Touto otázkou se mj o víkendu zabýval známý diskusní pořad stanice BBC Radio 4 "Any Questions". Diskutéry byli bývalý významný konzervativní ministr obrany za Margaret Thatcherové lord Heseltine, Sir Jeremy Greenstalk, britský velvyslanec u OSN, když Británie zaútočila na Irák, a pak v Iráku, historička Sarah Bradfordová, Jack Dromey, náměstek generálního tajemníka odborového svazu Transport and General Workers Union, dále pokladník Labour Party, který nedávno odhalil skandál s přísliby vysokých státních vyznamenání za tajné milionářské půjčky.

Přemysl Janýr si pro svou odpověď Lukáši Veselému vypůjčil titul slavné Fulbrightovy knihy. Proti závěru kritizované analýzy tedy staví alternativu, která by Evropu po šedesáti letech měla definitivně vymanit z pozice amerického mouřenína. Janýr sám však svou vizi uvozuje upozorněním, že scénář nemůže podložit "ničím jiným než dohady. Vycházím přitom z trendů a postojů, které již dnes v Evropě více či méně latentně existují, jsou však dosud překryté snahou napětí s USA neeskalovat a otevřené roztržce zabránit. Útok na Írán konfrontativní postoje rozhodně posílí, přičemž šíři, rychlost a hloubku radikalizace odhadovat nelze, nejvýše směr."

Čelím žalobě ODS na ochranu pověsti a tento žalobce mne žádá, abych prokázal své výroky o okolnosti schůzky, kterou z iniciativy předsedy ODS Mirka Topolánka se mnou uskutečnili pánové Večerek a Dalík.

Darina Martykánová vyčítala Štefanu Švecovi, že "vypichuje nejradikálnější projevy feminismu", a že nenapsal nic o feministických knihách, které se mu líbily, a o feministických teoriích, s kterými souhlasí. Rozhodl jsem se to napravit a přikládám několik citátů od mé oblíbené feministky. Omlouvám se za rychlý a poněkud nedbalý překlad.

Camille Anna Paglia (narozená 2.dubna 1947 v Endicottu, ve státě New York), Profesorka Humanities and Media Studies, University of the Arts, Philadelphia, Pennsylvania. Mimo jiné autorka knihy Sexual Personae: Art and Decadence from Nefertiti to Emily Dickinson (1990).

Britská média i politikové zesilují tlak na labouristického ministra vnitra Charlese Clarka, poté, co přiznal, že britské ministerstvo vnitra propustilo do Británie 1000 zahraničních zločinců, vrahů, pedofilů a násilníků, namísto toho, aby je deportovalo.

Clarke přiznal v tiskovém prohlášení, že v důsledku chyby propustilo od roku 1999 jeho ministerstvo do britských ulic 1023 zahraničních násilníků, vrahů a pedofilů. Ministerstvo se prý nyní snaží zjišťovat, kde tito lidé jsou, a zda by bylo možno je přece jen deportovat.

Podrobnosti v angličtině ZDE

John Prescott (67) náměstek premiéra Tonyho Blaira, ve středu přiznal, že dva roky udržoval milostný poměr se svou tajemnicí Tracey Templovou (43) a tajně se s ní setkával v jednom z vládních bytů.

Prescott sdělil listu Daily Mirror: "Měl jsem s ním poměr a lituju toho. Plně jsem to prohovořil se svou manželkou, která je touto zprávou zdrcena."

Úřad britského premiéra Tonyho Blaira se k té věci odmítl vyjádřit. Mluvčí konstatoval, že jde o Prescottovu soukromou věc.

List Daily Mirror uvedl, že státní úředníci v Prescottově úřadě byli šokováni tím, jak Prescott s Templovou v práci flirtoval. Prý jejich poměr začal po vánočním večírku v roce 2002, kdy spolu protančili většinu noci.

V roce 2003 Prescott stál při své manželce, když vyšlo najevo, že měla tajně před 40 lety syna, jako sedmnáctiletá svobodná dívka, který byl adoptován.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Když Unie svobody zahájila šokující předvolební kampaň, učinila tak nejspíš proto, že udělá už úplně cokoliv, co zabrání jejímu zániku. Nezaobírala se asi myšlenkou, že všichni ti potenciálně zelení squatteři, kuřáci marihuany, sprejeři, dredařky s kroužkem v nose a technaři získali na střední či vysoké škole rozhled dost solidní na to, než aby se dali nachytat na jedno křečovité gesto strany, vyznávají celá léta protiklad alternativního životního stylu a environmentálních hodnot - dravý ekonomický neoliberalismus. Unie svobody však každopádně rozšířila počet stran, kterým najednou také jde o zelenou politiku a usilují o přízeň mladých protestních voličů z velkoměst. Do stínu se tak dostávají drobní, zato skuteční příbuzní Strany zelených, kteří už zelená témata obhospodařují -- byť s rozdílnými výsledky a cíly - delší dobu.

