Kdo ví, snad z Oze tentokrát nepromluvil sionista, v rovině záměru je jeho pohled na válku v Libanonu možná správný. Jenže z praktického hlediska se to může ukázat naprosto nedůležitým. Pozměním-li otřepané čínské přísloví - není právě snadné najít černou kočku v tmavé místnosti, dokonce i tehdy, když tam je. Chceme-li kočku lapit za chlupy na krku a vyhodit ji na mráz, nejlepší způsob, jak to udělat, asi nebude zdemolovat celou místnost.

Jsem dalek úsilí absolutně oddělovat politické proklamace od válečných událostí, ale na druhé straně se myslím nelze obejít bez pečlivé analýzy toho, co se skutečně děje - bez ohledu na to, co si Oz, Koenigsmark nebo já přejeme nebo bychom si mohli přát. Účinnost politických prohlášení závisí na jejich přesvědčivosti. Ta ale pochází přinejmenším ze dvou zdrojů: Jednak se jí dosahuje brilantní formou vyjádření a apelací na kolektivně sdílené hodnoty, z druhé strany však - v delší perspektivě - takové proklamace nejsou zcela nezávislé na shodě se stavem světa. Pokusím se ukázat, že nehledě na Ozův úmysl máme v případě jeho prohlášení před sebou spíše Dichtung než Wahrheit.

Opakuji: Zde, stejně jako v předchozím článku, rezignuji na debatu o tom, zda si máme či nemáme přát zničení Hizballáhu, a zabývám se pouze otázkou, za jakých podmínek by tohoto cíle mohlo být ozbrojenou mocí dosaženo. Z důvodů, které čtenář z následujících pasáží jistě záhy pochopí, začnu exkursem do doktrinálních dějin izraelské armády.

David Eshel ve své knize Chariots of the Desert (česky Kočáry pouště, Brno, Bonus A, 1995) vystavěl pomník izraelskému obrněnému sboru. Eshel si mimo jiné všímá zásadního myšlenkového převratu, k němuž izraelské velení dospělo v důsledku událostí na sinajské frontě v roce 1956. Zatímco od války za nezávislost až do zmíněné doby byla páteří izraelské armády pěchota, úspěch poměrně nepočetných a nedobře vybavených, avšak ambiciózních obrněných jednotek při sinajském tažení vedl k naprosté proměně perspektivy. Izraelci se od té doby stali vyznavači toho, čemu se populárně říká Blitzkrieg. Z psychologického hlediska může být uvedený příklon k dědictví někdejšího smrtelného nepřítele velmi zajímavý, ale úvahy o implikacích identifikace s agresorem si ponechám do nějakého jiného textu.

Izraelská armáda poté prošla na jiné technické úrovni a v jiných geografických podmínkách podobným vývojem jako Wehrmacht. Je to jen logické. Nikdo nemá k dispozici neomezené zdroje, takže drahé obrněné jednotky plus spolupracující letectvo desítky let hltaly milióny dolarů i nejkvalitnější personál, zatímco pěchota vnímaná důstojníky jako kariérně neperspektivní držela minimálně do osmdesátých let v záložních skladech beznadějně zastaralé mauserovky dodané z Československa na konci 40. let a až do začátku let 90. provozovala americké kolopásové transportéry z druhé světové války.

Dlouho to nebyl velký problém, poněvadž hlavní protivníci Izraele - Egypt a Sýrie - sledovali (v méně vyhraněné podobě) s pomocí východního bloku podobnou strategii rozvoje ozbrojených sil, založenou primárně na masivním nákupu těžké bojové techniky plus budování obrněných jednotek a letectva. Po Šestidenní válce v roce 1967 izraelští analytici konstatovali, že proti roku 1956, kdy egyptská pěchota byla vedena do značné míry v britském stylu, její výkony výrazně poklesly.

