Součástí Gruzie se autonomní sovětské socialistické republiky Abcházie a Jižní Osetie staly až po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991.

Dějiny Sovětského svazu - Wikipedie ZDE

Národnostní složení Gruzie je dnes velmi různorodé: Gruzínci 70%, Arméni 5,7%, Rusové 1,6%, Ázerbájdžánci 6,5%, Osetinci 3%, Adžarové 2,8%, Abcházci a Řekové po 1,8%, Ukrajinci 1% a asi 60 různých etnických skupin.

Abcházie v roce 1989 měla 537 000 obyvatel, z toho bylo 17.8% Abcházců, 45.7% etnických Gruzínů, v ostatních menšinách výrazně převládali Řekové. K Rusku byla Gruzie postupně připojována v letech 1801-1864. Po ruské revoluci a neúspěšném pokusu o federaci zakavkazských států vznikl roku 1918 v Gruzii nezávislý stát. Od roku 1922 byla Gruzie součástí Zakavkazské SFSR v rámci SSR. Od roku 1936 byla vytvořena Gruzínská SSR. Situace v autonomní sovětské socialistické republice Abcházie byly složité od konce roku 1980, kdy antisovětská gruzínská opozice začala prosazovat nezávislost na Sovětském svazu. V březnu 1989, vyvrcholily požadavky abcházských nacionalistů v Prohlášení z Lykhny - oficiální požadavek na vytvoření samostatného sovětské socialistické republiky (na základě předchozí existence samostatného Abcházské SSR v letech 1925 - 1931, která byla spojena s Gruzií konfederací na základě "Smlouvy o Unii"). Deklarace byla podepsána rektorem Suchumské univerzity. Etničtí Gruzíni mezi studenty na univerzitě oznámili protesty, ale ty byly zakázané gruzínskou vládou. Přesto se studenti shromáždili, a byli napadeni etnickými Abcházci . Gruzínské anti-sovětské veřejné mínění byl rozhořčeno, a rozšířilo tvrzení o několika tisících gruzínských demonstrantů v Tbilisi. V důsledku protestů byly sovětské jednotky odeslány do Tbilisi, kde následovaly v roce 1989 krvavé zákroky . V dozvucích tohoto konfliktu , první ozbrojené střety mezi zástupci abcházské a gruzínské populace proběhly mezi 16. - 17. července 1989 v Suchumi. Konflikt byl podporován hesly o údajném porušování práv Gruzínců během přijímacích pohovorů na Suchumské univerzitě. Výsledné občanské nepokoje se rychle proměnily ve vojenské střety, které skončily 16 úmrtími a asi 140 zraněnými, většinou Gruzínci. Ještě jednou byla nasazena sovětská armáda na potlačení neklidu. Vláda Sovětského svazu neudělala nic, aby zabránila mezi-etnickým konfliktům, neboť sama o sobě byla na pokraji zhroucení.

War in Abkhazia (1992-1993) ZDE

Po rozpadu SSSR vyhlásila Gruzie v roce 1991 svoji nezávislost aby se roku 1993 stala členem SNS. Těžký úderem pro ekonomiku Gruzie se stala občanská válka v roce 1993 mezi jednotlivými politickými frakcemi a se separatisty v autonomních oblastech v Abcházii a v Jižní Osetii. ....

V r. 1989 vypukly v Suchumi nepokoje, jejíchž cílem bylo získání samostatnosti republiky, ale byly potlačeny sovětskými vojsky. 9. 4. 1991, resp. 26.5.1991 vyhlásila Gruzie samostatnost, samozřejmě, že považovala za své výsostné území celé území, včetně oblastí a autonomních republiky, kterým zrušila nejen název, ale i podobu jakési autonomní samostatnosti. ... Nejvyšší sovět Abcházské autonomní republiky vyhlásil v červenci roku 1992 nezávislost na Gruzii.. Toto rozhodnutí bylo důvodem k vojenskému zásahu Gruzie proti celému území. Napětí, pokud jde o autonomii dospělo do kritické fáze v červnu 1992, kdy abcházští ozbrojenci zaútočili na vládní budovy v Suchumi. Dne 23. července 1992, abcházská vláda vyhlásila nezávislost na regionu, ačkoli to nebylo mezinárodně uznáno. Dne 14. srpna 1992 byly gruzínská policie a jednotky národní gardy odeslány k obnovení kontroly vlády nad Abcházií. Řady gruzínských vojáků byly obsazeno částečně tím, že někteří vězni v Gruzii byli propuštěni na podmínku, že budou bojovat v Abcházii. Boj vypukl ve stejný den. Dne 18. srpna 1992, separatistická vlády uprchla z Suchumi do Gudauty. Gruzínským provládním silám se podařilo převzít kontrolu nad velkou částí Abcházie, ale vojenské akce pokračovaly. Dne 25. srpna gruzínský vojenský velitel Giorgij Karkarašvili ohlásil prostřednictvím televize, že gruzínské síly by neměly brát žádné zajatce...