Předvolební boj se letos odehrává převážně v podobě licitování, kdo dá víc. O "krvi a slzách" si netroufne mluvit žádná politická strana, která má šanci dostat se po volbách do Poslanecké sněmovny. Tím spíš, že Česko se nachází na růstové křivce hospodářského cyklu. Protože však politické strany slibují za vstřícné chování u volebních uren ty nejlákavější bonusy, hodnota slibů se tím do jisté míry devalvuje. Strana zelených se od tohoto hlavního proudu liší, a v tom je možná kus jejího kouzla novosti. Program Strany zelených (SZ) obsahuje jak politicky liberální prvky, tak prvky výrazně regulativní (v energetice či dopravě) a strana samotná se na pravolevé přímce záměrně nevymezuje.

Komentátoři připomínají, že v západoevropských zemích jsou Zelení spíše nakloněni doleva a v Česku kupodivu doprava.

Byl to zvláštní rok, ten rok 1968. Podle amerického politologa Francise Fukuyamy tehdy vyšli do pařížských ulic znudění studenti, aby se bouřili proti svému dobrému bydlu. Podle jiného amerického politologa, Immanuela Wallersteina, tehdy začala světová revoluce: po celé planetě povstali lidé proti staré levici, kterou reprezentovali komunisté, sociální demokraté a představitelé národně osvobozeneckého hnutí. Ne pouze kvůli jejich cílům. Protestovali hlavně proti tomu, že své sliby nedokázali naplnit. A že nebyli schopni do svých cílů zařadit nové výzvy.

Začínali v 70. letech minulého století jako pouliční rebelové, kteří -- podle pamětníků -- neměli názorově daleko ke komunistům. V roce 1998 se dostali až do federálního kabinetu, v němž vydrželi sedm let. Nyní, navzdory pouze mírné ztrátě v loňských předčasných volbách do Spolkového sněmu, jsou opět v opozici. Skutečnost, že už nemají v čele ony populární osobnosti, které dokázaly voliče zaujmout, stejně jako fakt, že se o ekologickou a pacifistickou agendu, s níž svého času němečtí Zelení by proto mohli být pro české spolustraníky jistým vzorem i poučením: v tom, jak se dělá zelená politika, stejně jako v tom, kam až vedou politické ústupky a stav, kdy se agenda vyčerpá.

◄ Joschka Fischer: Na vrcholu kariéry šéf diplomacie, dnes řadový poslanec

Vážná podezření z koruptivního ovlivnění průzkumů, vyslovená nyní některými politiky a dlouhodobě v zákulisí probíraná skeptickými analytiky, spolu s dlouhodobými chybami, které se prokazují už patnáct let při každých volbách, staví sociology do role cikánek, které vám budou hádat z ruky. Budete šťastní, ale manželka vás opustí s jiným. Tak vypadá výzkum veřejného mínění. Zveřejněná data nejsou faktickými čísly, ale jsou přepočítaná, převážená. Tak, aby dopočetla to, jak se konkrétní respondenti odchylují od "průměrného voliče". Z ekonomických důvodů volený vzorek přibližně jednoho tisíce respondentů neumožňuje menší statistickou odchylku, než plus minus 3 %. Což už mediální interpretace výsledků téměř nikdy nezmiňuje...

psáno pro týdeník Ekonom ZDE

Při minulých volbách v roce 2002 fungovala demokracie podle ČT tak, že v diskuzních pořadech byli přítomni vždy dva zástupci parlamentních stran a k nim byli losem voleni dva zástupci "malých stran". -- Takový přístup je důkazem zvýhodnňování jedné skupiny oproti druhé. Tedy už předem měly velké parlamentní strany výhodnější pozici. Podobně je tomu letos v pořadech V. Moravce. Připomeňme, že před rokem 1989 existovala tzv. Národní fronta -- kromě KSČ v ní byly i strany socialistická a lidová. To byly strany povolené, ostatní byly zakázané. Slušný člověk v té době patřil mezi disidenty, odpůrce režimu. Je zvláštní, že ČT se odvděčila svým divákům (někteří dokonce vlastně docela nedávno bránili ČT před dnešní europoslankyní Bobošíkovou) skrytým návratem podpory jakési nové obdoby této "národní" fronty. Opět musíme volit z výběru, který nám je kýmsi povýšeným připraven, znovu, podobně jako před rokem 1989, jsou stížnosti bohorovně přezírány.