Vrcholem "symetrické" periody v izraelsko-arabském konfliktu se stala Jomkippurská válka v roce 1973. Ta však již signalizovala konec úsilí o paritu v těžké výzbroji. Egypťané překročili Suezský průplav prakticky bez tanků, jako pěchota vybavená ohromným množstvím ručních protitankových zbraní využívající podpory protivzdušné obrany na egyptském území. Izraelští tankisté spěchající k průplavu vjeli do pasti a utrpěli šok, stejně jako piloti nalétávající do palebných sektorů protiletadlových raket. Naproti tomu pitomý syrský čistě tankový útok na Golanech, jehož provedení odporovalo dokonce i sovětským předpisům o vševojskových operacích, skončil navzdory ohromné početní převaze velmi zle. Poznamenejme, že pozadí rozhodování o této operaci není dosud známo a nelze vyloučit, že šlo o výsledek politického tlaku. Pokud ovšem vojáci celou věc naplánovali samostatně, jednalo se o typickou ukázku výplodu štábních kreténů opilých statistikami natolik, že přestali vnímat realitu. Podobné typy ovšem ani náhodou netrůní výhradně ve štábu syrské armády...

Libanon byl vždy zdaleka vojensky nejslabším izraelským sousedem. Invaze v roce 1982 vznikla kvůli občanské válce v Jordánsku, po níž statisíce poražených Palestinců odešly právě do Libanonu a z jeho území zahájily guerillovou válku proti Izraeli. Palestinci ovšem neměli fondy na budování tankových brigád a divizí jako Egypt nebo Sýrie - vrátili se tedy jednoduše k taktice, kterou uplatňovali během nepokojů v Brity kontrolované Palestině již před vypuknutím druhé světové války. Začala tak asymetrická perioda izraelskoarabského konfliktu. Na jedné straně stály do značné míry decentralizované, nepříliš početné, pružně operující pěší jednotky vybavené jen ručními zbraněmi, navíc maximálně využívající maskování a výhod plynoucích z nepřehledného horského nebo městského terénu a těžko odlišitelné od civilního obyvatelstva, které s nimi sympatizovalo (k malému prospěchu tohoto obyvatelstva, pochopitelně). Na druhé straně čtvrtá největší armáda na světě, od roku 1967 finančně i technicky podporovaná Spojenými státy.

Americká vojenská doktrína se mimochodem v inkriminované době vyvíjela velmi zajímavým způsobem, který se v řadě ohledů vztahuje k dění na Blízkém Východě. Po válce ve Vietnamu, v níž se Američané museli vyrovnávat s asymetrickou strategií protivníka, mnozí požadovali přípravu U.S. Army na podobné konflikty v budoucnu. Když byl však do čela nově vzniklého Štábu pro výcvik a doktrínu (U.S. Army Training and Doctrine Command, TRADOC) jmenován generál William E. DePuy, prosadil zcela odlišný pohled. Podle něj se měly americké ozbrojené síly připravovat pro konflikt na hlavním bojišti, které bude představovat Západní Evropa. Nepopulární, primárně na obrannou válku proti početnějšímu protivníkovi myslící DePuy hledal pro své záměry oporu především v tehdejší SRN, kde přes řadu rozdílů (Němci v mnoha ohledech nebyli tak pedantičtí a rigidní ;-) ) nalezl porozumění. Zároveň tvrdil, že izraelskoarabské války v letech 1967 a 1973 představují takřka přesný model toho, jak by vypadaly boje proti sovětské invazi do Západní Evropy. DePuyova důslednost šla tak daleko, že trval na tom, aby zbraňové systémy objednávané pro U.S. Army byly konstruovány podle požadavků odvozených z doktríny (kterou jeho nástupce Starry rozvinul do podoby dosud platného "AirLand Battle Concept"). Šlo o pochopitelnou reakci na zkušenosti z vietnamské války, během níž arsenály za miliardy dolarů zaplnil materiál pochybné bojové hodnoty zakoupený v důsledku lobbyingu výrobců. Na druhé straně DePuyem prosazovaný princip mohl fungovat pouze za předpokladu, že doktrína byla zformulována bezchybně - což fakticky znamenalo především předpoklad, že se protivník bude řídit obdobnou sovětskou doktrínou vševojskové operace.

