Sdělení pozoruhodné a překvapivé. O neplatnosti zmíněné valné hromady rozhodla soudkyně na základě žaloby, již podal předseda Společnosti pro Literární noviny (IČO 43000193) Alexandr Kliment proti Společnosti pro Literární noviny (IČO 43000193), přičemž uvedl její dlouho už neplatnou adresu. Snad proto soudkyně, patrně netušící, že A. Kliment jako statutární zástupce Společnosti vlastně žaluje sám sebe, v odůvodnění rozsudku uvedla, že "žalující strana se k tvrzení žaloby nevyjádřila, k jednání soudu se nedostavila, aniž se omluvila, a že si stav důkazní nouze zavinila zcela jednoznačně sama".

Postup uplatněný žalující stranou by mohl sloužit jako modelový, otevírající netušené možnosti: Jako žalovanou určete vágní osobu či instituci, přisuďte jí adresu, kde ji žádná soudní korespondence nezastihne, a vaše argumenty předkládané soudu nic nezpochybní. Při troše štěstí se vám tak může podařil lecjaké čtveráctví.

Předmět sporu

Prvního března loňského roku podalo jedenáct z patnácti redaktorů a členů redakce LtN výpověď, v podstatě na protest proti tomu, jak šéfredaktor Jakub Patočka tyto noviny dlouhodobě zanedbává. Následně tehdejší výbor Společnosti, poloviční a tedy nezpůsobilý k rozhodování (stanovy Společnosti, čl. 13 odst. 5), schválil, aby šéfredaktor výpovědi přijal, provedl podstatné změny v zaměření LtN a aby jejich redakci přestěhoval do Brna, kde bydlí.

Polovině výboru Společnosti, která po rezignaci ostatních zůstala, bylo jasné, že takové řešení situace včetně přesídlení redakce do Brna by valná hromada jako nejvyšší orgán Společnosti sotva kdy akceptovala, a že je tedy třeba cosi udělat. Nejvíc se nabízela stará osvědčená finta - Společnost přeměnit. Nábor nových členů, kteří by dosavadní členy Společnosti přehlasovali, jevil se jako obtížný a příliš okatý, proto výbor (nezpůsobilý právoplatně rozhodovat) zvolil cestu jakési prověrky. Všechny dosavadní členy vyzval, aby si podali žádost o členství, a pokud ji stvrdí složením 250 korun jako vstupním poplatkem, budou za členy považováni. Zčásti se přitom opíral o znění Stanov -- které ovšem až do doby, kdy se ho dalo zneužít, nikdy nebylo uplatňováno. S předstihem dodejme, že touto metodou se časem podařilo zredukovat počet členů Společnosti ze 139 na 45 "správných" členů.

Dalším prahem, který muselo torzo výboru Společnosti překročit, bylo co nejpozdější svolání valné hromady. Podle Stanov k tomu má dojít do 30 dnů poté, co některý člen výboru rezignuje, nebo co o její svolání požádá alespoň čtvrtina členů. Podmínka rezignace byla splněna 17. 2. 2005, ovšem výbor ji "vzal na vědomí" až 1. 3., k požadavku více než třetiny členů pak ani nepřihlédl. Dikci stanov, že valnou hromadu musí svolat do 30 dnů, si vyložil tak, že do té doby musí pouze libovolně stanovit termín jejího konání. Zvolil 4. květen 2005, dobu dostatečně dlouhou k vytvoření těžko napravitelné situace.

Ve snaze čelit záměrné nečinnosti pozůstalých členů výboru Miloslav Tuháček jako naposledy zvolený předseda revizní komise Společnosti spolu se dvěma dřívějšími členy této komise svolal podle čl. 14 odst. 5 stanov mimořádnou valnou hromadu na 19. 4. 2005. Ta svým usnesením zvolila nový výbor Společnosti, doporučila mu odvolat dosavadního šéfredaktora a do 15 dnů vyhlásit na tuto funkci výběrové řízení.

Svolání mimořádné valné hromady byla věnována maximální péče. Ze seznamu 159 členů, který byl opraven o členy zemřelé a ty, kteří po dotazu odmítli v členství pokračovat, bylo písemně pozváno všech 139 členů, z nichž se 84, tedy více než potřebná polovina, na valnou hromadu dostavilo. Celý průběh valné hromady byl podrobně zapsán notářem a doložen všemi potřebnými doklady.

Spornou -- a pro rozhodnutí soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1. zřejmě rozhodující -- byla okolnost, že revizní komise volila Společnosti naposledy v roce 2002 a v dalších letech (pokud byla vůbec povinná každoroční valná hromada svolána) k volbě revizní komise nedošlo. Přitom stanovy Společnosti určují funkční období revizní komise jako jednoroční. Podle názoru soudkyně, obsaženém v odůvodnění rozsudku, členové Společnosti neměli svolávat mimořádnou valnou hromadu, ale měli se obrátit se na soud. Otázka, kdy by se dočkali nápravy, vyžadující zásah co nejrychlejší, nebyla vznesena a tedy ani zodpovězena.

S pečetí krádeže

Otázek, které si soud nepoložil a snad si ani položit nemohl, je celá řada.

Nezabýval se záhadou, ve které Jekyll žaluje Hyda a tak si zajistí, že mu nemá kdo oponovat.

Při obsáhlé citaci ze stanov Společnosti nemělo možná pozornosti soudu ujít, jak ledabyle až svévolně byly tyto stanovy dodržovány, dokud se jejich uplatňování nestalo nástrojem boje o ovládnutí Společnosti.

Soud přehlédl, patrně ani nezkoumal osobitý výklad povinnosti svolat mimořádnou valnou hromadu do třiceti dnů pouze jako závazek určit v této lhůtě termín, kdy se má valná hromada sejít.

Názor předního českého odborníka na spolkové právo, že zvolený orgán je povinen vykonávat svou činnost, dokud není zvolen orgán nový, soud zřejmě neuvážil. Nepoložil si otázku, co je to za obecně prospěšnou společnost, která po tři roky nemá a nepostrádá revizní komisi.

Členové výboru zvoleného na valné hromadě se tedy měli obrátit na soud, vybrat mezi sebou padesát tisíc jako kauci na předběžné opatření. Měli tak učinit poté, co se podoba novin z týdne na týden změnila k horšímu a co byla jedné dubnové noci redakční technika odvezena z Prahy do Brna.

Ano, bylo možné soudit se a někdy, spíš po dlouhém než přiměřeném čase, převzít nazpět noviny oslabené veřejnou ostudou. Redaktoři, kteří odmítli neosvícený absolutismus šéfredaktora, volili jinou cestu: založili nový kulturní týdeník, nazvaný A2, podle své pražské adresy Americká, číslo 2. Proti Literárním novinám v něm nikdy neotiskli ani řádku, svůj "spor" s nimi vedou úsilím o týdeník převážně kulturní, rozhodně kvalitnější a méně politický než byly a jsou LtN.

Pokud je ovšem veřejně ospravedlňován způsob, jak LtN změnily svou tvář a přestěhovaly za šéfredaktorem, nezbývá než říci, že tyto noviny byly čtverácky odcizeny svému zakladateli a majiteli.

Autor byl členem redakční rady Literárních novin