Již několikrát jsem ve sdělovacích prostředcích upozornil na skutečnost, že následné soudní přezkoumávání jakéhokoliv legislativního nebo administrativního rozhodnutí se u nás stává naprostým pravidlem. Výsledky takového přezkoumávání jsou však stále méně předvídatelné a stále méně je zřejmé, jak dlouho takové přezkoumání potrvá. Vzniká tak stav, který vzbuzuje dojem, že stát, jeho zákonodárné orgány a sbory postrádají nejen vliv, ale i schopnost stát řídit. Zákonodárné i výkonné orgány státu jsou stavěny do nejistoty ohledně výsledku budoucího a prakticky téměř neodvratného přezkoumávání svých rozhodnutí soudní mocí, která však není nikomu odpovědná.

V poznámce k článku Štěpána Kotrby "Kdo platí, a tudíž kdo je Transparency International" napsal Jan Čulík, že se o zprávách Transparency International o korupci informuje téměř výlučně v postkomunistických a v rozvojových zemích. Miroslav Šuta nyní upozorňuje, že tomu tak není, neboť právě nyní se organizace Transparency International zabývala - zřejmě poprvé - i korupčním skandálem ve vládních kruzích v Británii, kde, jak jsme o tom informovali, dostávali milionáři za velké finanční půjčky vládnoucí Labouristické straně nabídky vysokých státních vyznamenání.

Jak na to poukazuje Miroslav Šuta, o zprávě Transparency International o britské korupci v neděli informoval britský týdeník Sunday Telegraph. Píše, že TI normálně kritizuje "neseriozní" země a to, že se nyní soustředila na Británii, prý vyvolává "velkou nervozitu" ve vedoucích představitelích všech tří hlavních britských politických stran.

Sunday TelegraphZDE

Výsměšně ironický "vtip" s rasistickým podtextem vůči Romům i Slovensku naleznete na stránkách idnes ZDE, zvětšený obrázek ZDE

Často tuto alibistickou větu slyším, jakoby umělec žil jenom z podstaty, anebo ze vzduchu. Ano, nemám šéfa, nesnáším iracionální autority, jejich povýšenecký, primitivní buranismus, založený pouhou výsadou moci, výsadou pozice. Jsem svým pánem, nemusím dělat nic, ale to už dnes může přece každý. O co víc mám jako umělec času na jiné než jiní kolem mne pro své blízké?

Za naprostého nezájmu médií proběhla v pondělí návšteva Tomáse Hirsche v Praze.

Tomás René Hirsch Goldschmidt (narozený 19. července 1956) je přední levicový chilský politik. V roce 2005 získal v chilských presidentských volbách za hnutí Juntos Podemos mas (Společně můžeme víc) 5,4 % hlasů. V roce 1983 pomáhal založit Humanistickou stranu, první legalizovanou politickou stranu (1987) za Pinochetova režimu. V letech 1994-99 byl jejím předsedou. Za vlády Patricio Aylwina byl velvyslancem na Novém Zélandu (1990-92).

Neuspěl ve volbách do dolní komory Parlamentu (1997) a na prezidenta (1999) za Humanisty.

Je ženatý, má dvě děti, píše Ladislav Silný:

O zajímavém způsobu uvažování u činitelů České televize jsem se dozvěděl z interních zdrojů. ČT dobře ví, že používání esemeskového "hlasování" v Moravcových pořadech je hrubě zavádějící, ale nezruší ho, "protože zrušením by vytvořila dojem, že ustupuje Paroubkovi".

Je to tedy neuvěřitelné uvažování. Co s tou věcí má co dělat nějaký Paroubek, či jeho případný zájem?

Rozhodování přece musí být založeno na tom, zda je to, co děláme, etické či neetické, pravdivé či lživé. Argumentace: "sice to, co děláme, je nesprávné, ale poukázal na to i jeden politik, a tak kdybychom přiznali chybu, vypadalo by to, jako že mu ustupujeme," je tedy neuvěřitelná.

No prostě, je to etické chování par excellence... :(

V článku "Nejkonvenčnější střední proud" v Britských listech píše Darina Martykánová o typických feministických tématech a vyvolává dojem, že si myslí, že za ženské neštěstí snad může nějaké tajné spolčení mužů.

Proč chtějí feministky zlepšení po mužích?

Pokud dostane muž větší plat, tak to není "ze solidarity mezi muži" (nebo čím si to feministky vysvětlují), ale je to jednoduše dáno mechanismem nabídky a poptávky, míní čtenář, který se představil jako Petr Mareš.