Ze sociologického pohledu je DePuyův přístup striktní snahou o racionalizaci dělby práce mezi jednotlivými složkami ozbrojených sil za účelem efektivity. Výsledná struktura má být natolik komplexní a zároveň flexibilní, aby umožnila reagovat na jakoukoliv myslitelnou situaci; zamýšlený důsledek přitom představuje minimalizace vlastních ztrát. Předpokládá se, že podobně, ale méně efektivně organizovaný protivník utrpí v bitvě větší ztráty; ztráty způsobí frikce a postupné rozložení komplexní struktury jeho jednotek; disproporcionální ztráty se stanou též politicky neúnosnými atd. Žádný z těchto předpokladů není samozřejmý a jak naznačil izraelský vojenský historik Martin van Creveld v knize The Tranformation of War (New York, The Free Press, 1991), v období ozbrojených konfliktů vedených nestátními aktéry může být vše úplně jinak... "Univerzální" komplexní struktura armády koncipovaná pro střet s podobně organizovaným a vedeným, ze státních zdrojů financovaným protivníkem jednoduše nepočítá s tím, že se výrazně prostěji organizovaný nepřítel bude vyhýbat rozhodující bitvě, aby místo toho metodou "udeř a uteč" hlodal na citlivých místech, bude schopen díky motivaci akceptovat výrazně vyšší ztráty a případné porážky nepodlomí, ale naopak posílí politickou podporu, jíž se těší.

S individuální iniciativou se DePuyově koncepci také nepočítá - DePuy v příkrém kontrastu s většinou kolegů a některými bývalými protivníky zastával názor, že američtí vojáci budou na bojišti 70. let v důsledku bojového stresu v zásadě neschopni improvizace - takže dynamiku celé struktury zajišťuje takřka výhradně práce štábu plus technický rozvoj prostředků válčení. Struktura armády má být skrze vývoj a aplikaci doktríny udržována v takovém stavu, aby se role jednotlivce pokud možno omezila na provedení nadrilovaného úkolu poté, co velení identifikovalo cíl a ze široké palety předem připravených variant jeho zničení vybralo metodou známou ze hry "kámen - nůžky - papír" tu nejvhodnější. Jedním z dalších vedlejších důsledků vize armády jako komplexní pružné struktury je nárok na víceúčelovost používaných zbraňových systémů, která má mimo jiné obejít nutnost řešit nepředpokládané situace. Tyto systémy jsou proto technologicky i finančně náročné, složité (čili náchylné k poruchám) a v jednotlivých funkcích neschopné čelit systémům specializovanějším. A existují přirozeně také funkce, pro něž tyto systémy přes všechnu snahu naprosto nebyly optimalizovány. Představa ničení slumů na předměstí Bejrútu superpřesnou leteckou municí odpalovanou z letounů F-16 by mohla být komická, kdyby její realizace nebyla tak strašlivá. Kromě Američanů v Iráku a Rusů v Čečensku si takové plýtvání penězi na jedné a životy na druhé straně může dovolit snad jen současný Izrael.

I když DePuy musel z TRADOC poměrně brzy odejít kvůli sporu o podobu polního řádu U.S. Army 100-5, zanechal po sobě významné dědictví v podobě přístupů, které mezitím Američanům "přešly do krve" a ovlivňují skrze spolupráci obou armád také Izraelce. Jedním z nich je spoléhání na technické vybavení  a jeho široké možnosti použití (také ve snaze omezit ztráty) a současně podceňování lidského faktoru, jehož význam je silně podhodnocen. V roce 2005 například američtí piloti podruhé za sebou při společném cvičení dostali na frak od Indů a jeden z účastníků poté prohlásil: "Když při našich cvičeních imitujeme nepřítele, snažíme se co nejlépe napodobovat jeho činnost ve vzduchu. Myslím, že umíme dobře imitovat jeho letouny, ale ještě je tu imitace práce pilotů... Indičtí piloti na Su-30MKI vítězili častěji než jejich američtí kolegové" (viz Fiala, J.: Coup India 2005. In: ATM - Armády, technika, militaria 7/2006, s. 20 - 21).

Ale zpět k hlavnímu tématu: Výsledek první izraelské invaze do Libanonu je sdostatek znám: Izraelci disponující palebnou silou made in U.S.A. zpočátku pronikli územím svého severního souseda jako Britové, Rusové či později Američané Afgánistánem, cestou obešli postavení vojsk OSN, která měla bojující strany oddělit, dobyli Bejrút a ve zničené zemi zmítané občanskou válkou nechali křesťanské milice zmasakrovat obyvatele palestinských táborů Sabra a Šatíla. Tři roky poté se však před trvajícími útoky guerill stáhli do jižní části země, kde se pokusili o "libanonizaci" konfliktu. V roce 2000 Libanon pro neúnosnost ztrát evakuovali docela a zpoza hranice přihlíželi masakrování bývalých spojenců z Jiholibanonské armády. Během války zemřelo přes 1.500 izraelských vojáků, což představuje percentuálně větší podíl padlých než u Američanů ve Vietnamu.

