Budiž odpuštěno těm z nás, kteří nesledují aktuální politický vývoj, pokud se domnívali, že Rusko přestalo být silou, se kterou je třeba počítat,“ píše dále autor. Ještě před nedávnem to opravdu vypadalo, že ta země je na kolenou a stala se pouhým stínem sama sebe. Stejně tak mohli mnozí podlehnout iluzi, že Putin po prezidentských volbách ustoupil do pozadí.

„Ti z nás, kteří nesledují aktuální politický vývoj, také jistě v životě neslyšeli o Jižní Osetii nebo Abcházii, tedy až donedávna. O Gruzii, to ano, o prezidentu Saakašvilim také, nejen proto, že se pravidelně objevoval na washingtonské scéně, ale proto, že Gruzie byla vyzdvihována jako vzor toho, co dokáže západní demokracie a ekonomický rozvoj.

Takže když nás všechny probudilo bombardování Cchinvali, některým z nás lze prominout, že netušili, co se chystá. Jak ale mohli nevidět varovné příznaky ti, kteří byli v obraze?“

„Začněme energickým Saakašvilim. Copak si vážně mohl myslet, že může čelit ruské armádě? Myslel si, že když si Putin v Pekingu špitá s ostatními světovými lídry, bude tím natolik rozptýlen, že jemu to projde? Nebo si myslel, že když poslal do Iráku ohromujících 2000 vojáků, třetí největší kontingent, vrátí se mu to v podobě americké vojenské podpory proti ruským tankům?“

Není pochyb o tom, že Saakašvili se nechal unést iluzemi o tom, že si může vzít zpět Jižní Osetii, ale někdo ho musel povzbuzovat, píše dále autor. Tyto kroky paradoxně zahrály přímo do rukou Putina, který jen čekal na záminku, aby mohl světu ukázat, kdo je tu pánem.

Během čtyř dnů, po které ruský vojenský zásah trval, Západ příliš nereagoval. „Teprve až se Rusko podařilo uskutečnit své vojenské cíle, slyšeli jsme z úst Georgie Buse, že ruská invaze do suverénního státu je „zcela nepřijatelná“. A po podpisu příměří jsme nyní svědky toho, jak jeden západní politik za druhým odsuzuje ruské kroky s tím, že něco takového nelze tolerovat.

„Co s tím ale doopravdy mohou dělat?“, táže se autor, když vyjmenovává některé návrhy západních politiků, počínaje bizarním nápadem Davida Camerona, lídra britské opozice, že je třeba zatrhnout ruské elitě její nákupy v Londýně (s poznámkou „řekněte to Putinovi, tomu se podlomí nohy“), až po vážnější úvahy o vyloučení Ruska z nejrůznějších „mezinárodních klubů“ typu Světové obchodní organizace nebo G8, nebo zmrazení vztahů Ruska a NATO. To vše jsou ale jen řeči, uzavírá. Fakt je, nepřímý konflikt mezi Východem a Západem si nepřeje nikdo, a navíc Západ Rusko potřebuje stejně jako ono jej.

Další pasáž je věnována politickému realismu, který Západu chyběl. Saakašvili nebyl jediní, kdo se nechával unést iluzemi a jeho vlastní přání mu zastírala skutečnost. Vážnost situace přitom jako by nikomu doopravdy nedocházela. „Proč ale vůbec Rusko provokovat? Rusko přece již dlouho dává najevo, že nestrpí další erozi své sféry vlivu. Georgie Bush může sice tvrdit, že nyní již nežijeme ve světě, kde existují sféry vlivu, ale koho o tom přesvědčí? Nebo si snad myslí, že existuje jen jedna sféra vlivu, ta jeho?

To si George Bush skutečně myslel, že Rusko nebude vzteky doběla, když Spojené státy nabídnou Gruzii a Ukrajině členství v NATO? NATO se sice projevilo jako naprosto neschopné v dosahování svých cílů, ať již v Afghánistánu nebo v Srbsku, ale stále je to vojenské uskupení, které vylučuje Rusko. Když na posledním summitu NATO Vladimír Putin varoval, že rozšiřování přítomnosti této vojenské aliance na prahu Ruska bude považováno za bezprostřední ohrožení ruské bezpečnosti, proč jej nebrali vážně?

Po pravdě řečeno, jak mohl někdo nebrat Putina mimořádně vážně? Sice už není prezidentem, ale to je jen sémantika. Nedávné události dokázaly nejen to, že stále je tím, kdo rozhoduje, ale i to, že když je prezidentem někdo jiný, má volnější ruce.

Tento konflikt Putin nemohl prohrát. Nejenže rozdrtil Gruzii a víceméně si otevřel cestu k anexi Jižní Oseti a Abcházie, ale ukázal všem zúčastněným, že země v „blízkém zahraničí“ Ruska nemohou očekávat, že jim USA budou něco platné.“

Názor arabského novináře na americký systém protiraketové obranu

„A ovšem, co ten protiraketový obranný deštník? Jaká náhoda, že Polsko nyní podepsalo souhlas s umístěním amerických raket na své půdě – dohodu, která podle očekávání rozzuřila Rusko do té míry, že se jejího představitelé nechali slyšet, že kterákoliv země, v níž bude umístěn americký raketový systém, se tím stane legitimním cílem jaderného útoku? Zdánlivě je tento protiraketový štít určen k zachycování a ničení raket z Íránu nebo jiné „darebácké“ země. Otázka je: To někdo vážně věří, že Írán se chystá odpálit rakety na evropské země? A i kdyby, dokázaly by tyto nevyzkoušené a nákladné antirakety skutečně zachytit a zničit něco, co se na ně řítí rychostí 4 mil za sekundu?

Arab News: Why mess with Russia? ZDE