Reakce na poznámku Petra Mareše .

Nemyslím, že existuje nějaké tajné spolčení mužů, ale že existuje mnoho mužů jako Vy, plných předsudků, které se pak pravděpodobně odrážejí v pracovní sféře i jinde. Pokud žijete v přesvědčení, že my ženy nemáme koncepční myšlení a vůdcovský talent, zřejmě by se to odrazilo i na Vašem přístupu k zaměstnancům a zaměstnankyním, kdybyste byl v nadřízené pozici, či v přístupu k dceři, pokud jste otcem.

Je dost žen v politice? Tato otázka je podružná. Jedině správně položená, při současném stavu naší a nejen asi naší politické scény je ta, zda jsou tam ti lidé - tím se milé dámy vyjadřují obě pohlaví - kteří tam patří. Osobními předpoklady, schopnostmi, znalostmi, mravností. Jiné hledisko je zavádějící, jak předvedla Anna Wintrová.

Ve svém článku Anna Wintrová vyjádřila zklamání nad průběhem a obsahem diskuse k otázce rovných příležitostí žen v politice. I já jsem sledovala nedělní Otázky Václava Moravce a s napětím čekala co nám komunálním političkám s parlamentními ambicemi poradí dvě ženy, které jsou v české politice mnoho let a zastávaly v průběhu těchto let významné stranické i parlamentní posty. Paní Wintrová, shodně s vámi konstatuji, že i já jsem z průběhu diskuse zklamaná a očekávala jsem víc. I pro mě byl největším oživením celé diskuse vstup socioložky Jiřiny Šiklové, která potvrdila fakt, že v české politice je třeba více žen už proto, aby ty ženy, které v politice již aktivně jsou, měly další ženy jako spojence a mohly v ní tedy uplatňovat ženské vzory chování a řešení problémů. Jiřina Šiklová nás naštěstí upozornila, že v českých politických vodách se objevují strany, které ženy v aktivní politice chtějí a proto mají ženy na svých kandidátkách.

Kdyby mi jedno z Desatera feministických přikázání nezakazovalo posuzovat intelektuální schopnosti žen, musel bych vyslovit překvapení nad tím, jak paní Anna Wintrová ve svém článku briskně odvodila souvislost mezi úrovní matematiky na VŠE a údajným problémem paní Bobošíkové s preferenčními hlasy.

Představte si, že žijete v luxusním apartmá, na výlety létáte svým soukromým letadlem, jste nejbohatším mužem ve své zemi. Šťastné budoucnosti, kterou jste si zajistil svými obchody, by nemělo stát nic v cestě. Jenže se nebojíte mluvit do politiky. O pár let později vám spoluvězeň v sibiřském pracovním táboře rozřezává obličej a vězeňská správa vás následně posílá na samotku.

Z příběhu bývalého ruského ropného magnáta Michaila Chodorkovského běhá mráz po zádech. Na tom, jak to bylo s jeho obchody v éře divokého ruského kapitalismu devadesátých let, už dnes nezáleží. Kremelská šikana z něj totiž učinila politického vězně. A není sám.

Problém ochuzeného uranu je poměrně živé diskutován odborníky na celém světě a je dobře, že o problémů píšou BL, když mu jiná česká média nevěnují pozornost, ale přeložený článek bohužel na mne nepůsobí příliš hodnověrně.

Před necelým rokem byla na stránkách Britských listů uveřejněna řada příspěvků, které se zabývaly situací v Literárních novinách. Pak se nad touto kauzou jakoby zavřela voda, dokud ji v minulém týdnu narušilo sdělení v Literárních novinách (16/06), vydávaných od loňského jara v Brně. S pocitem uspokojení se tu oznamuje, že podle Městského (ve skutečnosti Obvodního) soudu pro Prahu 1 se valná hromada Společnosti pro Literární noviny dne 19. 4. 2005 konala v rozporu se zákonem a stanovami a je tedy neplatná. A že rozsudek už nabyl právní moc.

Pohled z druhého břehu bývá osvěžující. Proto je fajn, když o Češích píše Nečech, o anarchistech byznysmen a o mužích žena. Tedy, někdy je to fajn. Někdy taky napíše Elisabeth Badinterová knížku XY -- O mužské identitě. Badinterová je francouzská feministka, v češtině jí už vyšla kniha Tudy cesta nevede, spis milý a celkem rozumný. Tím víc překvapí XY.

O mužské identitě se tu dozvíme tři zásadní věci: že už z biologické podstaty je muž méně přirozený než žena, že mužství je vymezené hlavně negativně (nebýt žena, nebýt dítě a nebýt homosexuál) a že současní muži jsou zmrzačení patriarchátem, slabí, zmatení, bez identity, a vůbec jsou to chudáci.

