Vláda má přece sociální programy, programy kvalifikací a rekvalifikací, Cikánům -- Romům, kteří "nechodí do práce" jsou vypláceny sociální dávky, jež jsou trnem v oku národním zastáncům "spravedlnosti". To všechno jednotlivě platí, neplatí to však dohromady. K čemu je Cikánovi rekvalifikace, když ho po jejím absolvování do práce stejně nikdo nevezme? Kolik Cikánů je na kandidátkách Paroubkových kritiků ale i Paroubkovy strany?

Při desetiletí pěstované skepsi a získané depresi lze těžko očekávat, že se z člověka odkopávaného do nedůstojnosti rázem stane sebevědomý, houževnatý a pilný chlapík, který všem svým kritikům ukáže.

Zpátky však k tématu: I frustrovaní Romové přispěli k tomu, že se z důvodů těžko pochopitelných stalo nevinné označení "Cikán" nepřijatelnou nadávkou. Je to stejné, jako kdybychom si my Češi začali najednou říkat Bohémové. Přesto jsou i mezi dnešními Cikány takoví, kteří jsou na toto označení hrdí. Třeba předseda známého sdružení Dženo Ivan Veselý. A proč by ne? Je v tom kus sebevědomí. Obsah dodávají slovům lidé -- tím jak s nimi nakládají a co do nich vkládají.

Umět si udělat legraci ze své nedostatečnosti patří k lidské velikosti, opak je naopak vlastností malých. Po údajném Paroubkově rasismu se vozí ti druzí, pro které je dobrý každý kýbl špíny. Nic jim nevadí, že se vtipům o Romech spolu s ním smál báječný Cikán Gondolán.

Pozoruhodné je, že se nikdo nepozastavuje nad vtipy o Židech, Skotech, nebo blondýnkách. Postavíme se i za svobodu a svaté právo těch, kdož zle karikují náboženskou ikonu muslimského světa. Paroubek není žádný můj oblíbenec, ale nad myšlením husitů, kteří se ho snaží umlátit kdejakým klacíčkem, mi zůstává rozum stát.