V Británii jsou nejvěrnějšími spojenci Ruska příslušníci staré prosovětské levice. Jednodušší přístup je prostě motivován rusofilií. Širší skupina lidí je motivována antiamerikanismem. Když nenávidíte George Bushe, budete přátelsky pohlížet na lidi, kteří mu ztěžují život, jako Vladimír Putin či venezuelský Hugo Chávez. Jenže je to podivné. Pokud někdo kritizuje, že muslimové jsou v Americe pronásledováni, neměla by se nad ruskými mučicími tábory v Čečensku kritikům zlostí vařit krev?

To píše pro Guardian Edward Lucas (1962), středo- a východoevropský korespondent "The Economist" , bývalý šéf jeho moskevského vydání a autor knihy The New Cold War: How the Kremlin Menaces Both Russia and the West (Palgrave Macmillan, 2008, ISBN 0230606121).

Rusko stáhne své jednotky z "nárazníkové zóny", kterou vytvořilo v Gruzii, až budou nahrazeny mezinárodními mírovými sbory a až Gruzie podepíše dohody o odmítnutí agrese vůči separatistickým regionům Jižní Osetie a Abcházie, řekl ve středu ruský velvyslanec v Londýně Jurij Fedotov.

Spojené státy oznámily, že poskytnou Gruzii miliardu dolarů na znovuvýstavbu země po konfliktu s Ruskem. Ministryně zahraničí Condoleezza Ricová uvedla, že tyto peníze budou použity na výstavbu domů a infrastruktury - a nikoliv pro vojenské účely.

Gruzie požádala mezinárodní společenství o pomoc ve výši 2 miliard dolarů. Mezinárodní měnový fond poskytne Gruzii půjčku ve výši 750 milionů dolarů.

Separatistické enklávy Jižní Osetie a Abcházie uznala jako nezávislé Nicaragua, jejíž levicová vláda zastává ostře kritický postoj vůči USA.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Zužovat francouzskou obranu v období mezi světovými válkymi jen na výstavbu Maginotovy linie je zcela ahistorické. Francie se snažila zajistit svou bezpečnost řadou kroků. Na prvním místě to byla diplomacie, ale samozřejmě i potřebná opatření na vyzbrojení armády. Bohužel, všechny tyto její kroky ztroskotaly. K pochopení příčin je třeba se podívat na politickou situaci v Evropě po I. světové válce, píše čtenář Jan Procházka.

Dne 23.8.2008 uveřejnila MF DNES článek "Řvali na mě jako na psa" podepsaný Jiřím Šťastným. Z článku vyplývá, alespoň z pohledu čtenáře, že se jedná o rozhovor s Michaelem Kocábem. Následuje citace z úvodu článku: "Teprve nedávný úklid v archivu hudebníka Michaela Kocába vynesl na světlo dlouho neviděný cenný dokument-listinu, která stvrzovala odchod sovětské okupační armády z Československa." Následuje fotografie s textem: "VYPROVODIL OKUPANTY. Michael Kocáb s originálem protokolu o odchodu sovětské okupační armády."

Po přečtení tohoto článku jsem se domníval, že se v českých médiích strhne obrovská bouře se společným tématem "..to snad není možné..". Místo toho však na této scéně setrval jen zatuchlý klid, píše Ivan Podlášek:

Martin Bursík se chová jako pětiletý harant, kterému chtějí vzít jeho oblíbenou hračku: když mi ji vezmete, tak všechno poplivu, rozšroubuju, rozdupu, a zničím, říká v podtextu své výhrůžky, že když na sjezdu prohraje , tak odejde z předsednictva (strany?) i vlády. Chce-li tím říci, že všichni ostatní jsou hlupáci a svět se bez něj sesype, nemohl to říci lépe. Aby dodal hrozbám důraz, přiměl zahrozit i Ondřeje Lišku, který se jinak chová v souladu se svým příjmením. Tentokrát se z toho zřejmě nemohl vykroutit, a když si spočítal své šance, s opatrným zdráháním se přidal. To s Džamilou Stehlíkovou neměl pan předseda zajisté žádnou práci, svou oddaností je známá a na jeho cestě vzhůru by bezpochyby představovala nejraději koberec.

Často se o železniční dopravě mluví jako o zkostatnělém systému, který je drahý, všichni na něj doplácíme a tento systém bude často nahrazován silničním systémem, jako to bylo v USA v minulém století.Tyto názory se promítají i do návrhů brněnského nádraží, neboť nekteří architekti upřednostňují odsun hlavního nádraží kvůli jiným aktivitám, včetně jiných způsobů dopravy. Člověk cítí, že to prosazují především odpůrci železniční dopravy a lidé, kteří fandí jen automobilům a železniční dopravu považují za neblahou konkurenci.

Ale přetíženost silnic, hluk a smog na pozemních komunikacích přece jen velkou část obyvatel vrací k zastání železniční dopravy i do daleké budoucnosti.

