Otázka, za co většina českých novinářů bere peníze, není ani zdaleka nemístná v situaci, kdy si člověk snažící se dobrat pravdy musí udělat rešerši dostupných zdrojů a její výsledek pověsit na net sám - obojí zadarmo.

Kanadský webový server www.globalresearch.ca vznikl v Montrealu symbolicky dva dny před pádem newyorských dvojčat WTC, tj. 9. září 2001. Není tedy náhodou, že se zabývá převážně kritickým referováním o širších souvislostech globalizace a geopolitiky způsobem, který byste v mainstreamových médiích těžko hledali. Není snad nutno dodávat, že jeho hlavní ambicí je vyvracet americkou propagandu a dezinformaci produkovanou mediálními "Their masters' voices" americké vlády. A protože má dost široký záběr - pokud jde o informační zdroje, od amerických vysloužilých generálů až po ruská provládní média - je užitečnou alternativou k mlžení českých novinářských zoufalců pro každého, kdo má čas a náladu udělat si názor sám.

Popravdě řečeno, běhá z toho mráz po zádech.

Asi nikdo, komu ještě zbylo v mozku trochu soudnosti, nevěří tomu, že současná izraelská kampaň mohla být zahájena bez důkladné přípravy a bez podpory zvenčí. Otázkou je, komu a k čemu má posloužit.

Jeden ze zdrojů Global Research ZDE uvádí, že o plánu na řetězovou válku rovnou proti sedmi zemím (Iráku, Sýrii, Libanonu, Libyi, Íránu, Somálsku a Súdánu) se zmiňoval generál Wesley Clark už koncem roku 2001 ZDE. Plán však nevznikl v Pentagonu, ale v kruzích kolem Projektu nového amerického století, Britské listy o PNAC referují třeba ZDE v roce 2000.

Jiný zdroj ZDE dokonce tvrdí, že plán podobné akce, jako je ta současná, vypracoval jeden z washingtonských jestřábů Richard Perle pro tehdejší izraelskou vládu Benjamina Natanjahu už v roce 1996. Uvádí, že historie tohoto konfliktu pochopitelně nezačala únosem dvou vojáků ani nemá primárně sloužit - jak nám vnucují média - k likvidaci Hizballáhu. Izrael už dávno plánoval obsazení území mezi svou severní hranicí a řekou Litání jednak pro získání přístupu ke zdrojům vody v pramenné oblasti Eufratu a Tigridu a také pro vytvoření nárazníkového pásma mezi svým územím a arabskými militanty.

Izrael ani zdaleka nepostupuje iracionálně nebo spontánně, ale podle pečlivě vypracovaného plánu, který má vytvořit moderní obdobu židovského království. (V dokumentu se používá pojmu "Securing Realm" - zajištění sféry, ale lze to přeložit také jako Říše nebo Království.) Je to válka, kterou Izrael i US jestřábi chtěli od samého začátku: Definitivně zlikvidovat arcinepřítele Hizballáh a dále postupovat proti Damašku a Teheránu. Vše je obsaženo v Perlově projektu totální války.

Premiér Olmert se od původního schématu neodchyluje ani o milimetry.

Bushova účast na jednání G8 v Petrohradě naznačuje, že mezi Tel Avivem a Bílým domem proběhla pečlivá koordinace. Putin snad nakonec pochopí, že z něj Bush udělal pitomce odvrácením jeho pozornosti od dění na Středním východě k pseudoslibům ruského členství ve WTO.

Celá historie vývoje v Libanonu posledních let od vraždy Rafíka Harirího přes protisyrskou rezoluci OSN a odchod syrských vojsk až po "cedrovou revoluci" a nástup "vhodnějšího" premiéra Siniory by tak měla být chápána jako příprava k současné akci. Scénář "barevných revolucí" známý z Gruzie nebo Ukrajiny - účast amerických nevládních organizací a nadací i amerických a spřátelených zvláštních služeb - tak i v Libanonu diskredituje snahy o demokratické změny tím, že nahrazuje původní revoluční cíle snahou o plné podřízení další země MMF a Světové bance.

Jak se ještě zmíníme později, ve hře jsou i dalekosáhlejší záměry než jen přístup k vodě pro Izrael. Jde pochopitelně - jak jinak - o ropu. Obavy z amerického přístupou k "řešení" ropné krize tady dostávají jasnější obrysy: Od Kaspiku po Rudé moře, od středomořských břehů Levanty až po Afghánistán, v celém prostoru je nutno zajistit nerušenou těžbu i logistiku dodávek ropy do USA. I za cenu, že se z něj udělá jedno velké pásmo Gazy. S rozbitou infrastrukturou, plné zoufalých a vzteklých lidí bez obydlí, práce a základních životních potřeb, bez budoucnosti nebo i jen naděje na normální lidský život.

