Zdá se, že pravda bude někde uprostřed mezi nudou a světovou revolucí. Ať je to jakkoliv, ona doba a ony problémy z 60. let minulého století byly chvílí zrodu hnutí zelených. Následovaného zakládáním vlastních politických stran. I když je zpravidla za "matku všech stran zelených" pokládána německá strana Die Grünen, první skutečná strana tohoto typu se objevila v roce 1973 v Británii. Ovšem až roku 1979 pronikla v Evropě první strana zelených do parlamentu, a to ve Švédsku.

Skutečný úspěch přišel pro evropské zelené v roce 1983, kdy se v Německu zelení přiblížili k zisku milionu hlasů (5,6 %) a obdrželi 28 mandátů v Bundestagu. Období zatím největší slávy pak představují léta 1998 až 2005, kdy byl německým ministrem zahraničí Joschka Fischer, předseda strany a frakce Die Grünen. V současné době je v Evropě ve vládě pouze jeden zástupce zelených. Je jím Raimonds Vējonis, ministr pro životní prostředí v Lotyšku, který je členem tamní Strany zelených. Zmapovat zastoupení zelených v evropských parlamentech je poměrně obtížné, neboť se liší kritéria jejich vymezení. Lze ale říci, že mají své poslance v přibližně dvaceti evropských zákonodárných sborech. V samotném Evropském parlamentu jsou rozděleni do dvou poslaneckých klubů: spolu s komunisty jsou ve skupině GUE/NGL zástupci Severské zelené levice; skupinu GREEN/EFA spoluvytváří Zelení a Evropská svobodná aliance.

Celosvětová síť stran zelených, The Global Greens, byla založena v roce 2001. Její nejbližší konference je plánována na leden 2008 do Keni. Součástí této sítě je i Evropská federace stran zelených, která vznikla v červnu 1993 v Helsinkách. Ta dnes sdružuje 33 stran z 30 evropských zemí. Protože je mezi nimi i naše Strana zelených, stojí za to připomenut základní programové priority této federace. Je jimi požadavek ekologického vývoje -- zelená ekonomika, která vyžaduje ekologickou udržitelnost, sociální spravedlnost a podporu místního hospodářství. Je tam také komplexní program globální bezpečnosti, kterou nelze definovat pouze ve vojenských pojmech. Říká, že evropští zelení bojují proti rasismu, za vzájemné porozumění a respekt k ostatním kulturám, ale i za ukončení globální chudoby. Další prioritou je podpora nového občanství, kdy výchozí hodnotou jsou lidská práva a práva menšin, občanská práva imigrantů a právo na asyl. Požadují také širší demokratickou kontrolu a otevřenost mocenských institucí.

Na první pohled je v předvolební kampani naší Strany zelených zřejmé malé zastoupení radikální zahraničněpolitické tématiky a malý důraz na občansko-demokratický rozměr programu. Tak trochu se zdá, že by bylo možné ve světě nalézt jiné, naší Straně zelených bližší programové orientace. Mohly by to být tzv. modro-zelené koalice, které spojují program zelených s umírněnými ekonomickými požadavky a pravicovou politikou. Jsou známy především z anglosaských zemí, včetně Spojených států a Kanady.

Přesto je rok 1968 oprávněně vnímán jako předěl, kdy se do vrcholové politiky přihlásila nová hnutí. Zásluhou amerického sociologa politiky Ronalda Ingleharta se v této souvislosti začalo hovořit o tzv. postmateriálních hodnotách: jedná se o témata spojená s ekologií, svobodou životního stylu a skutečným přímým podílem na rozhodování ve školách, práci a v politice. Ta doplňují materiální, tedy sociální hodnoty, které jsou předmětem sváru tradičních stran. Zelení v Evropě i u nás jsou dítětem tohoto hodnotového posunu.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom