Po úvodním soustředěném bombardování měli "naši [američtí] stateční muži a ženy" vykonat "their job" -- dobýt Bagdád a posléze celý Irák. Osvobozovaný irácký lid je měl vítat květinami. Husajnův režim se měl zhroutit, zatímco demokratické síly v Iráku měly jakýmsi samopohybem převzít moc a dokončit práci, kterou nezištně a s heroickým idealismem započaly Spojené státy. Země měla být rekonstruována s pomocí takových firem, jako je Bechtel nebo Halliburton; náklady měly být pokryty ziskem z prodeje irácké ropy. Irák se měl stát výkladní skříní demokracie na Blízkém východě. Rok po "osvobození" měl být počet amerických vojáků v Iráku zredukován na přibližně 30 tisíc. Stažené americké síly by se pak mohly věnovat obdobnému osvobozování utlačovaného lidu Sýrie a Íránu.

Pro tuto vysněnou představu se, podle názvu článku Cakewalk v Iráku publikovaného v listu Washington Post dne 13. února 2002, vžilo anglické označení cakewalk (původně, na konci 19. století, znamenalo toto slovo taneční soutěž, v níž černí otroci parodovali pompéznost bělochů; vítěz klání vyhrál kus dortu). Autor zmíněného článku Ken Adelman argumentoval již rok před invazí, že akce proti Husajnovi by byla cakewalk (česky: "byla by to hračka"), protože "(1) Minule to byl cakewalk; (2) oni se stali mnohem slabší; (3) my jsme se stali mnohem silnější a (4) tentokrát do toho jdeme s plným nasazením."

Invaze do Iráku -- promarněné šance

Přes množství obětí mezi civilním obyvatelstvem byli Iráčané rádi, že Spojené státy svrhly Saddáma Husajna. Ačkoli pohlíželi na americké vojáky se značnou nedůvěrou, nechovali se většinou nepřátelsky. V prvních týdnech po obsazení Bagdádu tak bylo možno vidět ve světovém tisku fotografie amerických vojáků, kterak si na ulici u stánku kupují některé z typických místních jídel. Ta doba ovšem velmi rychle pominula. Proč? Čeho byli vlastně Iráčané svědky?

Při obsazování Bagdádu Američané ochránili prakticky jediné ministerstvo -- ministerstvo ropného průmyslu. Hlavní město rychle ovládl chaos, rabovalo se. Americká armáda ignorovala volání po zavedení pořádku. Američtí vojáci vykazovali značnou kulturní necitlivost hraničící s rasismem. V zemi s letními teplotami přes 40°C se nikdo nestaral o obnovení infrastruktury zdecimované nejen proběhnuvší invazí, ale též sankcemi a bombardováním v průběhu devadesátých let. Četné výpadky v dodávce elektřiny, nekonečné fronty na benzín a nedostupnost zdravotně nezávadné vody zvyšovaly nevoli iráckého obyvatelstva, které se stále častěji dotazovalo, kdy Američané opustí jeho zemi.

Ti zatím likvidovali (zpočátku jen chabý) ozbrojený odpor používáním přehnaně velké síly. Zabitím jednoho, dvou ozbrojenců, často spolu s nevinnými ženami a dětmi, si proti sobě postavili mnohdy celé rozvětvené příbuzenstvo zabitých, čítající desítky ozbrojených mužů. Členové strany Baath, bez ohledu na pozici, kterou ve stranické hierarchii zastávali, byli propuštěni ze státních služeb, čímž vznikla armáda (téměř doslova) rozhořčených nezaměstnaných.

Dočasná koaliční správa kvůli obavám ze vzniku nové irácké vlády nedostatečně nakloněné americkým zájmům odsunula o dlouhé měsíce konání prvních demokratických voleb. Podle některých komentátorů právě tímto krokem rozhodli Američané o své faktické porážce v Iráku.

Pak přišly skandály v Abú Ghurajbu. Dobývání třísettisícové Fallúdže a později její faktické srovnání se zemí. Následovalo intenzivní bombardování měst Hadítha, Ramádí, Tal Afar, Kút a mnoha dalších; bombardování, o kterém se v západních sdělovacích prostředcích prakticky vůbec neinformovalo. Iráčané reagovali stále propracovanějším a nebezpečnějším odbojem proti okupantům.

Americká administrativa přesto se svých naivních představ neslevovala. Pozornost svou i americké veřejnosti opakovaně obracela k bodům zvratu, po nichž se údajně měla situace konečně začít zlepšovat. Těch bodů bylo již několik: zajetí Saddáma Husajna a zabití jeho synů, předání moci přechodné irácké vládě, schválení ústavy, volby do iráckého parlamentu, sestavení nové irácké vlády, zabití (údajného) Músy Zarkáwího... Po každém z těchto bodů zvratu ale ve skutečnosti došlo k dalšímu zhoršení situace. Odboj nepolevil; američtí vojáci a iráčtí partyzáni i civilisté umírají. Únosy, znásilňování, atentáty a sektářské násilí provázené vražděním a bestiálním mučením -- to vše jsou věci, jež přišly namísto Bushem a Blairem slibované demokracie a prosperity "osvobozeného" Iráku. Nelze se divit sarkastické poznámce ruského prezidenta Putina na petrohradské tiskové konferenci s Georgem Bushem -- irácký "úspěch" ze všeho nejvíc připomíná hrůzné vize malíře Hieronyma Bosche.