Dá se vůbec doufat, že vládcové Ameriky někdy pochopí nedělitelnost světové bezpečnosti? Myslí to někdo z nich vážně, že když osud stovek tisíc Palestinců postihne desítky milionů lidí od Libanonu po Afghánistán, že to přispěje k řešení třeba i jen jediného ze zásadních globálních problémů? Domnívají se, že tím zajistí svému národu, hájením jehož zájmů se při každé příležitosti zaklínají, šťastnější budoucnost? Nebo opravdu doufají, že rozpoutáním Armageddonu urychlí své vyzvednutí na nebesa?

Nebo snad jde jen o vrcholně cynickou snahu "Busheviků" (tak se teď začíná říkat současné US administrativě v aktivistických kruzích...) osvědčeným způsobem odvést pozornost od odmácích problémů před letošními senátními volbami? Takový názor se nabízí ZDE, spolu s upozorněním na červnové jednání v Coloradu mezi bývalým izraelským premiérem Benjaminem Netanjahu a poslancem Knesetu za Likud Natanem Ščaranským na jedné a viceprezidentem Dickem Cheyneyem na druhé straně. Podle tohoto zdroje se na uvedeném jednání dolaďoval plán libanonské operace. Izrael tam získal plnou podporu USA pro intervenci, což Netanjahu posléze tlumočil ihned po svém návratu domů na "schůzce premiérů" za účasti Ehuda Olmerta a expremiérů Ehuda Baraka a Šimona Perese.

Ščaranský pak v USA ještě loboval mezi neokonzervativci, o nichž je známo, že veřejně podporují rozšíření vojenských akcí na Sýrii a Írán.

Jestliže je správná úvaha o souvislosti posledních událostí s americkými senátními volbami, rozšíření konfliktu se dočkáme ještě letos do listopadu.

Ať to zní jakkoli cynicky, ani mírně poučeného laika pak už nemůže překvapit, když se dozví, že známý republikánský ultrajestřáb Newt Gingrich už 16. června veřejně vykřikoval, že se blíží další válka na Středním Východě a že tentokrát půjde o 3. světovou válku. ZDE A jeden provládní izraelský novinář přirovnal únos dvou vojáků v Libanonu k sarajevskému atentátu.

Zdá se, že před nasazením zbraní hromadného ničení jsme už pod plnou palbou zbraní hromadného oblbování.

Válka proti terorismu evidentně zkrachovala. Přesto se dělá vše možné i nemožné, aby se americké i světové veřejnosti namlátilo do hlav, že jediným řešením problémů, které válka proti terorismu sama způsobila, je ... její pokračování. A za její přenesení na území Sýrie a Íránu budou obviněny ... Sýrie a Írán.

Myslíte, že obě země mají na eskalaci konfliktu zájem? Že jsou v situaci, kdy si mohou dovolit riskovat jadernou válku?

Vzrpomínáte na Karla Čapka? "Zbabělý nepřítel zákeřně sestřelil naše letadla pokojně bombardující jeho území..." Pamětníků italsko-habešské i španělské občanské války rychle ubývá, neměli bychom se jich, ještě než všichni umřou, zeptat, co předcházelo 2. světové válce a co tehdy bylo nutno a možno udělat, aby se jí zabránilo?

A kdo je tedy v tomto smyslu největší hrozbou globální bezpečnosti?

Ve světle zatím uvedených skutečností je jen logické, že i Rusko se cítí ohroženo ve svých zájmech. Hlavním spojencem Ruska v oblasti je právě Sýrie. V moskevském deníku Kommersant se už začátkem června (anglický překlad je ZDE) objevil článek referující o ruských aktivitách v Sýrii.

Především jde o ruskou účast na modernizaci syrského přístavu Tartus, který je téměř na dostřel od libanonského Tripolisu. Rusko zde má svoje středisko logistického zabezpečení pro své válečné námořnictvo už od 70. let, ale teď se přístav za jeho účasti prohlubuje, aby zde mohly kotvit lodi ruské Černomořské flotily, které mimochodem mají spolupracovat s jednotkami NATO ve válce proti terorismu. (Užitečný vedlejší efekt: Řešení problémů, které má ruská Černomořská flotila v pronajaté části přístavu v ukrajinském Sevastopolu. Tartus by se mohl stát její hlavní základnou.) Podobné práce se připravují v severněji položené Latákiji, která je největším syrským přístavem.

