Mírová konference zahájila svou činnost v Paříži na počátku roku 1919 a její součástí byl návrh mírových podmínek Německu, které, s určitými změnami, Německo v tomtéž roce přijalo a mírovou smlouvu podepsalo. Mimo jiné byla omezena německá armáda na 100 tisíc mužů, byla zakázána všeobecná branná povinnost, Německo nesmělo vlastnit vojenské letectvo a ponorky, tonáž ostatního loďstva byla omezena, levý břeh Rýna byl okupován dohodovým vojskem, na pravém břehu vzniká demilitarizované pásmo o šířce 50 km, atd. Těchto opatření byla celá řada, je zbytečné na tomto místě je rozebírat. Cílem mírové smlouvy bylo znemožnit, aby mohla z německého území nemohla znovu vzejít válka.

Bohužel však rivalita mezi evropskými mocnostmi vedla k jinému vývoji. Především Velká Británie chtěla oslabit svého tradičního rivala Francii, a proto nechtěla příliš oslabit Německo. Proto postupně dochází, přes protesty Francie, k postupnému změkčování podmínek mírové smlouvy s Německem.

Německo postupně přestává plnit podmínky mírové smlouvy a - bohužel - na mezinárodním poli se mu daří tuto politiku obhajovat. V roce 1932 tak byly fakticky anulovány reparační závazky na konferenci v Lausanne. Po nástupu Hitlera k moci se situace rychle zhoršuje. V roce 1935 Německo odmítá nadále dodržovat omezení Versailleské mírové smlouvy, mj. zavádí všeobecnou brannou povinnost, buduje válečné loďstvo i ponorkové loďstvo. Velká Británie s těmito porušeními mírové smlouvy souhlasí, v námořní dohodě podepsané s Německem dokonce uznává "právo" Německa budovat své loďstvo. V roce 1936 Německo obsadilo demilitarizované pásmo v Porýní a vypovědělo rýnský pakt.

Francie se samozřejmě cítila těmito kroky přímo ohrožena, Velká Británie však odmítla společný postup proti Německu, pouze konstatovala porušení německých závazků, ale neoznačila je jako akt ohrožující evropský mír.

Francie si v této situaci snažila zajistit svou bezpečnost jinými cestami. V roce 1934 Francie navrhla sjednat regionální bezpečnostní pakt ve střední Evropě. Řada zemí tuto iniciativu přivítala (SSSR, Československo), klíčové země, tedy Německo a Polsko, však tuto iniciativu odmítly. V následujícím roce Francie obnovuje alespoň vojenskou konvenci s Belgií proti případnému útoku Německa.

Na základě uvědomění si reálné politické situace v Evropě pak francouzská vláda připravila a postupně prosazovala balík opatření ke zvýšení obranyschopnosti země. Prvním krokem v roce 1935 bylo prodloužení vojenské služby na dva roky, následovat měly další kroky s cílem modernizovat armádu.

Levicové odborové centrály však proti tomuto vývoji protestovaly a na přelomu roku 1935 a 1936 připravilyrozsáhlé demonstrace po celé zemi, na kterých se účastnily milióny příznivců. Vedle dalších hesel (za lidovou frontu a proti fašismu) se objevují hesla o boji "proti francouzském imperialismu", "proti válce", "proti vyzbrojování imperialistické Francie". Základním argumentem je, že žádné nebezpečí přece Francii nehrozí a je to jen francouzský militarismus, který má zájem na roztáčení zbrojních výdajů. Z dnešního pohledu se zdá být neuvěřitelné, že ještě v roce 1935 si nikdo neuvědomoval nebezpečí vzniku války, ale dnes je situace s protiradarovými aktivisty obdobná.

Pod vlivem těchto demonstrací byly plány na přezbrojení a modernizaci francouzské armády zastaveny. Nakonec parlamentní volby v květnu vedly k ustavení vlády lidové fronty, vedené L. Blumem, která se věnovala jiným otázkám, především zlepšování sociálních podmínek pracujících.

V roce 1938 se pak tragédie uzavřela. Nově ustavená francouzská vláda vedená Daladierem jednala o pomoci Československu na svém zasedání 13. září, ministr zahraničí Bonnet přednesl informaci o stavu francouzské armády a konstatoval, že za dané situace armáda není schopna podniknout žádnou akci na pomoc Československa. Po tomto zasedání vlády Daladier kontaktuje Chamberlaina a doumlouvá se s ním na schůzce s Hitlerem.

Francouzská vláda si nebezpečí konfliktu s Německem po celou dobu tedy uvědomovala a připravovala se na něj. Bohužel Velká Británie ve své rivalitě vůči Francii fakticky schvalovala znovuvyzbrojování Německa a oslabovala pozici Francie. Když Francie zjistila, že nemůže zastavit znovuvyzbrojování Německo, snažila se připravit vlastní modernizační program francouzské armády. Lidové protesty proti "imperialismu a válce" však tento program modernizace zastavily.

Francie tak na počátku II. světové války byla na konflikt zcela nepřipravena. Z tohoto důvodu Daladier musel souhlasit s mnichovskou dohodou. Na rozdíl od Chamberlaina si uvědomoval, že nebezpečí války není tímto krokem zažehnáno.

Poznání historie přináší poučení i pro dnešek. Lidové protesty proti vyzbrojování země jsou pochopitelné, ale mohou mít tragické důsledky.