Situace v Bagdádu

Následkem katastrofální bezpečnostní situace je téměř naprostá absence západních novinářů. Ti, kteří se do Iráku přece jen odváži, skončí většinou v Bagdádu v opevněné Zelené zóně, odkud praktikují to, čemu Robert Fisk, vynikající znalec arabštiny a dopisovatel britského listu Independent, říká pohrdlivě "hotelová žurnalistika".

Mezi ty, kdo se alespoň občas snaží získat realistický obraz o skutečném dění v Iráku, patří James Hider z internetového deníku Times Online. Ve svém příspěvku z 13. července 2006 popisuje, jak po několika měsících své nepřítomnosti v Bagdádu s napětím čekal, zda se setká se svým přítelem Alim, který po tři roky pracoval jako překladatel pro deník Times. Z Hiderovy osobní zkušenosti vskutku mrazí. Píše:

Ali mi zavolal v úterý večer, kolem půl jedenácté. Jsou tady auta plná ozbrojenců slídících po našem [nábožensky] promíšeném sousedství, řekl. On a jeho sousedé si horečnatě vyměňovali informace ve snaze identifikovat ozbrojence.

Je to Mahdího armáda, ší`itská milice obviňovaná z vrtání děr do očí a končetin svých obětí před tím, než je hromadně popraví? Nebo to jsou sunnitští povstalci, pronásledující Ší`ity, aby se jim pomstili za nedělní masakr, při kterém ší`itští ozbrojenci v oblasti zvané Džihád tahali lidi z aut a domů a stříleli je na ulici?

Ali má příjmení, které lze dobře pokládat za ší`itské. Jeho švagr má nezpochybnitelné sunnitské jméno. Dohodli se, že pokud rozpoznají, že ozbrojenci jsou Ší`ité, půjde jim otevřít Ali. Pokud to budou Sunnité, půjde otevřít jeho švagr. Ten, kdo nebude moci otevřít, se schová do psí boudy na střeše.

Plán B je jednodušší: úprkem se přesunout 50 metrů do sousedního domu obydleného tuctem bratrů. Všechny irácké domy jsou v těchto nelítostných časech přecpány zbraněmi pro sebeobranu. Společně by se mohli ozbrojencům postavit.

"Musíme čekat a uvidíme, jaký bude náš osud," řekl mi Ali. Bylo to poprvé za tři roky bombardování, bojů a únosů, co jsem slyšel strach v hlase tohoto podsaditého muže, ale nemohl jsem mu nijak pomoci.

Noc předtím jsem vedl podobný rozhovor s mým řidičem, Ší`itou, který žije v jiné části západního Bagdádu. Volal mi v jedenáct v noci s tím, že kolem jejich domu zuří bitva a že jeho rodina se skryla v koupelně, která je bez oken. Mahdího ozbrojenci, ve snaze vytlačit všechny Sunnity z oblasti, bojovali se sunnitskými Mudžáhidíny o kontrolu nad nedalekou strategickou pozicí. Jejich palba zaznívala do našeho telefonického rozhovoru.

Zavolali jsme americkému veliteli trénujícímu irácké bezpečnostní jednotky v oblasti. Řekl nám, že se s tím nedá nic udělat: "Tady se střílí každou noc. Je to jako pronásledování duchů."

James Hider dále připomíná, že v poslední době jen v Bagdádu přivážejí do márnic desítky mrtvých (popravených) denně. Přestože na začátku června zaplavil nový irácký premiér al-Maliki ulice Bagdádu desítkami tisíc vojáků a policistů, prakticky nic se nezměnilo. Ší`ité se snaží zcela vytlačit Sunnity z Bagdádu a, protože ovládají ministerstvo vnitra, využívají vládních jednotek k útokům na sunnitské mešity a k vraždění civilistů. Podle mnoha Iráčanů v zemi začíná, pokud už neprobíhá, občanská válka.

James Hider pak připojuje další své zkušenosti:

Místní novinář mi tento týden s hořkostí v hlase řekl, že Iráčané shledávají ironickým, že Saddám Husajn je souzen za zabití 148 lidí před 24 lety, když milice loajální nynějším vládním stranám zabijí totéž množství lidí každých pár dní. Ale této ironii se zde nemá kdo smát. Lidé jsou příliš zaneprázdněni balením zavazadel a starostmi, zda se jim podaří uniknout živým.

Kdo může, opouští zemi. Na bagdádském letišti se davy Iráčanů tahají o místa v odlétajících strojích. Počet odletů do Damašku vzrostl ze tří na osm týdně.

Neurolog odlétající se svou ženou do Jordánska, pokračuje James Hider, mi řekl, že bude hledat práci v zahraničí a že doufá, že se nikdy nebude muset vrátit. "Byli jsme tak šťastni 9. dubna 2003, když Američané přišli. Ale vzdal jsem to. Irák není připraven na demokracii."

Přes obrovské riziko, které s sebou nese cesta přes Sunnitský trojúhelník [znám též jako Trojúhelník smrti], množství autobusů jezdících do Jordánska vzrostlo z počtu dvou denně na nějakých 40 až 50.

Ve studii zkoumající počty Iráčanů, již opustili svou zemi po americké invazi, uvedl před měsícem americký Výbor pro uprchlíky a přistěhovalce, že v roce 2005 bylo v Sýrii a v Jordánsku 644 500 uprchlíků -- asi 2,5% obyvatel Iráku (obdobné informace spolu s varováním, že Irák ztrácí své nejlepší mozky, publikoval 26. června list Washington Times). Dohromady odešlo do zahraničí 889 000 Iráčanů, což je podle prezidentky Výboru Lavinie Limón "největší současný tok běženců na světě."

A je možné, že exodus teprve začíná.