci KSČM si toho musejí být vědomi.

Naopak vládla-li by zde koalice ODS+KDU-CSL+SZ, zachovala by si KSČM tuto svou, pro ni výhodnou pozici a mohla by naopak v příštích volbách posílit.

Je totiž pravděpodobné, ze by realizace Modré šance ještě více prohloubila ekonomické problémy a tedy životní situaci lidí některých sociálních a příjmových skupin -- s určitostí těch nízkopříjmových a velmi pravděpodobně, z aspektu nepromyšlených, asociálních a radikálních ekonomických návrhů ODS, i nižší střední třídy.

KSČM by tak získala další, nemalé množství potenciálních voličů a navíc by si i nadále nejen uchovala, ale dokonce zesílila obraz oné jediné, skutečně autentické protestní strany.

Jinými slovy, vláda této Panské koalice by byla paradoxně pro KSČM tou nejvýhodnější variantou.

Zbývá jen otázka, zda by si komunisté neublížili tím, že by vznik takové vlády umožnili.

Odpověď je nicméně jednoduchá, až triviální.

Neboť každý, kdo sleduje českou politiku, si dokáže živě představit předáka KSČM, hovořícího o "konstruktivním řešení," "východisku z povolební krize," "ústupku v rámci naplnění standartních demokratických ústavních řešení, kdy je umožněna vláda vítězné straně," a tak dále.

A že by si komunisté za tuto svou "státotvornost" nechali od ODS dobře politicky zaplatit?

O tom nepochybujte.