Proč nemá "u nás" feminismus na růžích ustláno? Podle Štefana Švece (článek "Ženy jsou na nižším stupni vývoje") za to mohou mimo jiné radikální dílka některých feministek... dejme tomu. Za zamyšlení ovšem stojí, že před tímto prohlášením Štefan Švec zmínil několik dalších feministických knih, které se mu líbily. Proč tedy nenapsal do Britských listů o nich? Proč v něm teorie, s nimiž souhlasí, nevzbudily snahu prezentovat je, zatímco jedna špatná kniha ho pohnala k napsání rozsáhlého článku s dryáčnickým titulkem? Není to právě vypichování těch nejradikálnějších projevu feminismu, které způsobuje, že má "u nás" toto slovo tak špatný zvuk?

Bylo až s podivem, k jak plytkým komentářům prý moudrého, prý vtipného nadhledu se snížila některá tuzemská média v předvelikonočním týdnu, zvláště 12. dubna, v čase 45. výročí všelidsky převýznamného jubilea Gagarinova pionýrského letu do kosmu. Ke cti Britských listů připomeňme, že právě ony to byly, kdo perem Štěpána Kotrby konstatoval ("Dobrý den, majore Gagarine"; 12. 4. 2006) vpravdě věcná a historicky nikoli nezajímavá fakta s dějinnou událostí související.

Ahoj, Honzo.

Už je to pár měsíců.

Tady Michael, já jsem ten Kanaďan, který u tebe studuje v Glasgow.

Vím, že nemáš moc času, a tak jsem ti až doteďka nechtěl psát, ale pak mě napadlo, že tě tohle bude zajímat, tak jsem se rozhodl napsat.

Jsem v Tomsku od konce září. Je to příjemné město, které má půl milionu obyvatel a na loňské oslavy svého 400. výročí bylo čerstvě zrenovováno. Není na hlavní "transsibiřské" železniční trase, a tak trpí v izolaci. Abys věděl, kde to asi je, jestli to už nevíš, je 56 hodin jízdy vlakem na východ od Moskvy (nedaleko od Novosibirsku, na sever) a má velmi podobnou zeměpisnou šířku jako Glasgow.

Ale pro to nepíšu.

It's been a while.

Michael here, the Canadian who studies under you in Glasgow.

I know you are quite the busy man and so I have hesitated to write you up to now, but seeing as this may interest you I thought I would write.

I have been in Tomsk since the end of September. It is a pleasant city of half a million inhabitants and was newly spruced up to celebrate its 400th anniversary last year. It is not on the main `trans Siberian' train line and thus has suffered in isolation. To give you an idea of where it is, if you don't already know, it is 56 hours easy of Moscow by train (just North of Novosibirsk) and at a very similar latitude to Glasgow.

But this is not why I am writing.

V únoru 2006 přispělo celkem 116 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 16 861.00 Kč. V březnu 2006 přispělo celkem 129 dárců na provoz časopisu úhrnem částkou 20 381.00 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní nadto 1,297.24 USD. Přispěl jen zlomek z celkového počtu více než deset tisíc čtenářů denně, děkujeme. Apelujeme i na ostatní, aby nám třeba i malým, pravidelným finančním příspěvkem pomohli rozšiřovat a profesionalizovat práci časopisu ve veřejném zájmu, kterou děláme zadarmo. Vybranou částkou financujeme postupné dopracování našeho redakčního systému a odstranění četných nefunkčností, financování systematické novinářské práce to však zatím neumožňuje. Právě pro nedostatek financí jsme dosud nebyli schopni zprovoznit celou řadu potřebných technických funkcí serveru (vyhledávání, statistiky, knihovnu, galerie, zasílání BL mailem, onlinové chaty, odstranit četné technické chyby).

Finanční dary Občanskému sdružení Britské listy jsou v ČR odečitatelné ze základu daně z příjmu. Vydáváme k tomu na požádání písemné potvrzení.

Děkujeme všem, kteří podporují provoz Britských listů finančními dary i zadáváním reklamy.

Jsme vám velmi vděčni za finanční záchranu našeho serveru, prosíme však: nepřestávejte přispívat, umožníte nám dělat naši práci lépe a efektivněji, budeme si moci například systematicky financovat právníka, což byl mělo být pro náš list nezbytné. Financujte si k vlastnímu prospěchu kritický a nezávislý deník.

Jsme vděčni za každý drobný příspěvek na provoz Britských listů, který je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.