K protivzdušné obraně přístavu (ale i valné části syrského území) by měl posloužit raketový systém S-300, který by byl obsluhován výhradně ruskými vojáky. Syrská armáda má naproti tomu zájem o modernizaci 1000 tanků T-72, o modernizaci stíhaček MiG-29, dodávku bitevníků Su-30MKI, dodávku 2 ruských ponorek a nejmodernějších protivzdušných raketových systémů krátkého i středního doletu. TASS přinesl také oficiální zprávu o jednání o prodeji moderních tanků T-90C do "jisté středovýchodní země".

Sýrie se tak nenápadně stává předsunutou ruskou baštou na Středním východě a realizace uvedených plánů nepochybně zásadním způsobem mění poměr sil v oblasti. Rusko de facto bere Sýrii pod přímou vojenskou ochranu. Jistě to ochladí rusko-izraelské vztahy. A určitě to nepovzbudí Írán k intenzivnějšímu jednání o jeho jaderném programu.

Pořád ještě věříte tomu, že zamýšlené americké rakety v Čechách přispějí ke zvýšení naší bezpečnosti? A už tušíte, proti čemu budou namířeny?

Pojďme se ještě podívat na tu zmíněnou souvislost s ropou. ZDE.

Den před zahájením izraelského bombardování Libanonu, 13. července, byl bez větší publicity uveden do provozu ropovod Baku-Tbilisi-Çeyhan (BTC). Spojuje kaspickou těžební oblast s tureckým středomořským přístavem a jeho hlavní strategický význam spočívá v tom, že se zcela vyhnul ruskému území. Slavnostního otevření se zúčastnilo několik hlav států, šéfové ropných firem tvořících konsorcium, které ropovod vystavělo a vlastní (jsou v něm všechny důležité: BP, Chevron, Conoco-Philips, Total a ENI) a vysocí vládní úředníci z USA, Velké Británie a Izraele, jehož delegaci vedl ministr energetiky a infrastruktury Benjamin Ben-Eliezer.

Obě postsovětské kavkazské republiky, přes jejichž území BTC vede, už jsou v podstatě téměř americko-izraelskými protektoráty. Gruzie po odstranění prezidenta Ševardnadzeho jednou ze zmíněných "barevných revolucí" dostala v roce 2005 prostřednictvím Izraele americké armádní zakázky v hodnotě 24 mil. dolarů. Z Azerbájdžánu si Izrael už dnes zajišťuje 20% dodávek své ropy a po uvedení BTC do plného provozu se tento podíl podstatně zvýší, i s ohledem na izraelské vlastnické podíly v azerských těžebních polích. (Mimo téma: Jestlipak Víťa Kožený aspoň dodatečně zjistil, které že síly ho odstavily od "vejvaru" z privatizace v Baku? V bahamském chládku má určitě dost času na přemýšlení, čemu to vlastně chtěl ve své nafoukané bohorovnosti čelit...:-))

Ropovod BTC tak de facto vytvořil novou vojenskou alianci: Turecko - Ázerbajdžán - Gruzie - Izrael.

Ale to ještě není všechno. Na stole už jsou plány na podmořský ropovod z Çeyhanu do izraelského přístavu Aškelon (tedy vyhýbající se syrskému a libanonskému území), kde se napojí na systém izraelských potrubí a přes ně na přístav Ejlat v Rudém moři. Izrael tak získá možnost část azerské ropy reexportovat dále do Asie a ovlivňovat tak vývoj v tamních zemích ve svůj (rozuměj americký) prospěch. To by se mohlo týkat především Indie.

V pozadí je nutno vidět snahu o oslabení Ruska a jeho vlivu na postsovětské středoasijské republiky a také o izolaci Íránu, jehož důležitost jako dodavatele ropy např. do Číny by tím značně poklesla.

Vytvoření militarizovaného pozemního koridoru mezi Izraelem a Tureckem by pak zajistilo jak bezpečnost plánovaného podmořského ropovodu, tak i možnost výstavby nových přenosových linií, tentokrát už na souši. Nešlo by jen o ropovod, ale i o plynovod, vodovod a elektroenergetickou přenosovou trasu.

Izraelský premiér Ehud Olmert se nechal slyšet, že válka v Libanonu bude trvat "velmi dlouho". A americké lodě přivážejí do Izraele nové a nové dodávky zbraní, zřejmě včetně zbraní hromadného ničení.

Laskavý čtenář nechť si sám odvodí, jaké důsledky z toho vyplývají pro českou zahraniční politiku a bezpečnost státu.

Opravdu nám prospěje, budeme-li se i jen nepřímo se podílet na rozpoutání 3. světové války?