Na konci této fáze konfliktu gruzínské jednotky kontrolovaly většinu Abcházie. bytky abcházských sil byly obleženy v části okresu Ochamchira a Tkvarcheli. 3. září 1992, bylo vyjednáno v Moskvě příměří . Podle dohody byly nuceny gruzínské ozbrojené síly ustoupit z okresu Gagra. Příměří bylo brzy ze strany Abcházců porušeno. Tisíce dobrovolníků z polovojenských skupin, hlavně Čečenců a kozáků od vojenské konfederace horských národů Kavkazu (CMPC) vstoupily do Abcházie bojovat proti gruzínské vládě. Do bojů zasáhly i ruské armádní jednotky na příkaz prvního náměstka ministra obrany Ruské federace G. Kolesnikova. Abcházci a síly CMPC zaútočily na město Gagra 2. října drtivou přesilou tanků za vzdušné podpory. Ruské námořnictvo začalo blokádu námořního přístavu poblíž Gagra.

War in Abkhazia (1992-1993) ZDE

V průběhu této fáze kruté občanské války, se abcházským separatistům podařilo dojít až k řece Inguri, která tvoří přirozenou hranici mezi Abcházií a Gruzií, ale na samotné území Gruzie již neexpandovaly. Pří abcháském dobývání Gagry bylo mnoho Gruzínců zabito a většina byla důrazně vyhoštěna z města.

Etničtí Gruzíni, kteří žili v Abcházii, bojovali ve velké míře na straně gruzínských vládních sil. Abcházská populace etnických Arménů a Rusů, byla podporována většnou Abcházců a bojovala na jejich straně. Konflikt byla komplikován občanskými nepokoji v Gruzii mezi přívrženci svrženého gruzínského prezidenta Zviada Gamsachurdii a popřevratovou vládou v čele s Eduardem Ševardnadzem, stejně jako gruzínsko-ossetinským konfliktem stejného charakteru. Významné porušování lidských práv a zvěrstva byly hlášeny ze všech stran. a dosáhl vrcholu v důsledku dobytí Suchumi 27. září 1993, které následovalo po kampani etnických čistek proti gruzínské etnické populaci (úředně uznané OBSE, uvedeno v rezoluci OSN GA/10708). Od 13000 do 20000 etnických Gruzínů a přibližně 3000 Abchazců byo zabito a více než 250000 Gruzínců se muselo odstěhovat nebo uprchnout.

Údaje o mrtvých nejsou dodnes objektivní - hovoří se i o 12-17 000 obětech na životech, přes 300 000 Gruzínů - běženců. Ti se hodlali zachránit zejména v Tbilisi a v západní Gruzii, kde se nouzově ubytovali u příbuzných či známých.

MZV ČR: Trochu sladké historie a hořké současnosti ZDE

Po konfliktu se Abcházie ocitla v ekonomické blokádě - nefungovalo železniční a letecké spojení, zcela zanikl turistický ruch na pobřeží Černého moře (oblíbená letoviska Gagra,Picunda se ocitla v ruinách), jakákoliv pomoc ze strany Ruska je Gruzií považována za vměšování do interních záležitostí. Obyvatelstvo žije ve velké bídě, v oblasti působí dodnes různé kriminální živly a čečenské bojůvky. Od r. 1994 se v oblasti nachází ruské mírové jednotky, které mají dohlížet na základní klid zbraní, působí zde jednotky mise OSN, UNOMIG.

...V současné době je prezidentem autonomní republiky Abcházie Sergej Bagapš. Volilo ho v lednu 2005 91.54% těch, kteří přišli k volbám. Jeho konkurenta, právníka a bývalého viceprezidenta Červeného kříže Abcházie Jakuba Vasiljeviče Lakobu volilo pouze 3400 občanů. Jeho předchůdce Vladislav Ardzinba byl zvolen 99% hlasů v roce 1999 a byl též znám jako odhodlaný bojovník za odtržení Abcházie od Gruzie. V roce 1999 proběhlo i národní referendum za samostatnost země, což si přálo 99,9% zúčastněných.

