Jde o příběh nadšeneckého exekutora, který drsně, bez jediné známky lidskosti, konfiskuje nejrůznější majetek od lidí v polském městečku, kde žije. A případů má hodně, neboť působí v regionu se silnou nezaměstnaností -- lidé nemají peníze skoro na nic a exekutor jim odebírá předměty osobní, citové hodnoty -- anebo tak to alespoň zpočátku vypadá: devadesátileté důchodkyni zkonfiskuje starodávné hodiny, jedinou vzpomínku na jejího syna, jiným penzistům, kteří nejsou schopni zaplatit účet za spotřebu elektřiny, odebere sochu Panny Marie ze svatyně v zahradě před jejich domem. Svým jednáním připomíná Scrooge z Dickensovy Vánoční koledy.

Přestože film dostal v Polsku snad všechny ceny, jaké mohl dostat, a na filmovém festivalu v Berlíně ekumenickou cenu, existuje dosti podstatná potíž s exekutorovou motivací. Film totiž jasně nevysvětlí, proč exekutor provádí své exekuce naprosto tvrdě, bez citu a přes mrtvoly. Jeho argumentace, že "chce být nejlepší" je dost nepřesvědčivá. Proč lpět na byrokratické liteře zákona a trápit slabé prosté lidi, kteří se nemohou bránit? Přesvědčivější by bylo, kdyby pracoval exekutor v korupčním spiknutí se svými nadřízenými, ale ani toto není příliš jasné -- on prostě především trvá na liteře zákona a "chce mít dokumentaci v pořádku". Exekutor pracuje, je workaholic, nemá přátele, nemá rodinu, jen občasný sexuální poměr, a to všechno obětoval jen proto, že se mu líbí terorizovat chudé babičky? Poněkud nepřesvědčivé, myslím. I přesto, že jedna mladá právnička v úřadu prokurátora, odkud exekutor plánuje své nájezdy shledává jeho nekompromisnost sexuálně atraktivní.

Stejně nepřesvědčivá mi přišla jeho epifanie. Exekutor se náhodou sejde se svou bývalou spolužačkou, svou první dívkou. Nedlouho poté provádí exekuci v jednom dělnickém bytě a snaží se odebrat malé holčičce tahací harmoniku. Uprostřed scény do bytu přijde její matka a -- čirou náhodou -- je to ona exekutorova první dívka.

To -- a také to, že jiná jeho oběť, nadějný mladý fotbalista -- se po jeho exekuci oběsil -- na exekutora něho působí jako prozření. Exekutor použije větší finanční částky, která mu byla nabídnuta jako úplatek od jednoho podvodného podnikatele, a on ji přijal, "aby si s ním zahrál" , k tomu, aby osobám, poškozeným jeho předchozí urputnou činností, svůj útlak vynahradil. Rozdá jim podstatné peníze.

Jeho spolupracovníci u soudu si to ovšem nenechají líbit, nějakou dobročinnost. Na exekutora přijde udání, že přijal onen úplatek -- a teď dochází k překvapivému rozuzlení: nikdo z jeho obdarovaných obětí není ochoten svědčit, že "obrácený" exekutor udělal pro ně dobrý skutek a dal jim jen tak větší množství peněz. Všechny ty srdcervné předměty údajné osobní emocionální hodnoty, které exekutor původně krutě zkonfliskoval a pak po svém obrácení vrátil, z bytů původně postižených zase zmizely -- a vychází najevo, že to vůbec nebyly předměty cenné osobní emocionální hodnoty, ale věci cynicky nakradené. Postkomunistické Polsko žije ve znamení zlodějů a podvodníků.

Právní a exekutorský establishment však na vyšetřovaného exekutora nedá dopustit. Dobře vědí, že nejlépe se spolupracuje s někým, koho můžeme mafiánsky vydírat. Policejní vyšetřování úplatku je zastaveno a exekutorovi jeho spolupracovníci chtějí dát cenu za vynikající práci.

Jenže exekutor toho už má dost. Když jeden člen soudního establishmentu žvaní na pohřbu zemřelého kolegy o tom, že nejvyššími principy pro celý úřad je demokracie, morálka a slušnost -- exekutor ho přeruší a smetánce vmete do obličeje, že jsou to všechno mafiánští podvodníci. Ze hřbitova osamocen odchází. Film končí.

Takže nám Feliks Falk sděluje, nejenže že každá extrémní aplikace ideologie škodí, ale že komunismus po sobě v Polsku zanechal zcela rozloženou, korupční společnost -- a to nejen mezi vládnoucím establishmentem, ale i těmi sociálně nejdeprivovanějšími a nejchudšími lidmi. Není to zrovna povzbudivý závěr.