Zabývá se strašně závažnými tématy, ale při jejich sledování mi přijde, že jí realita uniká mezi prsty. Jednou z nejotřesnějších skutečností týkajících se válečného Slovenského štátu a židů, žijících v něm, bylo to, že se slovenští potentáti z vlastní iniciativy rozhodli deportovat slovenské židy do nacistických koncentračních táborů - němečtí nacisté to od nich vůbec nepožadovali! Jsem přesvědčen, že je to zásadní fakt, který by měl každý film, zabývající se osudem slovenských židů za druhé světové války, měl zdůraznit. Kristina Vlachová to neudělala.

Ve filmu Cesta naděje svědčila jedna židovská uprchlice, že se jí jako mladé ženě podařilo dostat z Medzilaborců až do Švýcarska právě v železničním vagónu plném uhlí. Dnes žije v Izraeli. Jiný svědek, dnes žijící v Americe, líčil svůj příběh, jak se pokoušel dostat pryč ze Slovenska přes nějaké jezero. Svědectví bylo zmatené -- nedověděli jsme se řádně, jak se tento muž v modré košili na Západ vlastně dostal.

A podobné to bylo s filmem Kristiny Vlachové Dračí setba. Vždycky, když někdo používá emocionální název, který přehlušuje racionální analýzu, je divák právem na pozoru. Film Dračí setba byl sáhodlouhý (čeští dokumentaristé neumějí natočit film, který je delší než 30 minut) dokument o osudu nespravedlivě vězněných osob za komunistické totality v padesátých letech, kteří se bezvýsledně domáhají potrestání osob, které je tehdy ve vězeních týraly.

K desátému výročí pádu komunismu natočil vynikající britský novinář Neal Ascherson pro britskou televizi třináctidílný seriál o tom, co to byla komunistická totalita. V následných mediálních rozhovorech o tomto projektu pak přiznal: "Je to zvláštní: Když komunismus existoval, všichni jsme se ho báli a byli jsme si silně vědomi brutálního útlaku. Jakmile existovat přestal, je tomu, jako by nikdy nebyl. Bublina splaskla a o komunismu se už nedá přesvědčivě hovořit. Při natáčení tohoto projektu jsme měli silný dojem, že nám realita toho, co byl komunismus, zcela unikla mezi prsty."

Přesně tentýž pocit jsem měl z filmu Kristiny Vlachové Dračí setba. Film dokázal zdokumentovat, jak obtížné, ne-li nemožné je svědčit o komunistických zločinech v dnešních, úplně změněných poměrech.

Vlachová dokázala shromáždit svědectví starých mužů, kteří byli před padesáti lety vězněni v různých stalinských koncentračních táborech v Československu, a zároveň několik -- ostražitých -- výpovědí jejich strážců a bachařů. Všechno to neústrojně spojila s dnešní KSČM (která, ač je to jistě hloupá strana, se za stalinský teror opakovaně omluvila) a antikomunistickými akcemi senátora Mejstříka.

Přišlo mi, že je to vlastně všechno urážka těch nebohých starých lidí, kteří za komunismu v těch lágrech nespravedlivě trpěli. Vlachové se totiž nepodařilo plasticky sdělit, jak tito lidé za komunismu trpěli. Pár útržkovitých výroků o tom, že "zde jsme byli po lýtka ve vodě", anebo že vězně bachaři z trestu posílali do bunkru, zůstává vytrženo mimo kontext a jsou nepřesvědčivé. Staří páni, kteří byli nespravedlivě vězněni, si zaslouží daleko víc.

Stejně nepřesvědčivé byly i rozhovory s bývalými bachaři a vězniteli. Docela přirozeně -- protože Vlachová není a nevystupuje jako nezávislá, objektivní novinářka -- mají vůči tvůrcům filmu podezření. Důsledkem je, že odpovídají Vlachové ostražitě a divák se nedoví nic. Přitom by nad nejzajímavější bylo právě dokázat odhalit motivaci útlaku v životech těchto lidí. Ne, že to nejde. Dalo by se použít zahraničního televizního týmu, který by oslovil tyto "exponenty komunistického režimu" mimo kontext, a který by trávil -- i s kamerou -- s těmito lidmi dlouhou dobu -- třeba měsíc - aby si na kameru i na reportéra zvykli a začali s ním mluvit otevřeně. To je běžná praxe, jakou používají profesionální západní televizní týmy ve snaze získat autentické svědectví od uzavřených lidí a uzavřených komunit. Taková práce ovšem vyžaduje řádný rozpočet. Nemá smysl pokusit se konfrontovat s kamerou exponenta bývalého režimu u soudu s patetickou otázkou : "Jsme z České televize a my se vás ptáme..."

V češtině existuje celá řada literárních děl, svědčících o životě lidí neprávem vězněných v lágrech v padesátých letech. Diváka napadají například Peckovy Motáky nezvěstnému. Jak by se dalo oživit toto neživotné a nepřesvědčivé svědectví občasnou citací z tohoto literárního díla. Mladší účastník, který byl také na této projekci, poznamenal, že jsme se z filmu Vlachové vůbec nedověděli, v čem vlastně útlak ve stalinských táborech spočíval. Nehovořili o tom ani oběti ani věznitelé.

Malý sál hradišťské Reduty byl naplněn jen asi ze dvou třetin (většina ostatních představení na LFŠ je přeplněna lidmi k prasknutí). Část z jich byla přátelé a známí Kristiny Vlachové, jiní byli antikomunističtí aktivisté. Poprvé jsem byl na akci, jejímž účelem bylo připomínat bezpráví totalitního režimu. Bylo deprimující, jak ta akce byla neúčinná. Přítomno bylo pár zoufalců, kteří přiznávali, že se oběti totalitního režimu už spravedlnosti nedočkají. Připadalo mi to celé jako jakási černá antikomunistická mše, náboženská bohoslužba, která je svým sektářstvím většinové společnosti už nesrozumitelná.

Ale tak to nikdy nemělo být. Oběti komunistického režimu si tuto karikaturu nezaslouží.

Je docela zajímavé, že v tentýž den se v Hradišti promítal starší, klasický ruský film Andreje Michalkova Unavení sluncem (1994). Toto téměř tříhodinové vynikající dílo -- skoro čechovovská freska o buržoazním, slunném, téměř předrevolučním životě rodinných příslušníků Stalinova nejslavnějšího generála, generála Kotova, - jehož v den jeho dovolené přijde na jeho daču navštívit někdejší milenec jeho mladé ženy a jeho sok, agent sovětské tajné policie, a kvečeru ho odváží do stalinského vězení, kde je generál vbrzku zastřelen - vypovídá o stalinském útlaku daleko přesvědčivěji, srozumitelněji a plastičtěji, než jakýkoliv dokument Kristiny Vlachové. Bohužel. Není to prostě dobrá filmařka. Staří muži, pronásledovaní minulým režimem, si zaslouží důstojnější zacházení. Kvalitu.