Pokud se jednalo o řetězec elementárních pracovních operací kde učení probíhá jednoduchou manuální činností, konstatoval jsem, že k naučení může dojít vícenásobným opakováním.

Podstatně náročnější je zvládání řetězce elementárních psychomotorických operací, při kterých jsou požadovány i potřebné vědomosti a dovednosti. Ukážeme si, jak takovéto učení může probíhat.

Jeho krokové řešení jsem již vysvětlil. Také jsem zdůraznil, že podobně - krokově může docházet i k učení potřebné teorie, tedy získání vědomostí a dovedností, v případě problematiky mobilu integrací potřebných teoretických odborností. Jak tedy probíhá toto učení? Je možné, že k naučení může, i v tomto případě, dojít mnohonásobným opakováním, ale takovéto učení vyžaduje značné množství času. V dnešní době, kdy objem i různost odborné problematiky narůstá, je splnění takového časového požadavku nereálné! Jedním z možných řešení je využití teorie "Utváření rozumových operací". V čem tato teorie spočívá? Stručně řečeno, v odhalení jednoty psychické a praktické činnosti. Psychická činnost se neutváří pouze v praktické činnosti, ale na jejím základě. Prvotními pro představy, pojmy a obrazy jsou vnější předměty a jevy jejichž je odrazem. Rozumová činnost člověka je přetvořená forma jeho vnější, praktické činnosti. A nové akty psychické činnosti mohou být získány jedině z činnosti vnější, materiální, zaměřené na předměty a jevy vnějšího světa.

Podle teorie utváření rozumových operací rozeznáváme v procesu učení zcela nových činností pět etap. V první se žákům dostává potřebného vysvětlení cíle učení, ukazuje se jim na co se mají soustředit, co a jak mají provádět. Je to etapa předběžného obeznámení. Ve druhé etapě materializované činnosti, provádějí žáci již určité činnosti, ale zatím pouze v materiální podobě. Tato etapa dovoluje žákům zvládnout strukturu všech požadovaných činností a učiteli poskytuje jejich kontrolu. Následuje etapa vnější řeči, ve které je činnost popisována ústně nebo písemně, ale ještě není automatizovaná. Ve čtvrté etapě vnější řeči pro sebe probíhá činnost v podobě promluvy k sobě samému a dochází k dalším změnám z hlediska zobecňování a zkracování. Ke konečnému dotvoření činností dochází v páté etapě rozumové činnosti, kde činnost přejímá podobu vnitřní řeči, maximálně se zkracuje a automatizuje.

Nyní si dovolím uvést konkrétní příklad:

Současná doba je charakterizována množstvím technických prostředků se kterými přicházíme, denně, do styku. Ať jsou to mobily, televizory, počítače nebo automobily, všechny vyžadují aby byly správně ovládány. Přitom uživatel uplatňuje i psychomotorické dovednosti, tj. praktické úkony, které umožňují, aby úspěšně, vědomě, vykonával na těchto zařízeních požadovanou činnost. Osvojení - naučení praktických úkonů má své zákonitosti. Jedno absolvování předepsaného postupu nezaručí osvojení požadovaných úkonů a v případě, že zařízení je složitější, na mnohonásobné opakování není dostatek času.

Je zřejmé, že největším problémem je vyřešení vztahu technické zařízení -- člověk (uživatel), kdy má dojít k naučení praktických úkonů potřebných k jeho zvládnutí, v co nejkratší době a dobře. Cílem je efektivní naučení, tedy vznik potřebných psychomotorických dovedností. Tyto dovednosti se projevují praktickým vykonáváním činností na zařízení, které na ně bezprostředně reaguje např. změnou pohybu, světelně, zvukem apod.. Tuto reakci může obsluha sledovat i vyhodnotit.

Jak toto učení běžně probíhá? Tak, že si žák čte manuál a prakticky, postupně, provádí předepsané úkony na zařízení. Takto si převádí písemný text do vědomí zrakem a potom, z vědomí, manuálně do materiální podoby na zařízení. Mnohem efektivnější je vysvětlení praktické činnosti na zařízení doplněné ukázkou se zvukovým doprovodem, tedy pomocí audiovizuálního programu předváděného žákovi monitorem, umístěném v jeho zorném poli, v blízkosti zařízení. A to, co v dynamické podobě sledoval, může, na příkaz, opakovat sám. Toto řešení učení odpovídá reálné činnosti obsluhy na zařízení - požadovaným psychomotorickým dovednostem.