Nejnovější válka v Libanonu je přinejmenším extrémním příkladem toho, co mívají na mysli mnoha protipovstaleckými operacemi poučení Britové, když Američanům v Iráku vyčítají sklon k nepřiměřeným reakcím (overreactions). Upozorňují, že cílem protivníka často nebývají ztráty, které útok metodou "udeř a uteč" bezprostředně způsobí, ale právě vyvolání následné "přehnané reakce" (čti: nerozlišujícího útoku, který nepřiměřeně zasáhne civilní obyvatelstvo, či rovnou represálií), což pochopitelně podkopává politickou podporu původně napadeného a naopak posiluje tuto podporu na straně guerilly. Přimyslíme-li si k tomu Hizballáh, který se skrývá v pórech libanonské společnosti jako příslovečná černá kočka v černé místnosti, je původně ohlášený cíl izraelské operace - zničení šíitských milicí - vojensky v podstatě nesmyslný. Nepodléhejme iluzím: Zničení Hizballáhu předpokládá kompletní extinkci libanonského obyvatelstva, které po izraelských náletech v naprosté většině s touto extrémistickou a teroristickou organizací sympatizuje. Izrael je bezpochyby technicky schopen toho dosáhnout, ale nepředpokládám, že by toho byl schopen morálně.

Pokus skutečně zasáhnout Hizballáh na citlivém místě by naopak předpokládal podkopání jeho politické podpory. Měřena tímto metrem, je Olmertem iniciovaná operace ve skutečnosti krutě kontraproduktivní a nadlouho uzavřela cestu k byť jen částečnému omezení vlivu tohoto uskupení na libanonskou politiku. Navíc nebýt izraelské invaze v roce 1982 a doprovodných událostí, Hizballáh (horší palestinských bojůvek) by ve své dnešní podobě vůbec neexistoval. "Děkovná" poselství za tento výsledek bychom tedy měli adresovat nejen do Teheránu a Damašku, ale v nejméně stejné míře též  na jednotku intenzívní péče, která za poslední zastávku v cestě na věčnost slouží někdejšímu ministru obrany a posléze premiéru Arielu Šaronovi.

Právě to měl zřejmě na mysli zmíněný van Creveld, když v dvoudílném rozhovoru s Giorou Ayalonem pro magazín Yerushalayim, jehož název stojí v záhlaví tohoto článku, již v březnu 2002 řekl: "Od okamžiku, kdy Němci vstoupili do Jugoslávie, a od jejich boje s partizány během II. světové války, je obtížné najít příklady úspěchů pravidelné armády čelící povstání tohoto druhu. To, co se děje (v Palestině) je totéž, co se přihodilo  Američanům ve Vietnamu, IDF v Libanonu a Rusům v Afgánistánu - a stejně tam podle mého názoru dopadnou Američané... Neznám protipříklady... Američané na Vietnam shodili šest miliónů tun bomb a nevzpomínám si, že by jim to pomohlo. V Libanonu jsme byli silní a utekli jsme odsud. Je to boj, do nějž se slušní lidé nepouštějí, každý kdo se do něj dostal by měl hledat cestu, jak z něj rychle ven... Káždý, kdo jedná jako zbabělec - a bojovat se slabším znamená z definice jednat jako zbabělec - se nakonec zbabělcem také stane... Problém začal v Libanonu, kde jsme začali bojovat proti slabšímu. Od té doby jdeme od porážky k porážce...". Tato slova, věnovaná primárně perspektivám palestinského povstání, podle mého názoru vystihují i současnou situaci kolem Libanonu mnohem lépe, než Ozův výrok citovaný Koenigsmarkem.

Mohu - li si na závěr dovolit jednu domněnku: Množství stránek zaplněných pokusy učinit z Hizballáhu přiměřeného protivníka čtvrté největší armády světa je jen dokumentem marné snahy zakrýt skutečnost, že Ehudu Olmertovi po pár měsících v úřadě jednoduše selhaly nervy a zatoužil předvést se před veřejností v šaronovském stylu. Což se mu bohužel se vším všudy podařilo - a ještě navíc resuscitoval americkou krajní pravici. Bohužel pro Libanonce, Izraelce i pro celý svět.

Kompletní přepis van Creveldova rozhovoru pro Yerushalayim je v .pdf formátu k dispozici ZDE.