Postmoderním způsobem (útok metatextu na text, tj. prostřednictvím "komentáře", shazující a demaskující iluzi) hráli loutkovodiči s loutkami tak, že na jevišti byly často --záměrně - vidět jejich ruce. Zajímavá byla skutečnost, že přestože režie představení útočila na iluzi, vytvářenou loutkoherci s loutkami, iluze přesto nebyla zrušena a loutky velmi dobře hrály v interakci s "velkými", živými herci. To, že se loutky objevovaly v různých průhledech ve "věžích" katedrály, vyvolávalo většinou dojem, jako že jsou to reální protagonisté, na které se však díváme zdálky.

Představení bylo koncipováno tak trochu jako variace či parodie na venkovský cirkus, či ochotnické, kočovné představení -- proto mu předcházel úvod, kde "principálová" nabízela divákům výjimečný, dokonalý příběh, kdy se budou diváci "smát i plakat". A v závěru se tři mužští herci svlékli do půl těla a své vystoupení ukončili artistickou exhibicí (přemety a kotrmelci). Leitmotivem celého představení měla být grotesknost.

To fungovalo velmi dobře ve vynikajícím způsobem napsaných často v důsledku své neformální, živé, současné obecné češtiny dialozích loutek. Bohužel, jim se nevyrovnal scénář příběhu, který hrály živé postavy. Lidským hercům se nepodařilo řádně oživit dramatickou Hugovu předlohu -- je to s podivem, protože přece existuje už tolik předchozích zpracování, od němého filmu až po dnešek. Nebyla to, myslím, chyba herců -- jejich dialogy byly příliš nevýrazně napsány a divák se určitě tak po první třetinu představení dějem nechytal -- děj obsahoval hluchá místa. Nevadilo to příliš -- divák rád se díval na vynikající scénu a na loutky. Nejživější byla postava vojáka a španělské cikánky Esmeraldy, nepříliš velký dojem udělal Quasimodo a zlovolný spiklenecký kněz nepůsobil dostatečně dynamicky.

Představení se bude hrát ještě jednou, v sobotu 22.7. zase ve 20.30.

Prvním letošním filmem, který jsme v pátek na LFŠ zhlédli, v rámci letošního tématu Člověk a příroda, byl mírně děsivý horor režiséra Johna Boormana, natočený v americké produkci, Deliverance (Vysvobození, 1972). Čtyři středostavovští Američané se vydají do americké pustiny, chtějí na kánojích sjet divokou řeku v oblasti, která má být zatopena přehradou a kde má vzniknout velké jezero. Setkají se s nevypočitatelnou, neočekávanou agresivitou dvou horalů, dojde k znásilnění jednoho z nich a k dvěma zabitím a k úmrtí jednoho ze čtveřice kajakářů. Velmi dobře režírovaný film je varováním, že kdykoliv a kdekoliv se můžeme octnout tváří v tvář nebezpečnému, nevypočitatelnému a ohrožujícímu světu.

Jinak bylo promítání tohoto filmu zajímavým seminářem o technických aspektech filmové historie -- více než třicet let stará kopie natočená systémem Technicolor byla barevně zcela zničená -- zřejmě byla špatně uskladněna, ale toto se stává velké části filmů vyrobených systémem Technicolour -- barvy úplně zmizely a dívali jsme se na červenobílý film -- výjimkou byla jen jedna cívka filmu, která si zachovala barvy. Opět nám byla připomenuta přátelská amatérskost LFŠ -- ke konci filmu, v nejnapínavějším okamžiku, kdy bylo třeba přepnout projektory na další díl, na to promítač zapomněl a asi minutu jsme seděli v temném sále, než založil další díl. Hradišťští promítači se holt asi nikdy nenaučí promítat bez chyb -- byl to přesto velmi výrazný film i zážitek.

Foto Dominika Švecová