Z toho, co jsem dosud uvedl plyne, že k efektivnímu naučení (zvládnutí) obsluhy, tedy vytvoření psychomotorických dovedností, potřebujeme:

1. audiovizuální didaktický prostředek

2. program pro tento prostředek

3. technické zařízení (nebo jeho trenažér), jehož obsluhu se má žák naučit.

Efektivita učení závisí především na řešení programu. V úvodu je důležitá motivace žáka., např. předvedením zařízení v provozu (jízda vozidla, praktické použití mobilu). Následuje zácviková část programu, ve které je předvedeno jak bude dostávat teoretické informace i prováděcí příkazy. Dále je seznámen se zařízením, jeho soupravou. případně i funkčními celky (motor, převodovka).

Poslední části je závěr, který shrnuje výsledky učení (výcviku) a umožňuje žákovi ověřit si, zda splnil jeho zadaný cíl. Množství dílčích psychomotorických operací závisí na složitosti zařízení a může dosáhnout i většího množství.

Při přípravě programu převedeme nejprve cíle učení do dílčích funkčních celků, které mají svůj název odpovídající části zařízení, např. převodovce. Souhrn těchto dílčích celků zahrnuje problematiku celého zařízení, např. vozidla K vytvoření potřebných psychomotorických dovedností z celé problematiky dojde tehdy, naučí-li se žák ovládat všechny dílčí celky zařízení.

Jak dojde k vytvoření psychomotorických dovedností? Zaměříme se na jednu, složenou z řetězce elementárních psychomotorických operací. Podaří-li se nám dosáhnout vysoké účinnosti psychických procesů, kterými se informace dostávají do vědomí žáka, může být opakováním takového řešení dosažena vysoká efektivita celého průběhu učení. Při volbě didaktického řešení elementární psychomotorické operace vycházíme z požadavku, kterým je vědomé vykonávání požadované činnosti na zařízení. Nejprve informujeme žáka o situaci, do které se předešlým řešením dostal a získal informaci o jejím správné vyřešení (např. reakcí zařízení). Tím se dostane do dalšího problému, se kterým je seznámen teoreticky i prakticky a následuje příkaz na jeho vyřešení. Takto postupuje až do splnění jednoho řetězce elementárních psychomotorických operací, který svým názvem odpovídá dílčí části funkčního celku zařízení (např. převodovce).

Didaktické řešení elementární psychomotorické operace tedy zahrnuje:

1. informaci o vstupní (statické) situaci,

2: název elementární psychomotorické operace,

3. návod k jejímu provedení,

4. příkaz k jejímu provedení,

5. kontrolu řešení,

6. informaci o výstupní situaci do které se žák jejím vyřešením dostal.

Po vyřešení všech řetězců elementárních psychomotorických operací, které zahrnuji do etapy předběžného obeznámení a etapy materializované činnosti , následuje další etapa vnějších příkazů, kdy po pomalém zvládání jednotlivých řetězců elementárních psychomotorických operací přichází opakování podle bodu 4., tj. podle příkazů k jejich provedení spojeném s obrazovým zveřejněním správných řešení pro kontrolu. Dalším, zrychleným opakováním, přejde žák do etapy rozumové činnosti a posléze dojde do situace, kdy si již dává příkazy sám, tedy do etapy vnitřních příkazů, tj.etapy rozumové činnosti, svoji "vnitřní řeči".

I když takovéto učení k ovládání technického zařízení se jeví jako složité a náročné, každý uživatel, třeba i méně náročného mobilu, jím musel projít aby získal dovednosti potřebné k jeho obsluze a je pravděpodobné, že i on sám poznal, jak je učení, pomocí k němu dodávaného písemnému manuálu, obtížné.

Podle takto zpracovaného audiovizuálního programu, při využití teorie "Utváření rozumových operací", byly úspěšně vyškoleny obsluhy nově zaváděné přenosové techniky, v případě její menší náročnosti i pomocí pojízdné učebny, se čtrnácti pracovišti, která byla vybavena i potřebnou, méně náročnou technikou. Nabízí se i možnost využití takovéto učebny vybavené např. přenosnými (notebook) počítači pro školení jejich budoucích uživatelů.