Dobrý den, myslím, že po Tesařově práci "Mnichovský komplex" už není k Mnichovu 1938 mnoho co dodat - zahrnuje ojedinělou analýzu "možností Naší národní obrany," píše Michael Vimmer. Pokud si pamatuju, Tesař dokládá, že Naše příprava na válku s Německem byla nekoncepční, podceněna, nedostatečně financována - prostě k reálné vlastní obraně nebyla vůle. Po Mnichovu byly realizované fragmenty pevnostního plánu odevzdány Německu, to se rádo omílá, jak jsme byli "Zradou spojenců" najednou nazí v trní. Ale že pak Naši Německu ještě ochotně a rádi prodávali zbylé těžké zbraně, místo aby je třeba sešrotovali, to už se neříká. Tesař zjistil o Našem národě, jeho státotvornosti, mentalitě, tradicích a stereotypech dost na to, aby byl U Nás takřka bezvýhradně ignorován. Kdo snad tu a tam pochybuje, kde to žijeme, jak je to možná a co Nám to chtějí nakukat a pokouší se občas vzbudit z českých mrákot, tomu Tesařovu knihu vřele doporučuji. Třeba to znáte.

vznáším principielní dotaz k tezi v článku Tomáše Stýbla "Orwellova hypotéka", týkající se žití na dluh: jaký je rozdíl mezi splácením hypotéky a placením nájmu? píše Martin Střelec. Podle mého názoru je to v principu totéž: využívám-li něčí kapitál, něco mu za to platím. Využívám-li tedy něčí nemovitost, poplatkem za využití je nájem, využívám-li něčí peníze (půjčka od banky), poplatkem za využití je úrok. Podstata věci je tedy podle mne stejná.

Viděl jsem ho jen jednou v životě, ale těch několik setkání a rozhovorů během čtrnáctidenního prázdninového pobytu s rodinou ve Vysokých Tatrách před čtvrt stoletím mne výrazně ovlivnilo a otevřelo mi celý nový svět. Uvědomil jsem si v ten moment naprosto zřetelně a jednou provždy, jak je moc spjatá s majetkem, bohatstvím a co znamená mít vliv v místě, vliv který je daný dobrým jménem a majetkem.

„Viete, pán Žák“, řekl mi jednou, když jsme spolu připravovali živáňskou a byli jsme stranou ostatních „to všetko je pekné o tom, že chudoba cti netratí a že majetek nie všetko, ale pamätajte si dobre, čo Vám hovorím, chudobný člověk - hotová opíca.“ Trochu mne to pobouřilo, protože jsem tak trochu od přírody i od rodiny idealista, ale ten člověk mne okouzlil.

Kudy do toho? Vůbec nerozumím zdravotnictví a nechci tu být za brouka Pytlíka... jedna věc se ale zdá jasná!

Když pacient musí za lékařem místo jednou třeba 7x, velmi zhruba řečeno, vydělá tenhle lékař sedminásobek peněz. Nejvíce tedy vydělá lékař, který bude pacienta léčit co nejdéle. Je-li ekonomická stimulace oficiálním a hlavním hybným motorem práce lékařů u nás (a to je v tržní společnosti snad mimo pochybnost), pak se jedná z hlediska zájmů pacientů (= veřejného zájmu nás všech) o ryzí ekonomický nesmysl.

Viktor Farkas, Lži za války a v míru, Mladá fronta, Praha 2006

Je třeba budovat jednotu. Činy, ne řečmi. Nepotřebujeme lov na čarodějnice – potřebujeme jasně fungující zákony. Nepotřebujeme pracovní hrdinství – potřebujeme funkční průmysl. Nepotřebujeme ženy kopající protitankové zákopy a děti u soustruhů obrábějící nábojnice – potřebujeme skutečnou starost státu o rodinu a vzdělání. Potřebujeme prostě začít žít normálně, konečně opustit onu zasněnou opileckou apatii roků po perestrojce. Nikomu nehrozit, s nikým se nespojovat, ale tvrdě a systematicky hájit své zájmy na mezinárodní scéně.

Toto není fantazie – toto je Rusko.

V srpnu roku 2008 jsem dvakrát pocítil hrdost z faktu, že žiji v Rusku. Poprvé – to když bez ohledu na natovský povyk Rusko zastavilo genocidu v Jižní Osetii, a poté rozdrtilo gruzínskou armádu. Podruhé, když náš prezident Dmitrij Medveděv, ve chvíli neuvěřitelného napětí, vyhlásil uznání nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie.

Úvahy věnované zářijové krizi z roku 1938 se zpravidla soustřeďují teprve na poslední dějství dramatu. S ohledem na okamžik, v němž izolované Československo muselo čelit mnohem silnějšímu protivníkovi, je jistě logické se ptát, zda jsme se neměli bránit, a jaké by byly vyhlídky. K událostem pro rozuzlení celé krize podstatným způsobem však došlo již mnohem dříve a československé orgány je mohly ovlivnit pouze z malé části. Rozhodující se ukázal být rozpad Versailleského systému a následně i francouzské alianční soustavy. Druhou jmenovanou událost přitom výrazně podmínila nekritická důvěra v projekt permanentního opevnění francouzských hranic.

Ve svém článku "Copak mají Spojené státy nárok odsuzovat humanitární intervence?" jsem v souvislosti s aktuálním děním na Kavkaze uvedl, že poválečné Spojené státy během studené války napáchaly ve světě více zla než poválečný Sovětský svaz. Obdobně to platí i o uplynulé dekádě. I když Rusko padlo na kolena, stačilo při tom vést ničivou válku v Čečensku. Přestože se mnohým stýská po éře prezidenta Clintona, srovnávají-li ho se současným americkým prezidentem, v průběhu jeho dvou mandátů se Spojené státy dopustily řady nyní polozapomenutých zločinů.

Již i Hospodářské noviny informují o prudkém poklesu zájmu o hypoteční úvěr. Lidé se konečně začínají probouzet z iluze, že žít na dluh je normální, morální, správné a perspektivní, z iluze, která byla uměle vykonstruována finančníky a zkorumpovanými médii.

Rekordně dosud nejstrašnější film kameramana F.A.Brabce je jeho nové zpracování Máchovy romantické lyricko-epické povídky Máj. Brabcův film je opravdu vážným kandidátem na nejděsnější český film posledních dvaceti let.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 180 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V červenci 2008 přispělo celkem 185 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 40 916.45 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 31.7. 2008 částku 231 190.15 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a 1,400.18 euro.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.