Mýlili se. Asi v jednu hodinu ráno, když vařili někteří muži v domě noční čaj, izraelská bomba proměnila dům na padrť. Někteří svědci popisovali dvě exploze, k nimž došlo během několika minut, kdy se osoby, které přežily první výbuch, zoufale snažily přesunout se do druhé části domu, a tak byly zasaženy druhým výbuchem. Do neděle do večera bylo z trosek podle údajů libanonských úřadů vytaženo více než šedesát mrtvol, z toho 34 dětí. Jen osm osob útok přežilo.

Toto bombardování, dosud nejkrvavější incident, k němuž došlo během osmnáctidenní války Izraele proti organizaci Hizbollah, okamžitě odsoudili politikové z celého světa. Vyvolalo také zuřivé protesty před ústředím OSN v Bejrútu. Libanonský premiér Fouad Siniora obvinil Izrael z "válečných zločinů" a zrušil plánovanou schůzku s americkou ministryní zahraničí Condoleezzou Ricovou. Izrael se za ztráty na životech omluvil, ale konstatoval, že reagoval na rakety, které byly z vesnice vypáleny.

Mohamed Quassim Šalhoub, hubený osmatřicetiletý stavební dělník, vyvázl jen se zlomenou rukou a menšími zraněními, ale jeho manželka, pět dětí a 45 příbuzných při náletu zahynulo. "Asi v jednu hodinu v noci jsme slyšeni velkou explozi," řekl. "Nepamatuju si po tom už nic, ale když jsem otevřel oči, ležel jsem na zemi a hlavou jsem vrazil do zdi. Bylo ticho. Chvíli jsem neslyšel nic, pak jsem zaslechl výkřiky.

Řekl jsem: 'Allah je velký, Nebojte se. Už jdu.' Na tváři jsem měl krev. Utřel jsem ji a hledal jsem svého syna, ale nemohl jsem ho najít. Vyvedl jsem ven tři děti - svého čtyřletého synovce, dívku a její sestru. Šel jsem ven a volal jsem o pomoc. Přišli tři muži a zašli se dovnitř. Všude dopadaly dělostřelecké granáty. Slyšeli jsme letadla. Byl jsem tak vyčerpán, že jsem nemohl jít zpět do domu."

Ibrahim Šalhoub vylíčil, jak se synovcem po bombardování hledali pomoc. "Byla tma a všude byl dým. Do rána se nedalo nic dělat. Nemohl jsem přestat plakat, nemohli jsme jim pomoci."

Saida Rabab Yousifová měla na klíně syna, když explodovala první bomba.

"Deset minut jsem nic neviděla a pak jsem viděla svého syna, jak mi sedí na klíně a je pokryt troskami. Odstranila jsem z něho omítku a kamení, uvolnila jsem ho a předala ho lidem, kteří nás zachraňovali. Pak jsem se sama začala vysvobozovat, měla jsem volné ruce, a pak jsem šla s dvěma muži zachránit manžela. Vytáhli jsme ho z trosek. Snažila jsem se najít Zainab, mou malou dceru, ale bylo příliš tma a byla pod silnou vrstvou trosek. Bála jsem se, že nás budou ještě bombardovat, tak jsem vyběhla ven." Je v nemocnici u syna a manžela, který je ochrnutý a v komatu. O dceři nemá žádné zprávy.

Podrobnosti v angličtině ZDE