Pozn. red.: Text na stránkám MZV nebyl nijak manipulován vzhledem k současným událostem, neboť obsahuje údaje platné před rokem 2005... Informace jsme doplnili dle aktuálních údajů anglické Wikipedie.

MZV ČR: Trochu sladké historie a hořké současnosti ZDE

... Jihoosetinská autonomní oblast byla vytvořena 20. 4. 1922. Leží na severu Gruzie a hraničí s ruským územím Severní Osetie. Má rozlohu 3 900 km² a v roce 1989 měla 99 000 obyvatel, z nichž 66,4% tvořili Osetinci a 28.8% Gruzíni.

V roce 1990 přijal jihoosetinský Oblastní sovět deklaraci o samostatnosti a vyhlásil Sovětskou Osetinskou demokratickou republiku. V lednu roce 1991 přiletěl prezident Gorbačov z Moskvy, aby zrušil neoprávněné kroky a usnesení Oblastního bylo zrušeno Nejvyšším sovětem Gruzie.Jižní Osetie byla převedena pod přímou správu Gruzie pod názvem Cchinvalská oblast. Protesty nespokojených obyvatel však začaly nabývat forem občanské války. Do země přijely sovětské i gruzínské ozbrojené síly. Situace se poněkud uklidnila po setkání Eduarada Ševardnadze s jihoosetinským vůdcem L. Čibirovem.

MZV ČR: Trochu sladké historie a hořké současnosti ZDE

30. září 2004 byl v rámci jednání společné kontrolní komise v Moskvě podepsán akt, podle kterého se zúčastněné strany zavazují uskutečňovat jakékoli změny v mírových silách v zóně konfliktu pouze za souhlasu všech stran. Na setkání se jednalo mimo jiné i o politicko -- ekonomických otázkách. 5. listopadu 2005 se v Soči uskutečnilo jednání gruzínského premiéra Zuraba Žvanii s Eduardem Kokojtym, při kterém byla podepsána dohoda o demilitarizaci zóny konfliktu do 20. listopadu 2005 - demilitarizace ovšem bude podle všeho trvat delší dobu. Osetská strana situaci navíc zkomplikovala prohlášením Kokojtyho při návštěvě Moskvy 8. prosince 2005 o tom, že Jižní Osetie neztrácí naději na sjednocení s Ruskem.

Jižní Kavkaz má strategickou pozici: sdílí společné hranice s Tureckem jako členem NATO, s Ruskem a s Íránem. Jeho důležitost roste s ohledem na zájmy Západu ve střední Asii, v Afghánistánu a na Blízkém Východě, zejména v kontextu boje proti terorismu po 11. září 2001. Pro Západ je Jižní Kavkaz regionem příležitostí také pokud jde o zdroje nerostných surovin a fakt, že Ázerbájdžán je umírněnou muslimskou zemí. Na druhou stranu je tento region zdrojem bezpečnostních rizik, které mají významný dosah i za jeho hranice. Všechny procesy probíhající v regionu mají silně politický charakter - region představuje a historicky vždy představoval oblast konkurence okolních států, ke kterým se po skončení studené války připojily USA a Západní Evropa.

Po rozpadu Sovětského svazu a zvýšení produkce ropy v oblasti Kaspického moře získal Jižní Kavkaz geostrategický a geoekonomický význam z energetické perspektivy. Otázka potrubí je v podstatě jedním s hlavních zdrojů soupeření členských států NATO s Ruskem a Íránem. Diskuze o směrech potrubí mezi Ruskem na jedné straně a USA, Tureckem a Ázerbájdžánem na straně druhé byla a je soupeřením spíše o geopolitické postavení v regionu než o získání "pohádkového" bohatství.

Aktivní zapojení Gruzie do spolupráce s NATO vyplývá z její zahraničněpolitické orientace a z vážného zájmu o členství v NATO. Pro záležitosti PfP podle svých možností přispívá vojenskými jednotkami a dává k dispozici své výcvikovými prostory, letiště a přístavy (Batumi, Poti). Účastní se operace v Kosovu, Afghánistánu a Iráku. V roce 1999 přistoupila k PARP, jejím hlavním cílem je reforma ozbrojených sil a dosažení interoperability.

MZV ČR: Politika NATO na jižním Kavkaze ZDE