27. 7. 2006
Nemáme se rádiSpojíme-li oheň a vodu, vyvine se pára, a ta může roztočit turbínu a vyrábět třeba elektrický proud nebo pohánět parní stroj. Velmi užitečný výsledek. V některých domácnostech spolu kamarádí kočka a pes. V jiných zase spolu žijí masochistka se sadistou -- a funguje to také výborně. |
Dva měsíce si dospělí, příčetní, zkušení a potencionálně mocní mužové hrají na sestavování vlády. Jako když si malé děti hrají na prodavače, řidiče, policisty, vojáky nebo na pana doktora: ty budeš ministr průmyslu a obchodu, ty povedeš ministerstvo dopravy, s tebou, plešoune, počítáme pro řízení ministerstva vnitra, s tebou pro ministerstvo obrany, no a ty, Šulínku, budeš ministrem zdravotnictví. Rozdíl mezi dětmi, které si hrají, a našimi ctihodnými trojkoaličními politiky je v tom, že děti chápou, že to, co provádějí, je jenom hra, že nemají šanci být skutečnými policisty či gynekology. Po skončení hry jdou domů a dostanou večeři. Politikům, zdá se, takový realistický pohled na věc schází, ovšem večeři ze široce prostřeného stolu parlamentní demokracie si rovněž nenechávají ujít. Před většinově zklamanými voliči (nikdo z jejich favoritů nevyhrál takovým způsobem, aby mohl sestavit vládu) se odehrává nedůstojné divadlo, tyjátr, fraška s tragickými následky pro pověst politiků, politiky i demokracie. A byla zahájena prezidentem tohoto státu, který proslul svým typickým, mnohdy destruktivním a často třeskutě originálním způsobem jednání: přes kritizování a otevřený odpor k evropské integraci, vetování každého papíru, který se mu ocitne na stole, až po prohlášení o nerovnosti mezi sty hlasy na jedné straně a tou méně kvalitnější stovkou hlasů na straně druhé. Nikdo z novinářů si nevšímá toho, že prezident nekoná tak, jak mu ukládá Ústava; namísto toho, aby pověřil předsedu vítězné strany sestavením vlády ve smyslu článku č. 68 Ústavy, pověřuje jej jakýmsi ústavně neupraveným vyjednáváním, přičemž deklaruje, že v případě neúspěchu Topolánka nepověří sestavováním vlády předsedu druhé nejsilnější strany. Důvod? Jiří Paroubek pronesl "ošklivý" povolební projev. Ošklivých projevů a výroků pronesl Klaus celou hromadu: počínaje tím pověstným "Více takových Kožených" a konče těmi před chvílí vzpomenutými, - a nikdo kupodivu neshledává, že by ho diskvalifikovaly pro vykonávání funkce nejvyšší. Shrnuto: povolební situaci zablokoval Václav Klaus svou nečinností a ODS hraním si na sestavování vlády namísto seriózního vyjednávání. A sociální demokracie by musela být šílená, kdyby při veřejně deklarovaném stranickém konání prezidenta projevila jakoukoliv vstřícnost. Když jste volby vyhráli, jak neustále opakujete, tak vládněte a nechtějte, aby vám někdo dělal nášlapný stupínek k uchopení moci. Vraťme se ale k ohni a k vodě. Reálná povolební východiska jsou tři: návrh sociální demokracie na úřednickou vládu s případně omezeným časovým působením, menšinová vláda ODS s podporou sociální demokracie a velká koalice. A u toho posledního bych se chtěl zastavit. Předpokladem velké koalice (ostatně i dalších dvou řešení) je programový kompromis. Byl by vůbec možný? Se zmobilizováním vší své naivity se domnívám, že ano. Nemyslím teď průnik oficiálních volebních programů, které většinou nikdo nečetl, ale kompromis v ideologických východiscích obou stran, která jsou obecně známa. Že je to skutečně možné, předvedli v pondělí trojkoaličníci, když se zavázali realizovat obecné proklamace z programu sociální demokracie. A tak by jistě bylo možné a prospěšné společně tvrdě zasáhnout proti korupci politiků, státních úředníků, soudců a policistů, zavést už konečně jediný účinný způsob, tedy řízenou provokaci. Když má ODS v programu zlepšit výběr daní, proč by se do toho nepustila s pomocí ČSSD, která po tom přímo touží? Racionalizace úřednických míst ve státní správě sice nadělá hodně zlé krve, spojenými silami by jí bylo možné čelit mnohem lépe. A určitě by bylo pro ovzduší v tomto státě prospěšné, kdyby daňoví poplatníci viděli, že stát s jejich prostředky nakládá s péčí řádného hospodáře a v úsporách zbytečných nákladů (státní správa, obrana, ale i justice a policie se svými nehoráznými platy a stejně kvalitními výkony) by se hledala cesta k snižování daní. A jistě by ODS prospělo, kdyby se od ČSSD trošku nakazila eurooptimismem, stejně jako ČSSD by přišlo vhod, kdyby ji ODS umravnila ve věci statisícového porodného. Vzor by naši rivalové mohli hledat u velkého souseda, v Německu. Povolební pat byl vyřešen bleskově, velká koalice CDU/CSU a SPD prosadila během půl roku zákony, na které by si při jednotlivém vládnutí netroufla ani jedna ze stran koalice (druhá by ji za to u příštích voleb smetla), a vládnou společně, sice s obvyklými problémy, ale v klidu. Němečtí politici ovšem mají zcela odlišné výchozí možnosti: chovají se k sobě navzájem, bez ohledu na partajní příslušnost, s úctou, respektem a většinou i přátelsky. Jejich věcné politické střety jsou možná ještě ostřejší než u nás, nikdy však v nich není cítit osobní nenávist. Německý oheň a voda se spojily, vytvořily páru, a ta koná užitečnou práci. Naše dva živly se snaží navzájem uhasit nebo úplně vypařit jeden druhého. Soudný čtenář se sám pokusí odpovědět na otázku, kdo si s takovým stylem politiky začíná. A tady ho máš, plesk, lepanec... |