Ruský režisér Andrej Tarkovskij (1932 - 1986) je bezesporu zásadní osobnosti světové kinematografie, kterou není potřeba zpochybňovat a jeho film Stalker opravdu velice silným dílem. U nás se však režisér v určitém okruhu lidí stal až jakýmsi předmětem nábožného nekritického uctívání, kteří za každým gestem postav jeho filmu vidí "hluboký" symbol. Znám však diváky, které např. Stalker neuvěřitelně nudil, nebyl pro ne žádným zjevením a v životě by se na něj nepodívali znovu.

Godfrey Reggio (1940) je Američan. Dívá se na svět z jiné perspektivy a používá v porovnání s Tarkovským naprosto odlišné filmové prostředky a jeho tvorba by se dala označit za experimentální. Postavit 90 minut filmu pouze na obraze a hudbě je do určitě míry odvaha a myslím, že především u jeho prvního filmu Koyaanisqatsi to funguje výborně. Podle mého názoru jde o strhující dílo, které nestojí pouze na hudbě Philipa Glasse, ale vytváří svébytnyý vizuální svět, dynamický rytmizovaný, na němž se Glassova hudba zásadním způsobem podílí. Jan Čulík také nezmiňuje, že Powaqqatsi je možné do určitě míry vnímat jako prostřední část filmové trilogie (Koyaanisqatsi, Powaqqatsi, Naqoyqatsi), kterou se snaží reflektovat současný svět, v tomto kontextu film pak také dostává jiný rozměr.

V případě Anima mundi, krátkého filmu, jde především spíše o krásnou vizuální hru, než "hluboké" poselství a stavět ji vedle Tarkovskeho Stalkera je asi nesmysl. Ostatně, kdyby Jan Culík zmínil, že film byl vytvořen na objednávku známé klenotnické společnosti Bulgari pro potřebu World Wildlife Fund v rámci jejich Biological Diversity Program, bylo by vše poněkud jasnější.

Co se západu slunce a pojmu kýč týče, zdá se se, že Jana Čulíka minula doba postmoderny se svým náhledem na toto téma. Ostatně, pokud zavíral oči v průběhu filmu nelze se pak divit, že ony záběry ztratily svůj kontext a staly se pouze kýčovitými pohlednicemi.

Článek Jana Čulika "Reggio a Tarkovskij" tedy žádnou filmovou recenzi není, je jen podivným pokusem popsat své pocity po shlédnutí dvou různých filmu v rámci týdenního filmového obžerství, kterým LFS bezesporu je. Podobně jako u jídla, není dobře za sebe radit některé pokrmy, i když samy o sobě jsou fantastické, kombinace některých filmů může jejich vnímání a hodnocení pokřivovat. Možná by jeho rekce byla úplně jiná, kdyby oba filmy viděl odděleně, každý poměsíčním filmovém půstu. Takto se mi jeho článek zda dosti zavádějící.