27. 7. 2006
Literární příběh ztrácí účinek a společenskou váhu, protože je pouze fabulovanýPoznámky k situaci literatury a v literatuře
Krásná literatura, tato nemizející paměť lidského rodu a šlechtitelka estetického a etického v jedinci i v generacích, prošla a prochází údobím, které je tu historicky poprvé: konec světového socialistického experimentu politicko-ekonomického a obnova - v planetárním měřítku bytnějící převaha - parlamentní demokracie a mechanismů tržního hospodářství. V něm ovšem i literatura sama je zbožím. |
Pravdaže zbožím v českém kulturním prostředí ústy svých tvůrců leckdy se ještě domáhajícím výlučnostní výbavy. Ale to jen díky lichému, respektive nedostávajícímu se komplexnímu zhodnocení reálií soudobého světa člověka. Říkáme-li člověka, jde nám o inteligentní zoologický druh, který dospěl do takové etapy evolučního vývoje, v níž je schopen biologický život nejen zplodit, jak mu dáno přírodou, ale také stvořit, jak dosud dokázal jen jeho Bůh. A který dokáže inteligentní fenomény souběžně se prosazující s inteligencí biologického původu vyrobit technologickou cestou. Na takovou výrobu můžeme nahlížet jako na novodobý příběh o stvoření. Jsme obklopeni a vybaveni elektrotechnikou a elektronikou. Pracují pro nás, pracují za nás, pracují s námi. Baví nás, objevují kosmické světy, společně tvoříme a vstupujeme do virtuálních světů, dříve víceméně pasivně vnímaných - četbou literatury. PC, hardware a software nás uvádí do nového životního prostoru, kyberprostoru, v němž žít je samozřejmostí civilizovaných lidských individuí dvacátého prvního století. Literární příběh ztrácí účinek a společenskou váhu, protože je pouze fabulovaný a fabulovaný příběh se přežívá, nahrazován příběhem interaktivním. Za dveřmi je slovesný tvůrce spolupracující na interaktivním příběhu v kyberprostoru. Je to autor nových tvůrčích schopností. Literární autoři jsou na počátku dvacátého prvního století frustrováni společenským nezájmem o literaturu, jíž ovšem přiznat přívlastek krásná je začasto značně problematické. Desítky a stovky pokušitelů literární Múzy usilují oslovit namnoze náhodného čtenáře spoléháním se na účinek hrubosti a vulgarismů. Namísto pozitivního estetického prožitku výsledkem je pocit ošklivosti s faktickým odmítnutím literatury tak zvaně umělecké. Virovým onemocněním literárního pokusnictví především nastupující a střední generace literárních autorů je neosobitost. Výrazová šeď brání rozpoznat konkrétního (osobitého) autora už po několika odstavcích či strofách. Literární i "literární" výplody jsou si často podobné jako vejce vejci a co mají nejvíc společné, je ona hrubost, ona vulgarita pokoušející se zamaskovat chudobu: chudobu najmě jazykovou, chudobu výrazovou, stylizační tím spíš. Přesto můžeme mít dojem, že jsme národem prozaiků a básníků přímo přespočetných. V nejmenovaném městě na západě Čech působí klub čítající na sto padesát členů a označením "básník", "prozaik", "esejista" v něm plýtvají nebetyčně, třebaže ve skutečnosti jde o zájmový kroužek narcisů s větší či menší poruchou sebehodnocení a třebaže jen jednotlivci dokáží vyprodukovat báseň namísto plakátu. Pokusil jsem se naznačit, že se český adept literárního řemesla, ale také literární tvůrce bohaté bibliografie míjí ve vzdálenosti bezpečné až uctivě nejnosnější témata. Mimoliterární svět oplácí zcela přiměřeně. Zda - kvalitativně změněn - očekává pravdivý obraz o sobě ještě a právě od literatury, to je otázkou. |